Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Historické velkofilmy prožívaly svůj zenit v 50. letech, avšak v půli 60. let jsou již diváci těmito kolosálními produkcemi přesyceni. Smrtelnou ránu žánru zasahují především dva filmy, Kleopatra J. L. Mankiewicze, které utržila v biografech pěkných 40 milionů dolarů, ale stála astronomických 44 milionů, a poté Pád říše římské, který producenty stál 19 milionů, ale na vstupném vydělal pouhou čtvrtinu nákladů. Přesto žánr ještě nezemřel, pochodeň byla přenesena do Evropy. V Německu se chopí iniciativy producent Artur Brauner. Nejdříve pro něj Harald Reiner v roce 1966 v Jugoslávii natáčí za 8 milionů marek novou verzi Nibelungů a získává cenu Zlaté plátno za 3 miliony diváků. Příštího roku spoluprodukuje pokračování rumunského hitu Dákové, pod názvem Trajánův sloup, v režii Mirči Dragan. Jenže to vše má být pouhou předehrou. Brauner totiž netouží po ničem menším, než natočit největší německý film všech dob, jimž by pokořil i Hollywood. A tím filmem se má stát Boj o Řím. Svému snu podřizuje absolutně vše. Námět čerpá z úspěšné ságy spisovatele Felixe Dahna, které se prodalo přes 2 miliony kusů. Režie je svěřena i za oceánem ceněnému Robertu Siodmakovi. Ten dostává k dispozici ohromujících 15 milionů marek (Nibelungové stáli „pouhých“ osm), na povel je mu 150 tisíc statistů, 4000 koní, hvězdné herecké obsazení, producent nehodlá na ničem šetřit. Tentokrát však Braunerovi jeho sázka nevyšla. Film byl diváky přijat víc než chladně (nezískal dokonce ani Zlaté plátno) a kritika si na něm zgustla, tu československou nevyjímaje. Závěrečný účet vykazoval ztrátu čtyř milionů marek a hrozil zřícením Braunerova impéria. Byl film opravdu tak špatný? Nebo jen producent špatně odhadl „své“ diváky? Dnes, téměř po půl století, můžeme říci, že spíše to druhé.

Brauner angažoval na režisérskou sesli Roberta Siodmaka. Na první pohled znamenitá volba, při bližším pohledu však velmi sporná. Siodmak sice dokázal tvořit po útěku z vlasti ve Francii i v zámoří, jenže většinu jeho filmografie tvoří spíše intimní kriminální dramata, natolik vzdálená producentem požadovanému dílu. Dále, Felix Dahn je sice v Německu nadmíru populární a spisovatelova obliba snese srovnání s Karlem Mayem, jenže jeho historii zkreslující Gótská sága se skládá ze sedmi knih. Toto ohromné množství materiálu bylo tedy nutno citlivě scénáristicky zpracovat, což se Ladislavu Fodorovi ani zdaleka nepodařilo. Film je rozdělen do dvou částí a dohromady má „standardní“ tři hodiny. Na kontrastu prvé a druhé části lze názorně ukázat, v čem tkví hlavní problémy filmu.

Prvá část nás uvádí do historických souvislostí, představuje všechny důležité postavy, přičemž většinu děje zabírají pikle římského prefekta Cetheguse, snícího o obnovení Západořímské říše. Právě při těchto scénách překvapivě Siodmak selhává na celé čáře, jeho mdlá režie jenom více zdůrazňuje rozvleklost scénáře. Navíc většina akce se odehrává ve studiových dekoracích. Možná za to může režisérovo přepracování (často pracoval 14 hodin denně), extrémní výkyvy počasí i jeho puntičkářská povaha. Teprve druhou částí bude divák lačnící po pompě uspokojen. Přehlídky tisíce statistů, ztékání hradeb Říma, bitva na planině, úmrtí některých hlavních postav atd. Jako by se tvůrci snažili dohnat vše, co tak smutně chybělo v prvé části. Na druhou stranu, tato zbrklost se negativně odrazila na příběhu, vznikly tak dosti podstatné dějové mezery trvalého rázu (ve Francii byla dokonce promítána pouze 90 minutová verze, která činila děj takřka nesrozumitelným). Zdálo by se, že právě davovými scénami si Siodmak napravil pošramocenou pověst, problém je, že byť byly pod jeho dohledem, jejich provedení mají na svědomí režiséři druhého týmu. Ten tvořili Andrew Marton (např. Ben Hur či Kleopatra), sám režisér a uznávaný odborník na vedení komparzu, a Sergiu Nicolaescu, režisér již výše zmiňovaných Dáků, a především úchvatné, megalomanské Poslední křížové výpravy.

Těmto pánům vděčí film za skvělé davové bitevní scény. Rozdílnost mezi režírováním interiérových a exteriérových scén je do očí bijící. Co je to platné, že hlavní party jsou obsazeny mezinárodními hvězdami, když nemají k dispozici kvalitní scénář a pevné režisérské vedení. Krásné exteriéry, přebohatá výprava (to jediné československá kritika pochválila), skvostné davové scény či kolosální hradby Říma (rozšířená dekorace z Galantních slavností), nic z toho není schopno odstranit pachuť, která již jednou vznikla. Díky nesouladu jednotlivých složek vznikl „pouze“ průměrný velkofilm, který však by neměl žádnému milovníkovi žánru ujít.

Boj o Řím u nás distribuuje společnost HCE. To, že je film v zbarbarizovaném formátu 1,59:1 by se dalo ještě odpustit, neboť v tomto podivném ořezu byl vydán i v Německu. Ovšem za další podobu DVD nese odpovědnost jen HCE. Na disku není přítomen ani jeden bonusový materiál. Navíc, i když na DVD je přítomna původní německá zvuková stopa, chybí k ní titulky, takže pokud divák dokonale nevládne jazykem Goethovým či Schillerovým, je nucen se spolehnout na český dabing. Ten může být dáván jako názorná ukázka toho, proč tolik lidí považuje tuto uměleckou disciplínu za ztělesněné zlo. Absolutně nevhodně obsazené všechny role, malý počet dabérů, přičemž někdy není dodržen ani základní požadavek dabingu, tj. synchronnost.

P. S.
Hudba v menu na druhém DVD je z filmu Bílá velryba z roku 1998.

Boj o Řím / Der Kampf um Rom
Žánr: Historický
Původ: NSR / Rumunsko / Itálie
Režie: Robert Siodmak
Scénář: Ladislav Fodor
Hrají: Laurence Harvey, Orson Welles, Sylva Koscina, Harriet Andersson, Michael Dunn, Florin Piersic, Honor Blackman, Robert Hoffmann, Lang Jeffries
Stopáž: 95 + 79 min

Česká premiéra: 18 + 25. 7. 2013

Distributor: Hollywood Classic Entertainment
Hodnocení: 80 %

Zdroj foto: cinema.de