Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Psaní se začal věnovat již v dětském věku. Jeho velkou láskou byl také film, a to animovaný. Několik let pracoval ve Filmovém studiu ve Zlíně. Později se věnoval výrobě loutek a po letech se vrátil k psaní. Je autorem básnické sbírky a vydal tři e-knihy. Letos se Rostislav Kafka stal vítězem soutěže Setkání s tajemnem internetového magazínu Kultura21.cz se svou povídkou Josefína.

O sobě říkáte, že jste postarší pán, který si psaním plní další ze svých snů. Psaní vás vždycky bavilo. Pamatujete si, kdy jste napsal svoji první literární dílko? O čem bylo?

Asi vás překvapím, ale ano, pamatuji se na svou první krátkou povídku, která trochu zarezonovala v blízkém okolí. Možná sedmá, osmá třída. Téma znělo: Napište svůj největší zážitek z prázdnin. Já psal o tom, jak můj táta kydal hnůj a nakonec sám spadl do močůvky. Povídka s názvem Jak jsem hnojil byla čtena před celou třídou. Asi tušíte, kde jsem v době dospívání bral inspiraci. Kromě dobrodružných románů J. Londona. O. Henryho nebo K. Maye to byly humoristické povídky Šimka a Grossmana. Ještě pár podobných povídek jsem napsal, pak vše přebila puberta, a o kousek později velká láska – film. A to hlavně animovaný.

Jelikož jste se zajímal o animovaný film, zkusil jste štěstí ve Filmovém studiu v Zlíně, kde jste psal náměty a krátké scénáře a pracoval jako asistent kamery. Zkoušel jste štěstí i na FAMU, což ale nevyšlo a později jste se začal věnovat výrobě loutek, poté pracoval jako umělecký kašér v ND v Praze. Proč právě animovaný film a loutky?

Proč animace? O tom bych asi mluvil dlouze. Vše začalo, když mi táta (sám nadšený filmový amatér) přivezl dva animované filmy. První byl kreslený a jmenoval se Svatba v korálovém moři a druhý loutkový Ferda mravenec od Hermíny Týrlové. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomil, že sleduji téměř úplný začátek animace u nás. Film Svatba v korálovém moři se sice točil v roce 1944 a logicky podléhal tehdejším okolnostem, ale už tehdy jasně dokázal obrovský talent našich pozdějších tvůrců (Jiří Brdečka, Ed. Hofman, Břetislav Pojar, J. Kádl). Co jméno, to pojem. A Hermína Týrlová? Další mezník v české animaci. A jednoho dne jsem spatřil Cestu do Pravěku od Karla Zemana a byl jsem ztracen. Animace totiž vyžaduje naprosto specifického tvůrce. Musí být výtvarně zdatný, mít fantazii, kreativitu, obrovskou trpělivost a hlavně talent. Není třeba hodně slov, je třeba tvořit. Já trochu psal, trochu kreslil a snil. Jen ten talent… Nicméně jsem začal tvořit krátké filmy jako amatér. Hlavně po vojně. A loutky? Ty s oním výtvarnem úzce souvisí. Vzpomeňme jen na krásné loutky Jiřího Trnky. Rád jsem pracoval se dřevem. A to už je k loutce kousek. Zkusil jsem štěstí a zaklepal na dveře filmového studia Zlín (Gottwaldov).

Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou stát ve studiu, kde vznikaly takové skvosty jako Vynález zkázy, Baron Prášil, Na kometě… nebo Uzel na kapesníku… Budu mít možnost dotknout se pravěkých zvířat z Cesty do pravěku, obdivovat modely ponorky z Vynálezu zkázy… Mluvit s tvůrci, kteří se podíleli na zázraku zvaném česká animace. Sen se na chvíli změnil ve skutečnost. V té době jsem se také snažil být hodně literárně činný a nakonec vše vyústilo o pokus absolvovat zkoušky na FAMU. Pokus tak úplně nevyšel. Holt takový je život, a ne každému je dáno. V 90. letech došlo k velkému útlumu výroby dětského filmu a já odešel. Na ty roky, kdy jsem pracoval ve filmovém studiu ovšem nikdy nezapomenu.

