Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Když zemřel Vlastimil Harapes, odešla jedna z nejvýraznějších osobností českého baletu a divadla. Renata Sabongui se rozhodla, že jeho odkaz nesmí zůstat jen ve vzpomínkách rodiny, kolegů a diváků. Jak vznikla iniciativa za jeho důstojné místo posledního odpočinku na Vyšehradě? A proč je podle baletní mistryně, producentky a mecenášky péče o kulturní paměť povinností celé společnosti?

Jaký byl váš vztah s Vlastimilem Harapesem?

Byli jsme kolegové, několik let byl mým nadřízeným, ale hlavně jsme byli velcí přátelé.

Kdy jste si uvědomila, že by měl být pohřben právě na Vyšehradě?

Když jsem stála čestnou stráž u rakve Vlastimila Harapese na jevišti Národního divadla.

Byl to spontánní nápad, nebo dlouhodobá úvaha?

Naprosto spontánní nápad. Už u té rakve mě napadlo, že by si to Vlastimil Harapes zasloužil. A zároveň mi táhlo hlavou, zda je vůbec na Vyšehradě pohřbený významný tanečník nebo tanečnice. Později jsem zjistila, že nikoho takového na Vyšehradě nemáme, že Vlastimil Harapes by byl první. Uvědomila jsem si, že by nešlo jen o poctu jednomu vynikajícímu umělci, ale o projev uznání pro celý umělecký obor.

Jak celý projekt začal?

Svou myšlenku jsem probrala s vedením Baletu Národního divadla, které to považovalo za dobrý nápad. Pak jsem hovořila s rodinou Vlastimila Harapese a získala jejich souhlas. Vypracovala jsem návrh pro schvalovací komisi pražského magistrátu, který byl jednomyslně schválen. Poté jsem zahájila jednání se hřbitovní správou – společně s rodinou jsme vybrali jedno ze dvou volných hrobových míst. Původně jsem myslela, že Národní divadlo na náhrobek vypíše soutěž, ale to se nestalo. Napadlo mě oslovit sochaře Jaroslava Urbánka, který se s Vlastimilem Harapesem dlouhá léta přátelil. Přišlo mi hezké, že nepůjde čistě jen o umělecký projekt, ale i o osobní propojení. Vznikl návrh, který museli odsouhlasit památkáři, a bylo nutné získat stavební povolení. Následoval podpis nájemní smlouvy na hrobové místo na deset let.

Smlouva je psaná na vás?

Ano, Národní divadlo jako příspěvková organizace smlouvu nepodepsalo. Po uplynutí deseti let bude nutné, aby někdo ode mě štafetu převzal.

Jaké byly reakce širší kulturní obce?

Velmi mile mě překvapilo, kolik lidí si Vlastimila Harapese stále pamatuje. Byl to velmi komunikativní člověk, rád si povídal s lidmi. Na Malé Straně, kde bydlel, měl kolem sebe kolegy, umělce a sousedy, se kterými chodil do místních hospůdek a galerií. Krásnou odezvu jsem obdržela i od jeho bývalých kolegů a podřízených z doby, kdy šéfoval Baletu Národního divadla.

Jak je celý projekt financován?

Zatím všechno platím sama i za cenu toho, že se na projekt nevybere dost peněz. Ale kdybych do takového rizika nešla, památník by zřejmě vůbec nevznikl. Vyhlásili jsme veřejnou sbírku (https://donio.cz/memorial-harapese). Bez ohledu na výši darované částky, byť by to byla třeba stokoruna, chceme jména všech dárců uložit do archivu Národního divadla jako svědectví přetrvávající popularity Vlastimila Harapese. Moc mě těší, že příspěvky posílá nejen odborná veřejnost, ale i laické publikum, které Vlastimila Harapese zná především z filmů, ve kterých hrál. Založila jsem webovou stránku www.vlastimilharapes.cz a vyzývám všechny, kteří Vlastíka znali, aby se podělili o svoje vzpomínky, případně nám poslali snímky, na kterých Vlastimil Harapes figuruje.

Proč právě Vyšehrad?

Vyšehrad považuji za velmi elitní místo, za Mekku osobností, včetně umělců. Vlastík tam bude mít mnoho skvělých kolegů, mezi které patří a se kterými si bude moci povídat.

