Robert Zemeckis má na svém kontě mnohem zdařilejší tituly (upozorním aspoň na Forresta Gumpa), nežli jsou nyní uvádění SPOJENCI. Snadno postřehneme, že v dramatické konstrukci povrchní, klišovitý příběh, sepsaný scenáristou Stevenem Knightem, nedokázal režisér zbavit těchto nedostatků, naopak je ještě zdůraznil, když posílil tklivou sentimentalitu, která celým vyprávěním prostupuje. Milostná zápletka, zakotvená v reáliích druhé světové války, postrádá základní věrohodnost, protože se poddává uslzeně romantickému náhledu. Výsledek vyhlíží, jako kdyby měli autoři na mysli novodobou verzi legendární Casablanky (1942) - ostatně v tomto marockém městě se také Spojenci počnou odehrávat.
Kanadský výsadkář Max a údajná francouzská odbojářka Marianne, vydávající se za manžele, tam provedou nejen úspěšný atentát na německého velvyslance, ale navíc se do sebe zamilují - a po návratu do Anglie se vezmou. Jenže rodinné štěstí nevydrží dlouho: ženu začne britská kontrarozvědka podezírat, že je ve skutečnosti německou špiónkou, a nastraží proto nenápadnou past, do níž by se v případě viny chytila. Ač to má zakázáno, také Max počne soukromě pátrat, zda milovaná žena a matka ročního děcka je skutečně tou, za kterou se vydává, dokonce se kvůli tomu vydává na nebezpečnou misi do Francie.
Není pak důležité, že Marianne skutečně pracovala pro Němce, ale v rámci melodramatu rozhoduje její snaha vymanit se z takového závazku a žít v poklidné idyle s milovaným mužem. Jenže nacisté ji vystopují a vydíráním - ohrožují dítě - přimějí k opětovné spolupráci. Ve vypjaté válečné době hrozí, že taková láska, byť jakkoli horoucí a vzájemně opětovaná, nemá šanci na přežití - i takovéto rozuzlení jako by odkazovalo na závěrečné rozuzlení Casablanky, na rozdíl od ní však s tragickým završením.
Hlavní role ztvárnili Brad Pitt a Marion Cotillardová, aniž by byli schopni je sebeméně polidštit. Pittův Max připomíná ze všeho nejvíc naškrobeného panáka, jenž se pokouší sloučit věrnost vojenským povinnostem s rodinným zázemím. Zkožnatělá topornost otevřeně vyhřezne třeba v okamžicích, kdy se pokouší vzdorovat hrůznému podezření i následnému prozření. Naproti tomu Cotillardové Marianne odrazuje přemrštěnou vemlouvavostí a vodopádu podobnou výřečností, zdánlivou bezstarostností, s níž si podmaňuje jinak ostražitého muže. Jakákoli hnutí mysli i citů jsou však buď nezřetelná (u Marianne) či naopak těžkopádně zaťatá (u Maxe), pokaždé je ovšem provází výrazová zploštělost, ba vyprázdněná povznesenost jak v dávných válečných melodramatech.
Každopádně se výsledné ztvárnění zužuje na odkrvenou konstrukci, na pouhé schéma, na typ předem vysoustruhovaných zneživotnělých postav, jaké se naposledy komíhaly snad jen ve zmíněné Casablance (snad jedině s rozdílem explicitního sexuálního vybití, jemuž se ústřední dvojice s chutí oddává). Princip melodramatu se odráží i v omezené akčnosti a důrazu na dialogickou stránku, v okázalém předvádění emocionálních vzruchů.
Spojence, které režisér pojednal s překvapivou inscenační bezbarvostí, nelze považovat za nic jiného než umělohmotnou historku, utkanou ze svévolně poskládaných zápletek a odůvodnění (nejzřetelněji třeba v tvrzení, že s odstraněním německého diplomata nacisté nejspíš souhlasili, protože prý zastával protinacistické názory; přidat lze i svévolný Maxův přelet do Francie, kde se zaplete do přestřelky s nacisty). Sotva lze uvažovat o sebemenší autenticitě, chybí i náznak snahy o něco takového. Obraz odbojové činnosti je natolik salónní, až přechází zrak, stěží pomůže epizodické vřazení písničky Edit Piaf (Fais-moi valser), nemluvě o melodiích Bachových, Haydnových či Stravinského, opracovaných Alanem Silvestrim, autorem hudebního doprovodu k celému filmu.
S podobou a vyzněním filmu koneckonců souvisí i jeho samotný původ: mnohá jeho prostředí, natáčená na Kanárských ostrovech, byla trikově ošetřena a přetvořena do potřebných lokalit, a to nejen marockých (to se týká jak města a budov v něm, ale třeba také jízd ulicemi či zastávky v poušti). Trikových zásahů, které měly navodit dojem přirozeného prostředí i dění, se prý vyskytlo kolem sedmi set a podíleli se na nich i čeští specialisté z UPP...
Spojenci / Allied
USA-Velká Britanie 2016, 124 minut
Režie: Robert Zemeckis
Scénář: Steven Knight
Kamera: Don Burgess
Hudba: Alan Silvestri
Hrají: Brad Pitt, Marion Cotillardová, Jared Harris, Matthew Goode, Charlotte Hopeová, Marion Baileyová, Daniel Betts, August Diehl, Miroslav Zaruba, Lukas Johne, Simon McBurney
Distribuce v ČR: CinemArt. Premiéra 26.1.2017
Hodnocení: 30 %
Foto: distributor
| < Předchozí | Další > |
|---|
S hercem Vasilem Fridrichem z Městských divadel pražských bude na našem webu ke konci ledna online chat. Abyste se na něj naladili a inspirovali se k otázkám, začtěte se do tohoto rozhovoru, který se, kromě jiného, váže k příležitosti 50. reprízy...
Nejnovější film mezinárodně uznávané slovenské režisérky Viery Čákanyové bude mít světovou premiéru na 73. ročníku Berlinale. Jeden z nejprestižnějších světových festivalů kategorie A zařadil slovensko-český snímek Pozn...
Nakladatelství Grada se rozhodlo vydat (prozatím) část obrazových biografií významných umělců z autorské dílny Catherine Ingram a Andrew Rae. Na pultech knihkupectví se můžete potkat se Salvadorem Dalím a dnes se zblízka podíváme na Andyho Warhola.
Návštěva divadla je významnou společenskou událostí. Třeba však při ní dodržovat spoustu pravidel, díky kterým si herci a diváci rozumějí. Podle etikety si ale nejsme rovni, a tak pravidla platí pro každého jinak. Když to...
Kdyby nebylo koprodukcí (nyní zejména česko-slovenských nebo slovensko-českých), mnoho filmů by nejspíš vůbec nevzniklo. Takové Nabarvené ptáče/Pomaĺované vtáča, nedávný favorit Českých lvů, se navíc poohlédlo až na Ukrajinu. Myšlenka ...
