Blanka Malá: „Kniha není deníčkem… Spíš vzpomínkou na období, ve kterém jsem hledala sílu.“

Blanka Malá: „Kniha není deníčkem… Spíš vzpomínkou na období, ve kterém jsem hledala sílu.“

Tisk

blanka 200Blanka Malá (1965) je matka tří dětí a babička dvou vnuček, jedné člověčí a jedné psí. Vodnářka, která svůj profesní život zasvětila rozhlasovému mikrofonu jak v soukromých rádiích, tak v Českém rozhlase Hradec Králové. V současnosti žije střídavě v Hradci Králové a na jihu Itálie. Nemá ráda blátivou zimu, dršťkovou polévku a povrchní lidi. Má ráda slunce, moře, bonbony Mon Chéri a Itálii ve všech jejích podobách. V těchto dnech Blance v Nakladatelství Kazda vyšla kniha Láska ve špičce italské boty.

Paní Malá, jak se máte? Jste nyní v době vydání a propagace knihy v České republice? Jak dlouho se zde zdržíte?

Děkuji za optání, mám se dobře. :-) V České republice jsem už téměř dva měsíce, to je za tu dobu, co žiji v Itálii poprvé, kdy jsem se na rodné hroudě zdržela tak dlouho. Většinou jsem se přijíždím maximálně na týden nebo ještě méně. Ale mé první, knižní dítě si žádá, abych ho ve své rodné zemi nejen přivedla na svět, ale i tak trochu naučila i chodit, :-) takže proto ty dva měsíce v ČR.

Žijete střídavě na jihu Itálie a v Hradci Králové. Jak moc náročné je toto pendlování a jak se na něj dívá váš partner, i vaše okolí?

Jsem typický vodnář a vodnář, to je vítr… Je stále v pohybu. Moje „doma“ je sice stále v České republice, ale srdce mně poslední roky tluče pro Itálii, která se stala mým druhým domovem. Cestování k tomu patří, přece jen to jsou dvě odlišné země, naštěstí ne dva světadíly! A protože je můj partner jako já stejné, vzdušné znamení, nemá s přesuny ani cestováním problém. Moje dospělé děti to považují za bonus, mít mamču u moře a nejen ony. V Kalábrii za mnou bylo už i pár mých přátel, pro které funguji jako spolehlivý průvodce jižní Itálií.

blanka more

Tento rozhovor se týká vaší knihy Láska ve špičce italské boty. Kdy přišla myšlenka ji napsat? Co bylo impulsem?

Impulsem byly moje kamarádky, které se mnou nechtěly ztratit kontakt a chtěly vědět, jaké to je žít v jiné zemi a kdo je ten „italský kluk“, do kterého jsem se zamilovala. Občas jsem své postřehy z jihu Itálie, ať už od moře, z míst, které jsem objevovala nebo jen z italské kuchyně, sdílela s malým okruhem přátel na Facebooku. Těm se mé krátké postřehy z Kalábrie a života v ní líbily, a tak se dost často ozývaly názory, abych psala blog nebo o tom všem napsala knihu. Neměla jsem ambice stát se spisovatelkou, a tak jsem jejich výzvy komentovala slovy: „Prosím Vás neblbněte, nemůžu psát, nikdo by to nevydal…“ A vidíte? Vydal…. Ozvalo se mi vzápětí nakladatelství Kazda, které mě vyzvalo k zaslání ukázky textu. A po něm přišla i rychlá odpověď s nabídkou na osobní setkání a následně i nabídka na vydání knihy. Moji přátelé tak tenkrát věděli víc než já. :-)

Kdy jste na knize začala pracovat a jak dlouho jste ji vlastně psala?

Bylo to opravdu v rekordním čase. Alespoň tedy pro mě. V říjnu jsme se sešli v Římě s nakladatelem, panem Václavem Kazdou a já měla napsanou jen jednu kapitolu. V listopadu nebyl čas a v prosinci zase svátky. Přibyly tak pouze další dvě kapitoly. Ale v lednu jsem se do toho vrhla po hlavě a 3. 3. 2023 rukopis odevzdala. Čistého času to byly opravdu jen tři měsíce a ve finále má kniha 24 kapitol.

Nebála jste se psát takto o sobě a o lidech, které máte ve svém okolí? Měli z toho všichni radost? Neodrazoval vás i někdo?

S tím, že jdu s „kůží na trh“ jsem počítala. Je to osobní příběh, a to je vždycky risk, musíte počítat i s negativními reakcemi okolí, lidé umí být i zlí. Nikdy dopředu nevíte, jestli bude víc hejtů nebo kladných ohlasů… Velkou podporu jsem měla od přátel, od mých dětí a mého partnera jsem souhlas k psaní také dostala, a to bylo rozhodující. Mohla jsem tak být v knize upřímná a otevřená, jinak by mi totiž nedávala smysl. A také jsem si řekla, že kdyby měla pomoci jedné, jediné ženě, která díky ní najde odvahu plnit si sny anebo si najde cestu zpátky k sobě, mělo to smysl!

blanka ago1

A jaké pak byly ohlasy vašich blízkých? Měla jste v jejich řadách i nějakého prvního čtenáře, kdo vám dal zpětnou vazbu?

