Kultura21.cz

Díky tomu, že pochází z herecké rodiny, divadelní prostředí dobře zná. Původně uvažovala, že se bude věnovat biologii, ale herecké geny si našly svoji cestu a Antonie Rašilovová se vydala po stopách svých předků. A jak sama přiznává, má ráda jak činohru, tak loutkové divadlo.

Pocházíte z herecké rodiny a v divadle jste vlastně vyrůstala, ale herectví jste se původ-ně věnovat vůbec nechtěla. Čím jste chtěla být?

Moje nevlastní babička, která je zároveň jedna z mých nejlepších kamarádek, Lucie Hybnerová je embryoložka. Jednou mě vzala do své práce na návštěvu a pomáhala mi s učením v rámci genetiky, protože jsem se zrovna připravovala na maturitu. V posledním ročníku střední školy jsem si dlouho myslela, že se budu dál věnovat biologii, protože když jsem viděla, jak různě to může vypadat od toho, že je člověk v podstatě doktor, až po skutečnost, že může třeba cestovat přes celou zemi za nějakým ojedinělým druhem zvířat, mi přišlo fantastické. To byl takový poslední plán před tím, než jsem se rozhodla finálně pro divadlo. Ale ještě dávno před tím v dětství jsem měla plán, že se přestěhuju do Paříže a budu dělat prestižní servírku na Eiffelově věži, v čemž mě hodně podporovala moje máma, a proto umím francouzsky.

Zajímaly vás spíše přírodní vědy a tak jste začala studovat na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, a protože máte ráda jazyky a zejména francouzštinu, tak jste nějaký čas studovala ve Francii a po návratu jste odmaturovala na francouzském lyceu. Co vám pobyt ve Francii dal? Jaká to byla pro vás zkušenost?

Rok ve Francii mi dal hlavně pár dobrých kamarádek, a když některá z nás cestuje tak se nám občas povede se potkat a já můžu mluvit francouzsky a mám pak vždycky pocit, že jsem vlastně někdo trochu jiný, taková moje francouzská persona. Ale hlavně mi to dalo samozřejmě ten jazyk. Já jsem ho prostě milovala od dětství a líbilo se mi, jak všichni říkali, že je to strašně těžký a chtěla jsem ho dobít. Hlavně jsem v těch sedmnácti letech zvládla za ten rok malinko pustit kořeny, takže teď kdykoliv přijedu do Francie, mám trochu pocit, že jsem doma. Ale samozřejmě celá ta zkušenost je teď už obměkčená časem, bylo to v něčem i dost drsný, protože moje hostující rodina nebyla ideologicky tam, kde jsem na to zvyklá a tak jsem trávila mnohem víc času na intru. Ale vlastně jsem za to dost ráda, protože naučit se takhle kolektivně žít a bydlet se mi hodí dodnes.

Foto z archivu Antonie

Jelikož jste vyrůstala v herecké rodině a herectví znala od svých rodičů, jste si myslela, jak jste jednou řekla, že o herectví víte vše, ale nakonec jste zjistila, že vás samotné herectví zajímá. A tak jste to zkusila na DAMU jak na činohru, tak i alternu. Vyšla alterna. Co rozhodlo, že jste se vydala ve šlépějích svých rodičů i pradědečka? A čím vás zaujalo alternativní a loutkové herectví?

Já vlastně nevím, co rozhodlo. Prostě jsem v době, kdy si člověk vybírá vysokou školu (a tím pádem trochu svoje budoucí zaměstnání) měla pocit, že neexistuje na světě nic, co bych dělala radši než divadlo. Na alterně se mi líbilo, že se nemusím hned stoprocentně upsat k něčemu tak konkrétnímu jako je herectví na činohře, kde si člověk vypiluje techniku, ale já si nebyla úplně jistá, co s tím divadlem přesně chci dělat a to je při studiu alterny asi ideál-ní. Umí to být i hodně frustrující, protože herectví si každý na začátku představuje tak, že bude mít skvělý monolog a bude prostě hrát. Jenže na alterně jde spíš o autorské divadlo a tak i to herectví se tam u každého hledá takovou individuální formou a často si člověk musí hlavně sám před sebou umět obhájit, že být herec má smysl a že mluvit na jevišti ještě stále není passé.

