Kultura21.cz

Pochází z hudební rodiny a hudební improvizace ho doprovázela od dětství. Není tedy divu, že se z něj stal vynikající klavírista, skladatel, pedagog, ale především výjimečný klavírní improvizátor. Věnuje se klasické skladatelské tvorbě, ale díky improvizaci může prožívat nezaměnitelnou interakci s publikem. Právě o cestě k improvizaci, úspěších a aktuálních projektech jsme si s Jiřím Pazourem popovídali.

Jak jste se ke hře na klavír dostal? Jaké jsou úplné začátky? Je to „láska“ už od dětských let?

Pocházím z rodiny, kde se rodiče věnovali hudbě, nebyli sice hudební profesionálové, ale působili v místním tanečním orchestru, táta jako klavírista a maminka jako zpěvačka. Hudba tedy byla u nás doma na denním pořádku. Měli jsme doma klavír, jehož zvuk mne už od malička přitahoval. Do hudební školy (LŠU) jsem začal chodit v pěti letech. Původně jsem se začal učit hrát na dva hudební nástroje; spolu s klavírem také na housle. Houslí jsem ale po půl roce zanechal a klavír u mne zvítězil.

Vaše jméno mají posluchači spojené především s improvizací koncertní. Jaká byla vaše cesta k tomuto žánru? Měl jste jasný cíl, že se chcete odlišit?

Vůbec ne, nešlo mi vlastně nikdy o to se nějak odlišit. Studoval jsem na konzervatoři klasickou klavírní hru a kompozici. Neměl jsem tehdy ještě jasnou představu, jaké hudební oblasti bych se chtěl v budoucnu věnovat. Postupem doby jsem si však víc a víc začal uvědomovat, že klasická dráha koncertního klavíristy-interpreta to nebude. Odjakživa mne bavilo tvořit něco vlastního, vymýšlet novou hudbu, nebo alespoň hrát si se známými motivy, přetvářet známé skladby atd. Tuto potřebu tvořit hudbu si z velké části naplňuji při komponování, kde mohu samozřejmě při tvorbě jít do větší hloubky a propracovávat detaily. Na druhou stranu mi tam ale zase chybí ten komunikační prvek, interakce s publikem. Improvizace mi umožňuje zažívat vše naráz; tvořit hudbu, vytvořenou hudbu ihned interpretovat a zároveň vnímat napojení na publikum a jeho reakce. Improvizace mne provází od dětství, rád jsem si vždycky hrál podle sluchu melodie, které jsem slyšel v rádiu, v televizi nebo v kině. A protože jsem si často nezapamatoval melodii celou, což mi vadilo, snažil jsem se ji při své hře nějak dotvořit po svém. To vše jsem však provozoval jen sám pro sebe nebo v úzkém rodinném kruhu. Nikdy dříve mne nenapadlo, že by se dalo improvizovat veřejně na koncertech. Přivedl mne k tomu pedagog Pražské konzervatoře doc. PhDr. Arne Linka, CSc., který mne učil hudební teorii a který se mj. sám věnoval koncertní klavírní improvizaci. Když jsem slyšel jeho improvizace na téma lidové písně v různých hudebních stylech nebo jeho úžasné kreace na témata z publika, které vytvářel na svých koncertech, pochopil jsem, že toto je cesta, kterou bych se také rád vydal.

V čem spočívá klavírní improvizace? Co si pod tím má laik představit? Přece jen, je to též určitá skladatelská činnost.

To je pravda. Improvizace i komponování mají hodně společného, ale jsou tam i rozdíly. Společné je to, že v obou oblastech pracujeme se stejnými prostředky. S melodiemi, harmonií, s hudební formou a tak dále, to vše má jasně dané zákonitosti, které pokud nejsou správně dodržené, výsledná hudba nefunguje, posluchač, i když není odborník, tak pozná, že něco není tak, jak by mělo být. Ovšem improvizátor narozdíl od skladatele musí pracovat rychle, zvláště když tvoří kreace přímo na místě, například na zadání z publika. Nemá tolik času vše dokonale propracovat, tak jako skladatel. Improvizace, která není připravená, je vlastně něco jako taková fotografická momentka; i když třeba někdy není technicky nejlépe provedena, má svou jedinečnou a neopakovatelnou náladu, která by při klasické kompoziční práci nemusela nikdy vzniknout. Ale samozřejmě ty improvizace, které si mám možnost předem připravit a promyslet, mohou mít všechny parametry skladby zkomponované klasickým způsobem. Rozdíl pak už je jen v tom, že kompozice byla zapsána do not a připravená improvizace je zaznamenána pouze v hlavě improvizátora.