Řadu let jste byl členem skupiny historického šermu Markus M, kde jste byl nejen účinkujícím, ale také autorem mnoha scének. Čím vás zaujal historický šerm?

Historický šerm je zvláštní disciplína. Dnes sice skupiny vznikají v každé větší vísce, ale v 80. letech to byla docela rarita. A opět výzva. Především ponor do historie. Výroba vlastní zbroje zase vyžadovala zručnost a autenticitu. To znamená opět kreativita, fantazie a zručnost. Vše se opakuje. Vlastně od malých loutek jsem přešel k velkým myslícím a emotivně jednajícím. Tyto sice vyžadovaly poněkud jiný přístup, ale prostředky, kterými by zaujaly diváka, byly vlastně shodné. Zajímavý, originální a poutavý příběh. Pokoušeli jsme se jak o dobové scénky, tak i o rekonstrukci velkých bitev, které se odehrály na některých našich hradech (např. na hradě Helfštýně, Hukvaldy).

Později jste byl průvodčím a přitom pravidelně přispíval do časopisu Železničář nejen svými povídkami, ale i kresleným humorem. Napsal jste sbírku básní Doteky (2012). A k psaní jste se později naplno vrátil. Vydal jste tří e-knihy – povídky s detektivní zápletkou 4x Skrytá pravda (2021), detektivní román Hodní lidí (2021) a mysteriózní příběh Věřte mi (2022), který vyšel také jako audio kniha. Co připravujete nového?

Samozřejmě vše probíhalo ve volném čase. Já v té době začal pracovat jako průvodčí a současně jsem se stále více a více vracel ke svým původním láskám. Loutce a psané tvorbě. Na chvíli vyhrála ta první. Začal jsem vyrábět marionety a vše okolo toho.

Čas trhnul oponou a já konečně upřednostnil i tu druhou. Postupně jsem zkoušel nejrůznější formy psaní. Satirické povídky, glosy, úvahy a nakonec i poezii. Určitou dobu mě pohltil i kreslený humor. Kreativitě a fantazii se tady meze nekladou. Stále jsem se pohyboval v tom, co mě bavilo a zpestřovalo život. A zda jsem pomyslel na větší literární počin? Ano, ale hned jsem si vynadal a skrčil hlavu mezi ramena. Nicméně červíček se uchytil. Zatím jsem jen hltal příběhy světových spisovatelů a žasl.

Ale najednou tady byl šedivý vlas a červíček se odněkud vynořil. Co kdybych zkusil napsat něco delšího, příběh, který by měl v sobě napětí, záhadu a překvapivé vyústěni. Opět jsem mávl rukou. Je tisíce lepších, kdo by to četl. Jenže… pak jsem si řekl: „Nebuď srab. Ber to jako výzvu! Dokaž sám sobě, že to zvládneš.“

No a to je asi geneze mého psaní. Dokázat si, že to dokážu. Asi bych byl naivní tvrdit, že napíšu něco lepšího než Stephen King, něco mysterióznějšího než Edgar A. Poe, něco popisnějšího než je Bílá velryba od Hermana Mellvila, něco víc než je mrazivě dechberoucí román Sněhulák od Jo Nesbo, nebo něco realističtějšího než román Na západní frontě klid od E. M. Remarqua. Ne, nejsem tak naivní. Ale… baví mě psát. Teď mám před sebou další výzvu. Zobrazit asi tisící verzi příběhu o Jacku Rozparovači. Tak mi držte palce, ať to dopíšu než mě…

Zúčastnil jste se několika literárních soutěží a letos jste se stal vítězem soutěže pod názvem Setkání s tajemnem internetového magazínu Kultura21.cz. Co rozhodlo, že jste se do soutěže přihlásil?