Na DAMU jste se spolužáky založili loutkový soubor TMEL a spolu s kolegyní Kateřinou Coufalovou a režisérem Jakubem Čermákem napsali divadelní inscenaci Tvá ústa měla hořkou chuť. Vaše babička je akademická malířka. Neláká vás také něco namalovat?

To je srandovní otázka… já bych klidně něco namalovala! Jenže nemám moc trpělivost a zrovna u výtvarného umění je jí potřeba asi nejvíc. A možná ještě v hudbě při hře na nástroj. Ale babička, která je podle mě úžasná malířka a velká umělkyně, mi vždycky říkala, že jednou určitě budu psát a možná i kvůli tomu jsem psát doopravdy začala.

Autor foto: Valdštejnská lodžie

Jako činoherní herečka hrajete v Divadle Palace (Aby bylo jasno) a Divadle X10 (Člověk se objevuje v holocénu, Filoktétés. Last minute, Na západní frontě klid / Zelené koridory, Destrukce). Jak jste jednou řekla, máte ráda divadlo, protože stojí na živé ko-munikaci. Jaké role ráda ztvárňujete?

Jaké role vlastně vůbec jsou? Nevím, jestli jsou nějaké kategorie, které člověk v povolání herce časem objeví a pak mezi nimi dokáže vybrat ty, které jsou mu nejblíž, asi ano. Já mám pocit, že zatím všechny moje role byly z jiné kategorie a to mě šíleně baví. Pokaždé jsem měla pocit, že objevuji něco nového, že se učím. V současnosti mám hodně ráda roli spisovatele Maxe Frische, protože jsem poprvé ztvárnila reálného člověka a mohla jsem si o něm číst knihy a našprtat se o jeho díle. Díky třem skvělým režisérům, kteří inscenaci Člověk se objevuje v holocénu, kde Frische hraju, režírovali, jsem mohla v určitou chvíli všechno, co jsem zjistila zahodit, a vymysleli jsme našeho vlastního Frische. Protože já bych jako mladá holka asi těžko zahrála švýcarského muže ve věku, jedině možná, kdybych mohla mít knír.

Autor foto: Patrik Borecký

Máte ráda jak činohru, tak loutkové divadlo a účinkujete v loutkovém souboru FRAS (Všechno nejlepší!, Za dveřmi). Máte také ráda loutková představení jako divák? Zaujalo vás nějaké?

Já jsem vlastně dřív ty loutky začala hrát, než jsem tomu propadla jako divák. Ale právě díky našemu souboru TMEL jsme se dostali na různé zahraniční festivaly, na jednom z nich ve Švýcarsku jsme všichni propadli francouzskému souboru Compagnie Bakélite. Soubor FRAS dělá podle mě úžasné věci a všechny jejich věci, například představení Medař, mám strašně ráda. Jinak já jsem už jako dítě milovala divadlo Minor a vlastně to doteď přetrvalo.

Na scéně jste se setkala také s maminkou, herečkou Vandou Hybnerovou ve hře Očistec si zaslouží každý. Jaké to bylo spolu na scéně? Být si kolegyně? V jednom rozhovoru jste řekla, oba rodiče jsou vašimi vzory a co další?

