Kultura21.cz

Bertrand Badie není v českém prostředí nijak zvlášť skloňované jméno a nejinak je tomu i s jeho knihami – tento překlad od nakladatelství Dauphin tak představuje v českých vodách jeho premiéru. A je to vpravdě vynikající a aktuální volba.

Kniha Už nejsme sami na světě, která vyšla ve Francii v roce 2016, je totiž výtečným příspěvkem do kaleidoskopu úvah nad geopolitickými otázkami ohledně roztříštěnosti jednotlivých rozvojových států i rozpolceností států zdánlivě hegemonních.

Francouzský politolog íránského původu Bertrand Badie představuje pohled na změněné mezinárodní vztahy, kde pojmy jako „území“, „hranice“, „suverenita“ či „národní bezpečnost“ přestávají mít platnost, kterou měly po několik staletí. Ve stínu tohoto zjištění brousí vlastní teze o multilateralismu – o světě, který je propojený a potřebuje vzájemnou spolupráci.

Už nejsme sami na světě doplňuje Badieho předešlou soustavnou práci na poli durkheimovské sociologie, kterou přímo aplikuje na mezinárodní vztahy. Ukazuje, jak se vztahy po dekádách proměňovaly, a zdůrazňuje, že dnes již k zajištění bezpečnosti států nestačí akumulace vojenských a ekonomických zdrojů. Povaha konfliktů se totiž s příchodem globalizace a informačních technologií změnila a nespokojenost občanů se šíří z vyšších vrstev do chudších, jelikož všichni dnes již mají přístup k nějakým formám mezinárodních informací. Státy padají čím dál více do krizí, jež jsou způsobovány jejich čím dál menšími pravomocemi (končící formy sociálního státu, nezávislost centrálních bank) až ke stavu tvrdého a ničím neregulovaného neoliberalismu. Tyto vlivy způsobují čím dál větší rozvraty společností, jejichž důsledkem jsou války způsobené sociálním a institučním rozkladem.

Jak vestfálská smlouva ovlivnila následujících několik století vývoje mezinárodních vztahů

První část knihy tvoří historický nástin, který Badie následně využívá k argumentaci ve své teorii mezinárodních vztahů, založených na druhu vyloučení či ponížení.

Badie začíná od „vestfálského míru“, pomocí něhož nastiňuje, jak se budou tvořit budoucí mezinárodní vztahy – zde se v evropském společenství totiž vyjednal jistý typ řádu, který se již podobá mezinárodnímu systému, který dnes známe. Tento systém s sebou přináší principy, na nichž zakládáme svou verzi demokracie a evropsko-americké chápání státu. Badie pozůstatky vestfálského systému nachází ve třech principech, jak se ustanovily již v 19. století: suverenita, teritorialita a mezinárodní jednání. Tyto principy se uplatňují i dnes, ale již pomalu pozbývají platnost.

Prostřednictvím kolonialismu se ideje vestfálského míru šířily takřka po celém světě. Samotný severoamerický kontinent koncipuje svůj první kodex na základech evropského kontinentu a přenáší tedy i způsob nadvlády nad původním obyvatelstvem. Začíná tak marginalizace a podrobování Afriky i Asie do mezinárodního systému, který určuje evropská civilizace. V tomto podhoubí vzniká suverenita států, ale zároveň také jejich soupeření o moc a vliv. Mezinárodní řád je pak výsledkem spojení dvou a více států, které spolu soupeří. Pak Badie může říci, že „oscilace mezi imperiální hegemonií a více či méně stabilní oligarchií prostupuje celou evropskou historii až dodnes.“

Konflikty a války jako sociální patologie

Jestliže je tu mezinárodní systém, který však utváří především ekonomičtí hegemoni, vynořuje se jistá sociální patologie. Tou je protest států, které se staví proti mezinárodnímu systému a rozvíjejí vlastní strategie. Symbolický začátek můžeme hledat ve studené válce. Buď bojujete s námi vůči nepříteli, nebo jste proti nám, z čehož plyne, že nám budete buď sloužit a vytěžíte z toho nějaké výhody, nebo se můžete pokusit vzbouřit - ale my jsme ekonomicky silnější, tak raději zvolte první variantu. Vzniká nám tu tak skupina „vyloučených států“, které se v dnešním globalizovaném světě hlásí o pozornost. Svět totiž přestal být bipolární v rámci moci, nikoliv však v rámci ideologie a tedy sdružování.

