Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Co byste byli ochotní udělat pro záchranu svého pracovního místa? Kam až byste dokázali zajít? Možnou odpověď lze najít třeba v divadelní hře Francise Vebera S barvou ven aneb Kondomedie v podání členů činohry plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla, jejíž premiéra se odehrála 14. prosince 2024 na scéně Velkého divadla v Plzni.

K napsání následujících řádků mě inspirovaly dva příspěvky na jednom z divadelních serverů. První z nich výše zmíněné představení vyzdvihuje, ten druhý je zadupává do prachu. Jakkoli by se mohlo zdát, že ze slov chvály bude většina adresátů nadšená, trochu v nich zaskřípala jedna podstatná věc – prohlášení: „Herec hlavní role také dobrý.“ A ač o větu dříve padla hned dvě příjmení skvělých herců onoho dílka, odbít hlavního interpreta jenom takto? Ne, to nelze přehlédnout.

Nu a pak je tu ještě jedna věc. Ačkoli se oba pisatelé ve svých názorech zásadním způsobem liší, i tak mají jedno společné: svoji anonymitu ukrytou za podivnými přezdívkami. Ptáte se proč? Oběti šikany v dětství? Nějaké to kilo navíc? Erektilní dysfunkce? V každém případě se zdá, že právě anonymita přispívá ke zrodu bezpočtu odborníků na cokoli. Tak si tak říkám, co už asi sami dokázali? Trochu se bojím, že odpovědi by mohly být podobné návrhům o kousek výše.

Je nedělní noc a já jako nejspíš poslední zástupce komparsu opouštím zadním služebním vchodem budovu plzeňského Velkého divadla. Zahalen do vrstev zimního oblečení kráčím zvolna směrem ke vchodu hlavnímu. Cestou míjím opozdilce z řad diváků, a protože sluchátka na mých uších slouží v tuto chvíli hlavně jako ochrana před vtíravým mrazem, se zájem zachycuji střípky konverzací. Sám mám z představení skvělý pocit, ale ten mám pokaždé. Podobně to dnes mají i tihle lidé, pokud mohu soudit z jejich rozesmátých tváří a živé konverzace, z níž sem tam vystřelí některé ze známých jmen. To, na které čekám, se vzduchem nese vzápětí, doprovázené pochvalným kýváním hlav diskutujících: Michal Štěrba.

Bavíme se tu o divadelním představení plzeňské činohry, jež mělo svou premiéru 14. prosince 2024. Plus k dnešnímu dni zatím čtyři reprízy. Divadelní kus nese název S barvou ven aneb Kondomedie. Za scénářem se skrývá Francis Veber a někteří z vás si možná vzpomenou na filmovou verzi z roku 2001, kterou Francis Veber i režíroval. Nicméně já vám tu dnes nechci povídat ani o autorovi, ani o obsahu hry. Rád bych se s vámi podělil o pohled za oponu.

Tohle si nemohu odpustit: jakkoli je film s Danielem Auteuilem a Gérardem Depardieu v hlavních rolích jistě zábavný, už první čtená zkouška souboru jej v mých očích dokonale převálcovala. Abych parafrázoval slova Renčínova kresleného vtipu o práci: „Miluji profesionalitu. Dokážu se na ni celé hodiny dívat.“ Obdivuji každého, kdo dokáže svou profesi vykonávat s láskou a se z ní pramenící dokonalostí. Všimli jste si, že skutečný profík působí často až hravým dojmem? Jako by činnost, kterou vykonává, pro něj byla zároveň tou nejlepší zábavou.

Možná si řeknete: Další pokus o divadelní komedii, no a co? Představení S barvou ven v podání plzeňského činoherního souboru s sebou kromě brilantního hereckého podání nese spoustu dalších atributů, pro které stojí za to je vidět.

Herecké výkony, to jednoznačně. Výprava – no jasně. Scénu pod taktovkou Lukáše Kuchinky tvoří celá řada epizodních koutů a díky dynamickému nasvícení, jež plánoval Jakub Sloup, se najednou rozroste do netušených rozměrů. Kostýmy – tak to rozhodně! Agnieszka Pátá Oldak nabídla vše od všedního oblečení, přes vtipně pojaté pracovní kombinézy, až k šokujícímu bonusu téměř v samém závěru inscenace. A co teprve vystrojení účastníků průvodu Gay pride, během něhož diváci ani nestačí obsáhnout celou škálu barev, kreací i více či méně zakryté nahoty. Hudba – bomba. Až na jednu jedinou melodii vše pochází z dílny Petra Zemana. Tolik francouzských motivů možná nemají ani sami Francouzi. Když už padla zmínka o průvodu, pak jeho choreografie patří do gesce Richarda Ševčíka – a věřte mi, ten dokázal rozpohybovat i někoho zcela bez smyslu pro rytmus, jak třeba mě. To, co už diváci nevidí, je všechna práce lidí v zákulisí. Nedokážu jmenovat všechny techniky, garderobiérky, zvukaře, ani příslušníky dalších profesí (za což se jim s pokorou omlouvám), ale koho rozhodně zmínit musím, je inspicient. Martin Chmelař svým klidným hlasem tahá za všechny nitky tak, aby představení klapalo jako na drátkách. A že při tom adrenalin stoupá, o tom ani v nejmenším nepochybujte. Protože i když jsou všichni kolem skvěle připravení a pracují na plno, nějaká ta nečekaná překážka se najde vždycky.

