Hudba srdce od Karla Veselého zkoumá, jak popové lovesongy vypovídají o proměně emocí

Hudba srdce

Nonfikce Hudba srdce: Metafyzika popu zkoumá jak se od padesátých let do současnosti v dějinách hudby odráží formy lásky, genderových rolí i proměny partnerských a rodinných vztahů. Lze z hitparády hudby vyčíst něco o společenském pohledu na lásku? A co to znamená, že současná populární hudba jen z deseti procent zpívá o lásce?

„Tu část o lásce jsem přeskočil, je to hloupé a laciné“

Hned ze začátku se Karel Veselý ptá, proč zrovna lovesongy? Pop nakonec nemá větší evergreen než písně o lásce, nebo ne? Když začneme mluvit či zpívat o lásce, neupadáme do stereotypů a klišé? Můžeme říct ještě něco nového, nebo jen reprodukujeme zažité fráze v novém nátěru? Jak už nám název napovídá, a jak má Veselý ve zvyku, nebudeme se na písně a hudbu dívat nějakým tradičním pohledem. Karel Veselý totiž umí na hudbu pohlížet prizmatem metafyzickým, sociologickým a politickým, a skutečně od Hudby srdce dostaneme originální pohledy na pop, který utvářel předchozí generace i ty současné. Veselý se pokouší zmapovat sedmdesát let mainstremové hudby, která zpívala o lásce. Pohlíží na tuto hudbu jako na výpověď dané doby a jak tato doba utvářela lidi, kteří o lásce zpívali a vypovídali tak i o společenském naladění.

„Pop je kronikou dobového myšlení“

Jedním z překvapení, která tato kniha přináší, je tvrzení, že z populární hudby se postupem let vytrácely songy o lásce, jak je známe v historii. Karel Veselý přináší podrobnou výpověď o každé dekádě a reflektuje, jak se proměňovaly zamilované texty, co říkaly o své době a o lidech, kteří songy stvořili. V současné době podle Veselého totiž jen 10% procent populární hudby tvoří písně o lásce. Přitom ještě před sklonkem milénia bylo v amerických, britských i německých hitparádách takových písní kolem 40%. Kam se tedy ztratila láska v hudbě? Přestali jsme věřit na lásku?

Jestliže se vám líbily Všechny kočky jsou šedé: hudba úzkosti, kterou Veselý napsal ve spoluautorství s Milošem Hrochem, bude se vám dozajista líbit i Hudba srdce: Metafyzika popu. Sleduje totiž podobnou trajektorii emocí a navíc je to kniha v mnohém ucelenější, než Všechny kočky jsou šedé. Nevychází totiž z předcházejících článků a blogových příspěvků a pro čtenáře tak bude něčím zcela novým. Silný přínos také spatřuji v reflexi, s jakou využívá vlivné teoretické koncepty, kultovní filmy, veřejně oznamované vztahy celebrit etc, aby podal atmosféru a smýšlení doby, a zároveň jimi vysvětlil malé kulturní revoluce jako jsou proměnlivé dekády feminismu, bojů za rasovou spravedlnost, digitální platformy a tak dále.

U populární hudby můžeme hledat politické a kulturní výpovědi o světě. Karel Veselý bude prostřednictvím různých konceptů sociologie, filosofie či antropologie pohlížet na hudbu, která se napříč stoletím vyvíjela až do dnešních dnů. Najdeme tu tak spojení mnoha postmoderních myslitelů a myslitelek s hudbou. Veselý bude aplikovat jejich politicko-kulturní výklady na specifické hudební projevy.

„Po druhé světové válce se pop stává emancipačním nástrojem“

Knihu lze číst rozličnými způsoby. Veselý Hudbu srdce začíná poválečnými padesátými lety v Americe, kdy bylo společenské nastavení silně paternalistické a zdrženlivé a mladá generace plná hormonů hledala cesty, jak se vzepřít úzkoprsosti svých rodičů. Rock’n’roll začínal být záležitostí velkého výdělku právě díky teenagerům, kteří byly nejčastějšími konzumenty vinylů. Tady začíná éra otevřenější sexuální revoluce, která hledá cesty, jak své touhy nepřímo vyjádřit. Do mainstreamové hudby tak pronikají slova jako natřásat se, které odkazují na svobodný sex a touhu po něm, přičemž se dá slyšet v uších rodičů také jako taneční horečka.

S potěšením také můžete číst, jak Veselý demýtizuje dnes hodně idealizované subkultury jako je třeba hnutí hippies jako osvobozující revoltu – subkultura totiž osvobozující byla, ale pouze pro muže, ženy se dál udržovali v patriarchálním zajetí mravů a očekávalo se od nich, že budou tradičními pečovatelkami a milenkami mužů, výborně to reflektuje například slogan „mír, píča a fet“.

„Obraz lásky připomínající nesmlouvavou bitvu, která má jen poražené“

Čtenáři holdující spíše současné hudbě nebudou o nic méně zklamáni. Karel Veselý se podrobně věnuje i hudbě devadesátých, nultých a desátých let až po současnost. Po rozpadu starých struktur – Sovětský svaz, studená válka, klasický liberalismus – se rozpadá i jistá společenská odpovědnost a lidé začínají prožívat život více individualisticky, s čím se zákonitě rozvíjí i pocit osamělosti a odcizení. Narcisní věk a baladické písně vévodí hudebním žebříčkům. Do hudby proniká čím dál více queer osvobození, BDSM, ale rozvíjí se i sexismus, ženy stále žijí v hierarchii. S pokračujícím utužením neoliberalismu se rozvíjí solitérství a hedonismus, každý strůjcem svého štěstí i neštěstí, na scénu se dostávají obří milostná dramata odkrývající stále zrychlenější svět postavený na všudypřítomném kapitalismu. Tomu neunikne nikdo, ani skupiny narušující status quo jako byla například Nirvana.

Hudba srdce sleduje linie i takových hudebních žánrů jako je disco, rave kultura, rap, neměli byste totiž pop vnímat jako žánr, ale spíše jako spektrum. Publikace reflektuje masovou kulturu hudby a proto zde najdeme Lanu del Rey jejíž Video Games se stalo virálním hitem a také počínajícím symbolem, že „láska umírá v éře individualismu a hédonismu, přestává dávat smysl ve světě, v němž si lze všechno a každého koupit“, později Coldplay a frontman Chris Martin zpívají o odcizení v nastupující éře digitálních technologií. Veselý postupně reflektuje historii populární hudby, aby zjistil, zda se zamilovanost a láska z mainstreamové hudby vytratila, nebo se pouze transformovala do jiných podob. Naději na nové pojetí lásky i její tvorbu v neoposlouchaných perspektivách spatřuje v queer hudbě.

Hudba srdce