Ekonomická globalizace a technologie informací a komunikací radikálně zamíchala kartami v druhé polovině 20. století. Podle Badieho takřka shodila civilizaci, která vyrostla na vestfálském systému. Už neexistuje vzdálenost, boří se hranice národa a do určité míry i suverenita státu, jak jsme jej znali v minulosti. Se zmizením vzdálenosti mizí i staré pořádky a jistoty: „Vzdálenost byla zárukou stability, ochrany, pořádku a sebepotvrzení.“ Mezinárodní vztahy se najednou pomocí chytrých technologií stávají „mezispolečenské“ a nejsou již pouze „mezistátní“.

Stigmatizace chudých a neustálé hledání viníka

Globalizace plodí imaginární fantasmata ve formě idealizovaného života. Ty pak vyvolávají v postkoloniálním světě, ve vyloučených oblastech a popřípadě i v lokálních ghetech frustraci. Tak se následně rodí protestní hnutí. Zkrátka, mezinárodní politika přestala být založená pouze na mocenských vztazích, ale daleko více do ní zasahuje „společenská tektonika“. Zde se u Badieho nejvíce objevuje onen vliv durkheimrovské sociologie, jenž rozvíjí společnost na základě integrace a solidarity, nikoliv na konfliktu.

Jak bychom tedy měli reagovat na popření reality jakožto nejjednoduššího druhu útěku do imaginárních jistot před vlastními strachy? Badie prosazuje „politiku alterity“, respekt a uznání k jinakosti a odlišnosti jako humanistické hodnoty, které musíme integrovat do mezinárodní politiky. Nejsou tu my a oni – ti druzí, nám odlišní. Každý z nás jsme ti „my“, kteří tvoříme společnost v globalizovaném světě. Jedině tak podle Badieho můžeme důsledně prosazovat politiku, která všem přisuzuje právo na účast v řízení světa. Jednoduchým klíčem je tedy uznání druhého, který je mým partnerem a nestává se soupeřem.

Proč si tedy knihu vlastně přečíst...

Bertrand Badie, specialista na mezinárodní vztahy, na podkladu všeobecných historických souvislostí nahlíží na lokální i světové konflikty prostřednictvím durkheimovské sociologie – tedy že současné konflikty jsou sociální patologie, jejichž příčinu lze hledat v mezinárodním systému. Ten produkuje nerovnovážně silné aktéry moci (vojenské a ekonomické), čímž vzniká frustrace v slabších a podřízených státech v této mezinárodní oligarchii. Rozvoj konfliktů a válek kulminuje v ovzduší sociálního a institučního rozkladu, v jehož popředí je nereflektovaná globalizace a neřízený neoliberalismus. Badie propaguje silně humanistické hodnoty jakými jsou solidarita a respekt k druhému. Tyto hodnoty by neměly být utopické ani charitativní – jsou prostě ryze lidské – pokud tedy chceme žít ve světě, který je bezpečný a toto bezpečí není jen vojenská stráž na hranicích, případně hrozba jaderného útoku. Skutečná bezpečnost totiž plyne z jiné premisy: „Bezpečnost každého závisí na bezpečnosti všech ostatních.“ A to je vzkaz, který bychom měli dál rozvíjet.

Překlad knihy poskytl Martin Hybler a v textu nechybí ani poznámkový aparát a odkazy na literaturu uvedenou v původním rukopise, popřípadě odkazy na knihy a studie, které jsou přeložené do češtiny. Český čtenář by jistě ocenil, kdyby vyšla další kniha od Bertranda Badieho. Byla by škoda, kdyby zůstalo u jednoho střípku z celého Badieho náhledu na problematiku mezinárodních vztahů a jejich fungování. Nebo spíše tedy neefektivní fungování.
Skvělé čtení pro ty, kteří se nebojí vyjít ze zajetých kolejí myšlení a daných pořádků.

Název knihy: Už nejsme sami na světě: Nový pohled na globální uspořádání světa
Autor: Bertrand Badie
Překlad: Martin Hybler
Nakladatelství: Dauphin
Rok vydání: 2020
Počet stran: 207
Hodnocení: 100 %

http://www.dauphin.cz/book_978-80-7272-996-8.html