Myslíte, že improvizace je i cesta, jak oslovit posluchače, kteří klasickou hudbu nepreferují?

Věřím, že ano. Myslím si, že v některých případech může improvizace přivést k poslechu klasické hudby lidi, kteří by se k ní jinak nedostali. Mám zkušenost, že především mladí lidé, kteří poslouchají zcela jiný hudební žánr, často na mých koncertech sledují improvizace na témata klasických skladeb v různých hudebních stylech s velkým zaujetím. Když takové klasické téma například „zjazzzuji“ nebo třeba zahraju ve stylu nějaké populární hudební skupiny, je možné, že se pak tito posluchači začnou zajímat o to, jak zní „originál“. A nakonec zjistí, že stojí za to si poslechnout skladbu v původním hudebním tvaru, jak byla napsána.

Jiří Pazour (foto: Petra Hajská)

Jaký posluchač je schopný klavírní improvizaci ocenit?

Záleží to na typu improvizací: na svých koncertech improvizuji nejen na témata známých skladeb v různých hudebních stylech, ale tvořím i různé nálady, hudební imprese, hrávám improvizace na témata zadaná publikem. Myslím, že zde platí, tak jako u ostatních typů koncertů, že pokud je posluchač hudebně zkušenější, pokud se dostatečně orientuje v hudbě různých stylů a má třeba i částečné hudebně teoretické znalosti, může například při improvizacích v různých hudebních stylech vypozorovat určité postupy a zákonitosti, kterých si běžný posluchač na první poslech nevšimne. Ale vůbec to nemusí znamenat, že vnímá vznikající hudbu intenzivněji, než člověk, který ji přijímá pouze srdcem, bez hudebních znalostí a tím pádem bez jakýchkoli očekávání. Mnohdy si i já při tvorbě náladových improvizací a impresí uvědomuji všechny hudebně teoretické zákonitosti pouze podvědomě a při hraní především vycházím z toho, co mi napovídá cit a srdce. Protože se nemusím držet žádné známé melodie, mohu tvořit svobodně, spontánně. Takové druhy improvizací mohou, podle mého názoru oslovit širší publikum, bez ohledu na jeho hudební znalosti.

Kdo jsou návštěvníci vašich koncertů? Jsou to posluchači vážné hudby?

Je to pokaždé jiné, někdy to jsou posluchači tzv. vážné hudby, kteří se třeba s improvizačním koncertem ještě nikdy nesetkali. Někdy jsou to lidé, kteří rádi pozorují tvůrčí hudební proces a rádi jsou přítomni u hudby, která vzniká tady a teď a tím je neopakovatelná. Moc mne těší, že si na mé koncerty stále častěji nachází cestu mladé publikum.

Na vašich „Večerech klavírní improvizace“ často improvizujete na podněty z publika, jak rychle vymyslíte danou kompozici?

Improvizace na témata z publika hrávám vždy v druhé části svých koncertů, po přestávce. Skladbu vymýšlím okamžitě, přímo na místě. Často ještě před úhozem prvního tónu či akordu nevím, jakým směrem se bude hudba ubírat. Začnu hrát a vše vzniká postupně v návaznosti na to, co až doposud zaznělo. Přitom se snažím stále vnímat průběh a formu skladby, aby měla logický průběh. Někdy ve vzácných případech se stává, že hudba plyne úplně sama, že já nemusím nic vymýšlet a že mé prsty jen realizují něco, co mi přichází odjinud. To pak přestanu přemýšlet a nechávám se vést hudbou samotnou. V mnoha případech je však potřeba spolu s intuicí zapojit i myšlení.

