Kultura21.cz

Hudební fakulta Janáčkovy Akademie múzických umění v Brně má své malé, ale moderní divadlo v ulici Orlí. Zde se představují studenti a absolventi Komorní opery Hudební fakulty se svými zajímavými výsledky studia. Posledním titulem roku 2019 byla komická opera Gioacchina Rossiniho, Zkouška lásky. (La pietra del paragone). Nejen že jde o titul, u nás téměř nehraný, ale svým pojetím je to opera docela odvážná, ve které se pojí klasická Rossiniho hudba s příběhem, který je přenesený do 21. Století.

Když se řekne Rossini, (1792-1887) hned se v člověku rozezní třeba melodie z Lazebníka Sevillského. V povědomí diváctva je Rossini autor klasických děl opera buffa, nebo dramma giocoso per musica, čili hudebních veseloher. Jedním dechem, tak nějak podvědomě, se nám Rossini jeví svou hudbou jako současník Mozarta (1756-1791). Potkat by se mohli, proč ne? Ale Rossini je také současník hudby Dvořáka, Brahmse, Liszta, nebo Strausse. Jaké to osobnosti! Jaké rozdíly hudebních žánrů! Stejně však, v povědomí milovníků hudby, má Rossini mnohem blíže k Mozartovi, než třeba k Brahmsovi. Tolik o diváckých pocitech.

Na zdařilé tiskové konferenci připravované k Rossiniho opeře zaznělo, že bude dílo kráceno, s překladem z německé verze Wilhelma Michaela Treiglengera, v českém překladu Václava Málka a pak - opera bude zasazena do 21. století (!), do jakéhosi ateliéru smyšleného módního časopisu Štronzo. Ovanuly mne obavy, jakýže to bude slepenec. Už jsem viděl Romea a Julii v maskáčích se samopaly i Cyrana z Bergeracu zasazeného do prostředí hippies. A teď zase tato inovace! Vždy jsem nešťastný, když se snaží inscenátoři převádět klasická díla do současnosti. A jde-li o dílo Rossiniho, tak ta juxtapozice hudby 18. století se současným prostředím se mi zdála hodně nepatřičná, až „praštěná“.

A teď, jaká vlastně opera v předvedení studentů je? Nechci čtenáře napínat. Je výborná a vše je odpuštěno. Jde totiž o komickou operu, snad až humorně rozjásanou a rozmařilou, kde divák přijme hru a baví se spolu s protagonisty. Přímo na scéně hraje minimální orchestr (hudební úprava Malte Kroidl): 1. a 2. housle, viola, violoncello, kontrabas, flétna a klarinet. Možná by se v díle kde jsou časté recitativy secco a árie capo hodilo doplnit v orchestru cembalo. Ale prostor pro hudebníky na scéně je stísněný, asi by se tam už další nástroj nevešel. Stejně má hudba na představení nečekaně bohatý zvuk, vynikají barvy nástrojů tvoří příjemnou atmosféru celého představení. (Někdy, snad výjimečně, si trochu rozuměli v souzvuku flétna s klarinetem –ale to posluchačům doufám že uniklo, protože celý zvuk orchestru byl kompaktní a nasazení jednotlivých nástrojů přesné. Dirigovat jsem viděl Patrika Červáka a jeho spolupráce nejenom s orchestrem, ale také s protagonisty představení byla velmi dobrá. Od členů orchestru se totiž občas chtělo, aby komunikovali s příběhem, když už jsou na jevišti. A vyznívalo to opravdu vtipně.

Celá inscenace se nesla v poloze hravosti. Režisérka Jiřina Křivánková bravurně vedla příběh v hezké komické nadsázce a nutno zdůraznit, že nejenom pěvecké, ale i herecké výkony protagonistů byly na velmi slušné úrovni. Ještě malá poznámka ke srozumitelnosti, k artikulaci: ta byla někdy na slabší úrovni. Inscenátoři si sami na sebe upletli bič. Komická opera, právě ta italská, se zpívala v češtině. Kdyby šlo o původní italštinu, pochybuji, že by někomu nedostatečná srozumitelnost vadila. Ale v češtine..? Té zde rozumí každý. V recitativech bylo vše v pořádku, ovšem zpěv, například v koloraturách, byl občas nesrozumitelný.

Vše však úspěšně naplnila sama podstata opery, od dramaturgických úprav Barbary Hass, přes režijní špílce Kateřiny Křivánkové, až po krásně živelné výkony protagonistů. Možná se zde kdekdo pozastaví nad tím, proč konkrétně nehodnotím, kdo co hrál. Bohužel, ten mladičký ansámbl znát nemohu a podle bulletinu jsou skoro všechny role dvojmo, trojmo obsazené. Proto se o konkrétních výkonech zmiňovat nemohu. Nikdo z ansámblu však nevyčníval tím, že by předvedl slabší výkon a mnozí až obdivuhodně zvládali prostor mizanscén. Kdysi si stěžoval inovativní operní režisér Jozef Bednárik na to, že jsou naši operní pěvci obecně „dřevění“ a dostat z nich herecký výraz, pohyb, dramatickou dikci, je těžký úkol. Myslím, že tato generace mladých umělců je již jiná a správně na škole vedená. Je vidět, že i opera, zvlášť ta komická, může být syntetickým divadlem, kde nejde jenom o čistý pěvecký výkon, ale také o plnokrevné herectví.

Ještě nesmíme zapomenout na scénu a kostýmy. Obojí je dílem studentky scénografie JAMU, Terezy Jančové. Přesně v intencích „rozevláté“ komické opery byly realizované kostýmy, využívající volnost a fantazii, zdůrazňující s komickou nadsázkou kancelář trochu „ujetého“ módního časopisu. Na jednoduché minimalistické scéně byly naplno využity prostory horizontu, který tvořil prosklené dveře s žaluziemi, ty se funkčně otevíraly nebo zavíraly, nebo umožňovaly protagonistům pozorovat děj na scéně „přes škvíru žaluzií“. Hezky si s tím prvkem režisérka pohrála.

Při výčtu toho, co bylo na inscenaci podstatné, jsem zapomněl na jednu úpravu. V původní verzi opery se objeví pán, v této úpravě majitel časopisu Štronzo v převleku, aby poznal, jak to skutečně v tom týmu chodí. Inscenátoři si vymysleli, že je to nějaký mafiánský ruský boss. A moc to komice pomohlo. Všichni protagonisté se najednou předbíhali, jak by novému ruskému šéfovi vlezli se samovarem místo obligátní kávičky víte kam… I když se vždy bráním politickým aktualizacím, tady v té rychlé proměně chování protagonistů vyzařovala hezká komika a člověk by nevěřil, co všechno může v úpravách inscenátorům odpustit, když jde o satiru, dokonce o bohapustou srandu. Zde neplatí: Quod licet Iovi, non licet bovi. Prostě někdy aktualizační úprava, hlavně když jde o humor, může porušit všechny zaužívané kánony, protože ten humor, je velmi vzácné koření.

Zdroj foto: www.facebook.com/KomorniOpera/