Kultura21.cz

Pánové Miloš Forman a Jiří Menzel proslavili českou kinematografii i v mezinárodním kontextu, prvních z nich se navíc prosadil i v Hollywoodu. Oba začínali v 60. letech, a třebaže jejich režijní rukopis je v mnohém odlišný, spojuje je mimořádná životnost i uvěřitelnost jejich děl. O tom všem pojednává Adriana Šteflová v knize Forman vs. Menzel, jejíž název je však trochu matoucí - protagonisté tu rozhodně nesvádějí nějaké zápasy, pokud se o sobě navzájem vyjadřují, činí tak s velkým respektem.

Přitom se nejednalo ani o spolužáky: zatímco Forman absolvoval FAMU v roce 1956 (ovšem scenáristiku a dramaturgii), Menzel studující ve třídě Otakara Vávry režii opustil školu až o sedm let později. A Menzel přiznává, že coby mladičký a ostýchavý hoch se na protřelejšího kolegu díval s jistou nedůvěrou, dokonce jej považoval za floutka. Ovšem filmovou "novou vlnu" rozčeřili téměř současně: Formanův celovečerní debut Černý Petr měl premiéru v dubnu 1964, Menzelova dlouhá prvotina Ostře sledované vlaky jej následovala o pouhé dva roky později.

Forman rád používal neherce (i když někteří z nich se zaskvěli i ve filmech jiných režisérů a třeba takový Pucholt byl navzdory svému "nehereckému" počínání špičkovým profesionálem). Menzel naopak vždy spoléhal na prvotřídní herecké obsazení, v němž zprvu vévodili Vlastimil Brodský a Rudolf Hrušínský. Mimochodem: nikde nepadne jediná zmínka o tom, proč Brodského po Skřiváncích na niti (1969) už nikdy neobsadil, zatímco s Hrušínským spolupracoval nadále. Autorka se na tuto okolnost Menzela nezeptala, ostatně on sám ji pominul i ve svých nedávno vydaných pamětech.

I když Adriana Šteflová hned v úvodním předslovu oznamuje, že se pokusí zprostředkovat nový způsob nahlížení na oba velikány naší kinematografie, záhy prozrazuje, že tento záměr sotva naplní. Předně nesdělila, co oním novým způsobem nahlížení vlastně míní. Rozhodně nemá odbornou průpravu, jakou by získala na příslušných katedrách filmové vědy nebo mediálních studií v Praze, Brně nebo Olomouci.

Podrobnější analýze jednotlivých filmů i vývoje režijního rukopisu, ať již by k ní přistoupila z jakéhokoli hlediska (včetně právě módního neoformalismu), se vyhýbá. Její srovnávání obou tvůrců je tudíž poněkud mělké a nedotýká se příliš ani jejich výrazové osobitosti, ani sjednocujících prvků, pokud pomineme skutečnost, že oba začínali tvořit v době politického i uměleckého uvolnění.

Kniha se totiž ze všeho nejvíce blíží obratně sestavenému kompilátu z nejrůznějších již publikovaných materiálů, kdy vlastní autorčin vklad zůstává dosti omezený. Nejcennější jsou v posledku rozhovory s oběma protagonisty, přiložené v závěru pojednání. Jednotlivé filmy Šteflová totiž charakterizuje hlavně skrze internetové ohlasy, jako kdyby divácké postřehy poskytovaly zásadní platformu pro průzkum. Ze sociologického hlediska by mohly být jistě zajímavé, avšak autorku takový přístup zjevně ani nenapadl.

Šteflová vlastně sepsala podobně fanouškovské pojednání, spíše takový nabobtnalý článek jakoby určený do nějakého populárního časopisu, kde by se mohl zveřejňovat na pokračování. Její kniha přitom vznikla podle bakalářské práce Komparace tvorby dvou významných českých režisérů Miloše Formana a Jiřího Menzela a jejich mediálního obrazu, obhájené před dvěma roky na soukromé Univerzitě Jana Amose Komenského. Vznáším tudíž dotaz, zda má smysl zjevně školní texty ještě tisknout...

Adriana Šteflová: Forman vs. Menzel

Vydalo nakladatelství Bondy, Praha 2014, 200 stran.
Hodnocení: 40%

Foto: nakladatelství, Česká televize, www.pjmedia.com