Vzpomenete na nějaká „nej“ z vašich koncertů? Dostalo se vám třeba někdy z publika kuriozního námětu, se kterým jste si nevěděl rady?

Vzpomínám si na jeden koncert pro mládež. Je to už hodně let, jednalo se o klasický „výchovný koncert“, pro žáky 7. – 8. tříd ZŠ. Při podobných koncertech si vždy říkám, že se může stát, že mi mladí posluchači zadají nějakou písničku z oblasti pop-music, kterou nebudu znát. Při klasických večerních koncertech píší posluchači svá témata k improvizaci na lístečky a já si pak během přestávky vyberu, co budu hrát. Koncert pro školy byl však bez přestávky a děti říkali svá témata rovnou ze sálu. Během koncertu se přihlásil asi třináctiletý chlapec a zcela neočekávaně mne požádal, zda bych mohl zaimprovizovat na téma skladby Římské pinie od Ottorina Respighiho. Jen jsem zalapal po dechu, protože, ačkoli jsem tuto skladbu kdysi slyšel, hudební témata jsem si nepamatoval. Tak jsem se musel omluvit, že bohužel improvizaci na toto téma ode mne toho dne neuslyší. Cestou domů jsem přemýšlel, jestli byl chlapec opravdu tak hudebně vzdělaný, a nebo se na mne doma připravil, aby mne nachytal. Ať to bylo tak či tak, podařilo se mu to dokonale.

Jiří Pazour (foto: Petra Hajská)

Jaké máte zkušenosti a zážitky z vašich cest a vystoupení v zahraničí? Potkal jste tam nějaké zajímavé improvizátory?

Jako člen Mezinárodní společnosti pro improvizovanou hudbu (ISIM) jsem měl možnost navštívit řadu festivalů hudební improvizace a setkat se s mnoha zajímavými hudebníky-improvizátory. Za všechny bych rád jmenoval americkou pianistku a skladatelku korejského původu Ann Park Rose, s níž jsem vytvořil klavírně improvizační duo. Natočili jsme spolu ve Spojených státech improvizační CD. Nazvali jsme je Most přes oceán a je to vlastně dvanáct hudebních příběhů, impresí pro dva klavíry. Toto CD vyjde u nás v České republice začátkem příštího kalendářního roku. Zároveň nás čekají tři společné koncerty; těsně po Velikonocích ve dnech 14.-16. dubna 2020 představíme s Ann Park Rose českému publiku v Praze, Brně a Olomouci stejnojmenný koncert, kde také proběhne křest nového CD.

Kromě kompozice a improvizace zastáváte i post pedagoga na Pražské konzervatoři. Jak jste se této profesi dostal?

Vlastně náhodou. Ještě za dob svých studií na HAMU jsem se dozvěděl, že se koná na Pražské konzervatoři konkurz na místo pedagoga hudební teorie. Napadlo mne, že bych mohl zkusit se konkurzu zúčastnit. Za nějaký čas jsem dostal vyrozumění, že jsem na toto místo byl přijat. Začal jsem tedy vyučovat, ještě při studiích na HAMU, předměty intonaci a sluchovou analýzu a harmonii. Po několika letech mi bylo nabídnuto vyučovat na klavírním oddělení improvizaci, tedy obor, který je mi vlastní. Dnes učím vlastně všechny studenty klavírní hry předmět s názvem Hra z listu a improvizace.

Je vůbec improvizace něco, co se dá naučit? K tomu je určitě potřeba mít vlohy, není tomu tak?

Je to tak. Do určité míry se může naučit improvizovat každý hudebník, u klavírní improvizace se jedná například o schopnost doprovodit lidovou písničku nebo třeba vytvořit jednoduchou vlastní improvizovanou skladbu, hudební impresi na vlastní motiv. K tomu, aby bylo možné improvizovat koncertně, veřejně, je ale už potřeba mít určité nadání. Hráč musí být schopen tvořit na místě, neměl by trpět trémou z publika, aby ho přítomnost většího počtu lidí neochromila v realizaci jeho nápadů. Kromě toho samozřejmě musí mít naposlouchané a přehrané velké množství hudby různých žánrů, aby mohl vytvářet své vlastní improvizace v různých hudebních stylech.