Takže podle vás výrazné osobnosti baletu patří na Vyšehrad stejně samozřejmě jako spisovatelé či skladatelé?

Určitě. Ráda bych zdůraznila, že jde o poctu celému oboru. Uznání, že taneční umění je rovnoprávný partner ostatních uměleckých směrů.

Překvapilo vás něco během jednání s institucemi?

Nepřekvapilo.

Narazila jste na překážky?

Ano, nějaké se vyskytly. Ale když jsem vysvětlila, o co mi jde, mnoho lidí se mi snažilo vyjít vstříc. Všechno jsem vyřizovala osobně a já dokážu být velmi urputná.

Jak byste mladé generaci vysvětlila, kdo byl Vlastimil Harapes?

Vlastimil Harapes byl díky svému vzezření a technice výjimečný. Noblesní tanečník, který byl i herecky velmi zdatný. Díky tomu se dostal do filmů a tím zpopularizoval i balet. Rád o sobě říkal, že je z vesničky Droužkovice u Chomutova, ale i tam si ho tanec našel.

V čem byl jedinečný jako tanečník?

Měl úžasnou techniku a velmi citlivě vnímal hudbu. Ale měl ještě něco navíc. Když tančil, tak to na diváka sáhlo. Dokázal publiku zprostředkovat, co sám cítí. A taky byl skvělý jako kolega, nechával svoje taneční partnerky vedle sebe vyniknout.

A jako osobnost?

Měl smysl pro humor. Hrozně rád vykládal vtipy. Dokázal být i přísný – měl rád preciznost a nepřehlédl sebemenší detail. Svoje výtky vždycky říkal po pravdě, ale nechtěl nikomu ublížit. Pokud ho člověk požádal o radu, musel počítat s tím, že uslyší pravdu. Jakkoli byla nepříjemná. Ale vždycky se nad problémem zamyslel a začalo se to řešit.

Co z jeho odkazu by nemělo být zapomenuto?

Jeho lidskost. Věnoval se znevýhodněným lidem, i fyzicky postiženým. Dělal to rád a uměl s nimi pracovat. Sám sebe, svou energii věnoval tam, kde byla potřeba. Sláva mu nikdy nestoupla do hlavy. Když ho lidé potkávali na ulici, tak ho oslovovali, zastavovali, sahali na něj. Na otázku, zda mu to není nepříjemné, odpovídal: „Ne, proč? Já si s nimi popovídám nebo ať si na mě sáhnou.“

Má Česká republika dostatečný systém péče o odkaz významných umělců?

Nejsem si jistá, zda to někdo řeší. Nevím, zda se o to ministerstvo kultury systematicky stará.

Kterým dalším osobnostem by podle vás měla být věnována větší pozornost?

Byla bych ráda, kdyby se v prvé řadě věnovala větší pozornost tanci. Je to obrovská dřina a myslím si, že jako umění je tanec nedoceněný. Tanečníci pracují o večerech, o víkendech, často sedm dní v týdnu a jejich kariéra končí relativně brzo. Například vůbec není vyřešený odchod do důchodu. Pokud mám mluvit o jiném oboru a konkrétní osobnosti, domnívám se, že by se měla více ocenit Miriam Němcová, první česká dirigentka.

Co vás tato iniciativa naučila?

Ověřila jsem si, že Vlastík měl pravdu, když o mně říkával: „Psi štěkají a karavana jede dál.“

Co pro vás bude okamžik dokončení hrobu znamenat?

Vlastimil Harapes byl velmi kreativní a líbilo se mu, že jsem taky kreativní. Když jsme si něco domluvili, tak jsme věděli, že se na sebe můžeme spolehnout. Tento projekt jsme si spolu sice nedomluvili, ale věřím, že by měl z mé iniciativy radost. Nebral by to jako osobní poklonu, ale jako hold celému tanečnímu umění.

Příběh vyšehradského hrobu Vlastimila Harapese není pouze příběhem jednoho umělce. Je otázkou, jakou hodnotu přikládáme vlastní kulturní paměti. A také připomínkou, že za každým památníkem, deskou či hrobem stojí konkrétní lidé, kteří se rozhodli, že zapomnění není možné.

Foto: archiv Jaromíra Svobody, Toma Carrutherse, Elucera a foto Petr Hloušek, Borgis.