Literární soutěže mají svoje zvláštní kouzlo. Opět je to pro mě výzva. Začal jsem se jich účastnit vlastně nedávno. Dlouho jsem si říkal: „Tam nepatřím, na to nemám.“ Ale nakonec… mě to docela chytlo. Někdy se zadaří, jindy ne. Někteří autoři je odmítají. Nechtějí být vázáni určujícím tématem. Budiž. Já to mám obráceně. Každé téma mě vyprovokuje ke kreativitě. Čím zvláštnější, tím lepší. Téma Setkání s tajemnem skýtalo skutečnou pastvu pro kreativní tvorbu. Krásný námět. Já si hned vzpomněl na jednu z povídek, kterou jsem nedávno napsal a uložil do „šuplíku.“

Jak se vám vítězná povídka Josefína psala?

Povídka Josefína je inspirována moji mámou, která ochrnula, ale dokázala se částečně uzdravit. A když jsme jí pořídili elektrický vozík, jakoby dostala křídla. A nejen to, vrátila se jí chuť do života. Už nebyla odkázána na lůžko, a nekoukala jen na bílé stěny. Stala se andělem, vrátil se jí úsměv a všem chtěla pomáhat…

Takže ano, psala se mi docela lehce, i když chvílemi se zamlženým zrakem. Horší bylo, že mnohokrát přesahovala stanovený počet znaků, které byly vyžadovány. Ač jsem hodně škrtal, přesto se mi do limitu úplně vejít nepodařilo. Proto ještě jednou děkuju za určitou toleranci.

Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr, knihu nebo autora? Zaujala vás v poslední době nějaká knížka?

A jaký jsem čtenář? Jen krátce. Velmi pomalý. Knihu si chci prožít. Každou větu, každé slovo. Proto občas (pokud to jde) volím formu polohlasného předčítání. Vím, je to asi k smíchu. Ale ten dojem z dobré knihy se znásobí. Věřte mi. Opakuji ale: z dobré knihy. Mé oblíbence jsem už uvedl výše a na závěr jen malý postřeh. Občas mám dojem, že některé knihy jsou velmi přeceněné. Mám rád knihy s tajemnou atmosférou, které dokážou čtenáře svým napětím, dramatickým popisem vtáhnout do děje. A také se nebojí klást otázky. V poslední době mě zaujala švédská dvojice spisovatelů píšící pod pseudonymem Lars Kepler. I když jejich poslední román Až najdu klíč je dle mého názoru propadák. Z našich autorů mě fascinoval např. román od Aleny Mornštajnové Hana.

Čím je pro vás psaní? Je to stále koníček, při kterém si můžete prožít to, co ve skutečnosti ne?

Čím je pro mě psaní? Je to ponoření do svých představ, do svých snů, a občas i do předsálí pekla. Jako autor musíte mít určitý přesah, nemyslet jen na příběh, ale také na to, koho svou knihou chcete oslovit. Je to obrovské dobrodružství s řadou překážek a výzev. Já smekám před všemi, kdo se na tu dobrodružnou plavbu vydají. Autor je občas unášen různými proudy a musí mnohdy odolat i psychickému „teroru.“ Neboť co člověk to jiný názor a jiný pohled na svět. Já píšu a tvořím „sobecky" už jen pro svou radost. Nebylo mi dáno, abych oslovoval davy. Ale pokud se stane, že má povídka nebo román někoho zaujme, přidá mi to pár let života. A všem za to děkuji. Moc.

A co další zájmy? Jak rád trávíte volný čas?

Mohu říct, chválabohu, jsem člověk dost aktivní. A vlastně celý život jsem se připravoval na tu pozdější „trochu zpomalenou“ dobu. Kromě oné popsané tvůrčí činnosti, se věnuji i malování, a především turistice, cyklistice a fotografování.

Mým motem je: Zajímat se o vše zajímavé, a hýbat se, dokud to jde.

Vítěznou povídku Josefína si můžete přečíst ZDE. 

Zdroj foto: archiv Rostislava Kafky