Kromě vlastních improvizačních vystoupení, vystupujete s projektem „Koncert tónů a barev“. Na projektu se podílíte se svou ženou, malířkou Olgou Volfovou. Jak tato spolupráce probíhá? Máte domluvený určitý scénář, nebo jde opravdu o čistou improvizaci?

Koncert tónů a barev je projekt, který nás s Olgou napadl tehdy, kdy mi představila cyklus svých poetických olejomaleb s názvem „Poemila“. Ještě v době, kdy jsme nebyli manželé a znali jsme se krátce, mne Olga pozvala na vernisáž výstavy těchto svých obrazů a já jsem už tehdy cítil, že myšlenkové sdělení jejích výtvarných děl rezonuje se sdělením, která se já snažím předávat posluchačům svou hudbou. Olga mi následně oznámila, že její výtvarný cyklus byl inspirován mojí hudbou, improvizacemi nahranými na jednom z mých CD. To mne velmi potěšilo a inspirovalo k tomu, že jsem se Olgy zeptal, zda by nechtěla zkusit tvořit současně, že by malovala přímo na moje živé improvizace. Zkusili jsme to a fungovalo to báječně. Jeden inspiroval druhého a vznikala díla, která by samostatně nikdy nevznikla. No a pak už bylo jen logickým pokračováním našeho nápadu, že jsme chtěli k našemu společnému tvůrčímu procesu přizvat i publikum. Tak vznikl Koncert tónů a barev. Na začátku koncertu je vždy na pódiu vedle klavíru velké bílé prázdné plátno, které Olga v průběhu večera zaplňuje barvami a výsledkem je na konci koncertu hotový obraz. Koncert má částečně domluvenou osnovu; v jeho první části improvizuji na témata, na nichž se s Olgou domluvíme. Celý program má vždy jednu ústřední myšlenku, které se držíme, které jsou přizpůsobena i zvolená témata k improvizaci a která je určitou spojnicí celého večera. Protože často s tímto koncertním programem vystupujeme v zahraničí, většinou bývá touto hlavní myšlenkou téma spojení národů prostřednictvím hudby a umění. Přibližně v poslední třetině koncertu požádáme o zapojení do tvůrčího procesu také posluchače. Improvizujeme na témata zadaná publikem a tím umožníme posluchačům, aby se také zapojili do průběhu koncertu a svou volbou ovlivnili výslednou podobu výtvarného díla.

Co se potom děje s vytvořeným obrazem?

Většinou si obraz zakoupí někdo z publika, někdy má zájem si obraz nechat pořadatel koncertu. Často také bývá obraz na konci koncertu vydražen a výtěžek je věnován na dobročinné účely.

Nutno zmínit, že vaši tvorbu můžeme znát i z divadelních a rozhlasových inscenací. Kde hledáte inspiraci pro tuto tvorbu?

Při tvorbě scénické hudby se vždy nechávám inspirovat příběhem, který právě zhudebňuji. Snažím se nechat se přenést do děje a ten mne většinou už hudebně vede. Jak při improvizaci, tak i při komponování mne vždycky baví střídání hudebních stylů, a právě skládání scénické hudby mi umožňuje zvolit si styl, který je k danému příběhu nejvhodnější. Moc rád píšu hudbu pro rozhlasové pohádky nebo pro různé dramatizace her a také pro divadelní inscenace, což je zase úplně jiná práce, protože je tam navíc scénická jevištní složka, a ta pochopitelně vyžaduje jinak pracovat s hudebním časem, než je tomu u audionahrávek.

Čemu se rád věnujete ve volném čase? Nebo jsou vaše dny naplněny pouze hudbou?