Jsem ráda, že jsem mohla s mámou hrát zrovna ve Venuši ve Švehlovce s Jakubem Čermákem. Jak už jste zde napsala, s Jakubem jsem dělala naše úplně první představení právě ve Venuši a moje máma ve Venuši vytvořila spoustu věcí, například mojí oblíbenou inscenaci Pokoj. Nevím, jestli jsme byly kolegyně… myslím, že máma je máma a asi není možné, aby byla jen kolegyně a přestala být máma a tak jsem měla občas pocit, že tam kromě Jakuba je ještě jeden můj osobní režisér a to ona. Ale jsem za to ráda, protože právě díky zkušenostem, které oba rodiče mají, jsou jejich poznámky a připomínky vždycky nakonec něco, z čeho ráda čerpám dál. Další vzory… to je hodně těžké, protože já mám tendenci obdivovat skoro všechny herečky a herce, pokud se bavíme konkrétně o této profesi. Osobní vzor je pro mě teď například Tereza Hof, která podle mě vidí herectví skvělou optikou. Na jevišti mám hrozně ráda Veroniku Lazorčákovou, Andreu Uhlík Bereckovou, nebo třeba moje spolužačka Marie Machová je skvělá herečka.

Zahrála jste si rovněž v rozhlase a to ve hře Sleduj! Před kamerou jste se objevila v dramatu Cena štěstí nebo v seriálech – Policie Hvar, Oktopus, Specialisté. Jak se cítíte před kamerou?

Vždycky když se před kameru proderu tak je mi líto, že u toho nemůžu strávit víc času. Na DAMU se s filmovým herectvím člověk nepotká a tak jsem zatím pořád trochu nejistá, ne-můžu úplně věřit tomu, co si myslím o tom, jak to bude vypadat, protože nemám dost zku-šeností. Snažím se teď chodit na všechny castingy a konkurzy, které se namanou, jinak mám pocit, že je to hodně o štěstí. Natáčení mě hodně zajímá, je to úplně něco jiného než divadlo a tak i to herectví musí být samozřejmě jiné. Naštěstí jsem na jeden kurz filmového herectví chodila v New Yorku, kde je laťka a požadavky na herce hodně vysoko, protože v NY je herec skoro každý druhý člověk na ulici. To mi dalo hodně nových pohledů na věc a upřímně se těším, že si to budu moct vyzkoušet, až se dostanu k nějaké filmové nebo seriálové roli.

Autor foto: Jonathan Machander

Jak ráda trávíte chvíle volna?

To je dobrá otázka, akorát na tohle téma píšu diplomovou práci. Mám pocit, že umělci často i chvíle volna používají potom jako zdroj inspirace k práci a tak mě zajímá, jestli je to stále volný čas, když ho využijeme ve výsledku pracovně. Já jsem poslední dva roky neuměla mít volno, protože jsem si myslela, že musím neustále něco dělat, abych měla práci, ale člověka to pak začne unavovat a tu práci začne zpochybňovat, takže to jsem zavrhla. Teď se právě i kvůli diplomce volnému času věnuju pečlivě. Miluju cestování a cizí jazyky, tak se pořád nějaké učím, nebo například hodně ráda vařím, nebo chodím na rande s lidmi, kteří jsou mi nejblíž, to mě baví na světě asi úplně nejvíc.

Antonie Rašilovová:

Narodila se 17.12.1997 v Praze v herecké rodině.

Rodiče – herci – Vanda Hybnerová (1968) a Saša Rašilov (1972). Herectví se věnuje také strýc Václav Rašilov (1976). Dědeček Boris Hybner (1941 - 2016) byl mim, jako pedagog působil na HAMU v Praze, založil scénu Gag, babička Jana Kremanová (1938) akademická malířka, druhý dědeček Saša Rašilov ml. (1936 – 2000) byl kameraman a pradědeček Saša Rašilov st. (1891 – 1955) byl vynikající herec a komik, který hrál ve čtyřech desítkách filmů a byl členem Národního divadla v Praze.

Vystudovala herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU v Praze.

Autor foto: Dita Havránková

Zdroj foto: Dita Havránková, Valdštejnská lodžie, Patrik Borecký, archiv Antonie Rašilovové, Jonathan Machander