Bůh na ulici: Jak jsem našel lidskost na dně společnosti

Středa, 06 Červenec 2022 10:56 Taťána Kročková

big buh-na-ulici-yfF-487407 (2) Útlá knížečka akorát do kabelky či batůžku na cesty. Je o lidskosti. A právě tu spíše najdete na dně lidské společnosti než kdekoliv jinde. Přesvědčil se o tom norský františkánský mnich, který zatoužil po dobrodružství a rozhodl se strávit padesát dní v průběhu tří letních období jako bezdomovec na ulicích Osla a Kodaně. Je to svým způsobem i sociální a psychologický experiment. Jak dopadl, se dozvíte z knihy.

Tyhle nápady určitě vítám, i když mi zpočátku kniha podbízela dojem: „zase chce někdo někomu hrát na city”. Nicméně zklamaná jsem nebyla. Je to vlastně takový osobní deník dokumentující zážitky z pobytu na ulici mezi bezdomovci, prostitutkami, feťáky a alkoholiky. V knížce najdete jak dialogy filozofující o životě a pohnuté lidské osudy, tak spoustu nechutností: výkalů, hlenů, blitek a podobně. Autor popisuje seznámení s různými osobami a přibližuje pomocí dialogů setkání, jejich povahu i životní osud. Představuje tak čtenářům, koho potkal a jak ti lidé na ulici žijí. Kniha je určitě zajímavá a doporučila bych ji každému.

Anotace knihy:

Norský františkán Ole Martin se rozhodl opustit klášter a strávit padesát dní rozprostřených do tří let jako bezdomovec na ulicích Osla a Kodaně. Jeho zážitky přinášejí pohled na život na okraji společnosti, který si běžný člověk stěží dokáže představit, a podněcují k úvahám nad bezdomovectvím z nezvyklé perspektivy.

Ole prochází městskou krajinou a s humorem a soucitem se snaží pozorovat drsný život lidí na samém dně společnosti. Zaměřuje se přitom na detail, epizody se před čtenářem odvíjejí jako film. Přemítá o pokoření, o oživení lásky k samozřejmým věcem, jako je strom, o nečekané lidské dobrotě, ale i o neustálé nutnosti vztahování se ke smrti, o hledání Boha v drogách, o povaze konfliktů s představiteli „slušné“ společnosti, o problematice ztráty identity a závislosti na společnosti.

O autorovi:

Norský autor Ole Martin Holte je bývalý františkán, teolog, sociální pracovník a gestalt terapeut. Nyní žije v Africe.

Ukázky z knihy:

„Nemohl bys mi nastřelit? Strašně se mi třesou ruce.”
„Ehm…cože? Ne…nikdy jsem to nedělal. Nemůžeš požádat někoho jiného?”
„JESTLI MI TU ZASRANOU PICHNU HNED NENASTŘELÍŠ, ZABIJU TĚ!”
Na zlomek sekundy jsem uvažoval, že mu ji opravdu píchnu. Pak se znenadání pod stromy objevili dva uniformovaní policisté. Injekci muži sebrali, obsah vystříkli na trávu a požádali ho, aby po sobě uklidil. Muž se rozplakal.
„Do prdele! Debilové zasraní! Vite, jak dlouho jsem musel žebrat, abych na to šlehnutí schrastil prachy? Sedm hodin. Vy jste kurva takoví mrzáci!”
(...)
Nad hlavou mi cosi bouchlo, občas narazilo do okna Burger Kingu. Na zem spadl kos a jen taktak se vyškrábal na nohy. Žlutý zobák měl otevřený a ztěžka dýchal. Vstal jsem a zamířil k němu. Nehýbal se. Posadil jsem se vedle něj. Jako by byl uvězněný ve vlastním těle. Zlomil sis něco, rozbil sis hlavu? Dívali jsme se na sebe. Pohyboval jen očima. Kolísal jsem mezi soucitem a myšlenkou, že jde jen o ptáka. Zničehonic k nám přilétla straka a do kosa se pustila. Klovla ho do hlavy. Kos se k ní obrátil a klovnutí ji oplatil.
(...)
Bezdomovci ale nemyslí jen na drogy, peníze a kriminalitu. Hledají i intimitu, blízkost, přátelství a lásku.
(...)
„Nechceš se se mnou vyspat?”
„Vyspat se s tebou? Zbláznila ses? To nechci.”
„Proč ne? Vždyť se ptám já tebe.”
Byla skutečně krásná. Šli jsme dál, zavěšení do sebe. Cítil jsem její paži. Teplo. Vrávorali jsme. Potkali jsme nějaké kluky, kteří se nudili a povykovali.
„Zkurvená píčo! Ty děvko jedna! Kolik stojíš, černá hubo? Černá píčo!”
„Přestaňte!” zakřičel jsem na ně.
(...)
V oddělených kabinkách sledovali muži pornofilmy. Na stěnách kabinek visely obrazovky, po straně se vhazovaly mince, k dispozici toaletní papír, poloplné odpadkové koše, černá kožená sedadla, páchlo tu sperma.