Je pravda, že hudba zabírá většinu mého času, ale když se mi poštěstí mít chvilku volno, chodím rád do přírody, do lesa, moc rád se toulám po loukách. A protože nežiji ve velkoměstě, tak mám tuto možnost poměrně často. Už od dětství rád fotografuji a natáčím filmy. Jako chlapec jsem začínal s klasickými amatérskými osmimilimetrovými filmy, k nimž jsem si psával scénáře, stříhal a dodatečně ozvučoval svou hudbou. Dnes, jak doba pokročila, už pracuji s videem. Ale na kreativní činnost mi bohužel už nezbývá čas, většinou natáčím už jen rodinné snímky. Kromě toho moc rád cestuji po světě; cestování je sice většinou spojeno s mou prací, s koncerty, které mívám v různých částech světa, ale když to jen trošku jde, vyšetřím si pár dní a moc rád poznávám daleké země, které bych jinak pravděpodobně nenavštívil.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Potkal jsem a stále potkávám ve svém profesním životě mnoho skvělých lidí, vynikajících umělců, s nimiž mohu spolupracovat. Získal jsem také řadu přátel, kteří mi jsou v životě oporou. Mám pro svou práci dokonalé rodinné zázemí; dvě krásné děti a skvělou manželku, která – protože má sama uměleckou duši – mojí práci rozumí, chápe ji a podporuje. Považuji za velké životní štěstí, že je můj život zcela naplněn hudbou, a že se hudba, která odjakživa byla a je mojí velkou láskou, stala zároveň i mojí profesí. Jsem šťastný, že mohu komponovat, a že lidem moje práce snad přináší radost. Jsem potěšen, že dostávám řadu objednávek od špičkových sólistů i souborů, kteří mé skladby pravidelně zařazují do svého repertoáru. Těší mne také, že mohu tvořit i pro děti a mladou generaci. Jsem rád, že mohu působit také pedagogicky a předávat své zkušenosti dál budoucím pianistům.Samozřejmě mne velice naplňuje, že se již téměř 30 let mohu věnovat veřejnému vystupování a se svými klavírně improvizačními koncerty cestovat po naší zemi i po celém světě. Tvorbu hudby beru jako své životní poslání a kdykoli dostávám zpětnou vazbu od publika, kdykoli mohu spoluprožívat jejich radost z hudby, kterou tvořím, ať už je improvizovaná nebo zkomponovaná, je to pro mne vždycky obrovská pocta a vnímám to jako velký dar od života.

Základní informace:
Jiří Pazour, klavírista, skladatel, pedagog, a především výjimečný klavírní improvizátor
Pochází z Žatce
Věk: 48 let
Rodinný stav: ženatý, dvě děti
Vzdělání: Konzervatoř v Praze, obory skladba a klavír; Akademie múzických umění, obor skladba
Úspěchy/Zkušenosti: 
- Od roku 1995 pedagog Pražské konzervatoře.
- V roce 2011 získal 1. cenu ve skladatelské soutěži Tribuna komorní písně Plzeň 2011 za písňový cyklus pro soprán a klavír na texty lidové poezie „Zatmělo se mně slunečko“.
- 4. ledna 2015 zazněla na koncertu pořádaném agenturou Chamber Soloist of Detroit ve First Presbyterian Church of Farmington v americké premiéře jeho skladba "Probuzení perel" zkomponovaná pro housle, lesní roh a klavír v interpretaci amerického tria.
- V roce 2017 byla vydána americkým nakladatelstvím Lyon & Healy tiskem skladba Červená slavnost – svita pro sólovou harfu, kterou jsem napsal pro české harfistku Janu Bouškovou.
- Od roku 2016 je členem Mezinárodní společnosti pro improvizovanou hudbu (ISIM).
- Se svými Koncerty klavírní improvizace vystupuje kromě České republiky také v Německu, Polsku, na Slovensku, ve Francii, v Anglii, v Holandsku, ve Švýcarsku, na Maltě, v Řecku, Japonsku, Jižní Koreji, USA a v Západní Austrálii.
- Od roku 2015 spolupracuje se špičkovým terapeutem PhDr. Matějem Lipským PhD. na kurzech muzikoterapie pro cílené využívání zvuku a hudby k terapeutickým účelům.