Dobře, když jinak nedáte, pojďme se bavit o hercích. Jen ještě jedna malá, ale důležitá odbočka. Aby představení dostalo svou finální tvář (ona nikdy nebude finální, protože zkušení herci přizpůsobují každé představení reakcím publika – to jen abyste se nedivili, že někdy skončí o pět i deset minut později). Ale víte jak to s tou tváří myslím, že ano? Takže na samém počátku nebylo světlo, ale slovo. Jednak slovo dramaturga Zdeňka Janála, který ostatně mnohá slova přidával téměř po každé scénické zkoušce. A pak, a od jisté chvíle hlavně, pevná ruka režiséra Adama Doležala. S tím výrazem „pevná“ je potřeba nakládat opatrně. Adam není ten typ rejži, kterého znáte z filmů. Nekřičí na herce, ani na techniky. Nevnucuje své jediné správné pojetí obrazu. Místo toho pracuje s empatií a respektem. Ten mu všichni členové souboru bez odmluv oplácejí.

Režisér má také hlavní slovo v otázkách obsazení. Vybrat správného protagonistu do správné role hladkému běhu jen a jen prospěje. V tomto případě to snad ani nemohlo dopadnout lépe. Chvílemi si říkám, že hra byla tomuto souboru ušita na míru.

Postavu zpočátku submisivního a depresivního Pignona, jehož příběh zformuje do zcela nové bytosti, ztvárňuje Michal Štěrba. Michal je naprostý profesionál, který je navíc vybaven bezbřehou skromností. Mnohokrát jsem byl svědkem jak, pokud něco během zkoušky zaskřípalo, hledal chybu nejprve v sobě. Pignonova poradce a průvodce světem firemní politiky ztělesňuje Pavel Pavlovský, který během jedné ze zkoušek oslavil své osmdesátiny. Další profesionál s vystupováním klasického gentlemana, od něhož se mladší kolegové stále mají čemu učit. Roli Pignonovy bezprostřední nadřízené, zpočátku spíše přísné a odtažité slečny Bertrandové, dokonale prožívá Jana Ondrušková. I ona dává, jak příběh zraje, své postavě několik tváří. Charakter, který projde ve hře největším vývojem, dokonce ještě větším než Pignon, představuje šéf personálního Santini. Martin Stránský ztvárňuje na jedné straně lehce prostomyslného ragbistu, který se postupně přetavuje do citlivého a pokorného kluka. Martinův hlasový rozsah a intonační variabilita dokážou pokrýt snad každou emoci. V tom mu ostatně vydatně sekunduje Jaroslav Matějka v roli ředitele marketingu Giullaumea. Tihle dva mistři improvizace přinášejí mnoho variability dialogů představení od představení, a nesou asi největší díl odpovědnosti za to, jak dlouhá ten večer produkce bude. Ředitel továrny na prezervativy Kopel se zase skvěle zrcadlí v provedení Zdeňka Hrušky, jehož dominantní postava dokonale ladí s jeho výrazným hlasovým projevem. Přehlédnout nejde ani přirozeně ztvárněná naivita Ariane z účtárny, jejíž mládí a bezstarostnost až prostoduchost dovedně vytváří Nicole Tisotová. Celým dějem mnohokrát probleskují ve více rolích Marek Mikulášek, Matyáš Darnady, Matiáš Greif i Libor Stach, jejichž němé, ale o to scénicky zajímavější postavy představují onu příslovečnou třešničku na dortu. Z balkonové lóže se sice v krátkém, ale o to emotivnějším, vstupu mihne osobně i Kamila Šmejkalová. Ovšem záznam jejího hlasu se inscenací prolne hned na několika místech. Nu a nakonec tu máme účastníky průvodu Gay pride – nadšení členové souboru, externisté i čistě jen přátelé a fanoušci činohry, jejichž jména se v programu skrývají pod souhrnným označením: hosté. A všichni hosté se nadšeně a s vervou vrhají do svého dvouminutového vystoupení. Tančí, křepčí, nosí Pignona na ramenou. Jak se říká: není malých rolí – a tak i tato hlasitá, byť v podstatě anonymní pozice rozdává radost.

Trochu jsem se rozpovídal. Takže tady je rychlý souhrn. Chcete-li se skvěle pobavit, chcete-li obdivovat absolutní hereckou profesionalitu, díky níž všechno na pódiu vypadá tak přirozeně, zajeďte si do Plzně na některou z repríz divadelní hry Francise Vebera S barvou ven aneb Kondomedie. Jde o příběh plný slovního i situačního humoru, se skvělou výpravou a parádní hudbou. Volbu ale nenechávejte na poslední chvíli. Představení bývají vyprodaná dlouho dopředu. Troufnu si tvrdit, že nebudete zklamaní. A pod to se, na rozdíl od v úvodu zmíněných anonymů, ochotně podepíšu.

Zdroj foto: archiv Ireny Štěrbové, DJKT Plzeň s jejím svolením