Ohlasy byly kladné, tedy od těch, které považuji za svoje opravdu blízké. Můj první betačtenář byla má nejstarší dcera Mirka, která mě od první kapitoly neskutečně podporovala. Zachraňovala mě zároveň i v kapitolách, které se mi psaly opravdu těžce, vzhledem k tomu, že jsem se při psaní vracela i do bolestivých momentů mého života. Od první kapitoly také moje dcera věřila tomu, že kniha spoustu žen potěší, pobaví a vrátí jim víru a naději, že po padesátce život rozhodně nekončí! Mirka společně s Rózi, kamarádkou, která pro mě byla nejen druhým důležitým betačtenářem, ale i „přítelem na telefonu“, byly také mojí první zpětnou vazbou. Dnes už ji mám ale i od čtenářek čerstvě vyšlé knihy a je radost číst zprávy, že se od ní nemohly odtrhnout, bavila je a chtějí její pokračování…

blanka laska ve spicce italske boty

Jak probíhala spolupráce s nakladatelstvím? Nebylo v tomto nějakou překážkou, že žijete i v Itálii?

Spolupráci s nakladatelstvím Kazda při přípravě knihy nebránila žádná vzdálenost. Ať už ta mezi Českou republikou a Kalábrii nebo mezi Českou republikou a Dolomity, kde jsem byla v zimě. Přece jen dnes máme technické vymoženosti, a i na vzdálenost dvou tisíc kilometrů se můžeme díky chytrým telefonům a počítačům slyšet i vidět. V dubnu jsem se přesunula do České republiky a připojila se tak týmu, který se mnou na knize pracoval a dotáhl ji do finální podoby. Měla jsem tak možnost spolupracovat i na vzniku obálky, která je společně s kresbami uvnitř knihy dílem Kristýny Frankové. Mám radost, že i ta se líbí.

Mně osobně kniha vtáhla, líbila se mi její atmosféra a celkově na mě působila opravdu pohodově. Byl to váš účel?

Samozřejmě mě moc těší mě, že kniha vtáhla i Vás. To je pro autora to nejlepší, co si může přát, když kniha během pár stránek přenese čtenáře do horké Kalábrie, aniž by vytáhli paty ze svého domu nebo města. Capo Vaticano, Tropea a celé pobřeží Bohů je opravdu kouzelné místo, kde se člověk nemůže cítit jinak než pohodově. Čas tam plyne nějak pomaleji a stres tam nemá místo. A navíc se tam plní přání….

A chtěla jste spíše, aby kniha byla vaším deníčkem a vzpomínkou? Nebo jste i cílila na to, aby lidem něco řekla o Itálii a představila jim trochu místní kulturu?

Kniha není deníčkem… Spíš vzpomínkou na období, ve kterém jsem hledala sílu. Ženskou sílu, kterou v sobě často potlačujeme a společně s kompromisy ve vztazích se sami sobě mnohdy docela ztratíme. Myslím, že nejsem rozhodně sama, která řešila problémy v partnerském vztahu a navíc ještě s dospívajícím dítětem. Je nás určitě hodně takových, které se tím trápí a než aby řekly okolí, že se to děje, dál v tichosti trpí a hrají zajeté role. Já jsem to měla odvahu změnit a s odstupem času o tom i napsat. Ale to neznamená, že jsem na své životní prohry pyšná, stále je považuji za selhání, kterým jsem se mohla vyhnout, kdybych nepotlačovala samu sebe. To, že jsem se v knize dotkla zblízka i Itálie, země, kterou mnozí z nás milují, je jen příjemný bonus toho osobitého příběhu.

Prozraďte nám, co máte na Itálii úplně nejraději? Co vám na ní vyhovuje?

Itálii jsem měla pod kůží už od mých pětadvaceti… A teď, když mám možnost v ní žít, tak už se mi míchá do slova i do žil. Jejich styl života je fascinující a velmi inspirativní. Miluji ji v celé její rozmanitosti! A samozřejmě nejvíc špičku té apeninské boty, navzdory tomu, že je to nejchudší oblast Itálie. Má ale jiná bohatství, která mám příležitost obdivovat. Divokou krásu, členité pobřeží a azurové moře a nádherné pláže, které právem patří mezi ty nejhezčí v Evropě. A také jsem osudu vděčná za to, že mám teď druhý domov na Capo Vaticano, mysu s magickou atmosférou a v místech, které bylo podle římské mytologie oblíbeným místem Bohů. :-)

blanka ago2

Zažila jste i nějaký kulturní šok? Něco, co vás překvapilo a musela jste si na to chvíli zvykat?

Itálie mě překvapuje neustále, přece jen v ní žiji teprve dva roky. Ale každé to překvapení jiné země, jejich kultury a zvyků má nakonec své opodstatnění, a tak to všechno jako houba nasávám a odpovědi na otázky tak dostávám tou nepřirozenější cestou. Ať už je to večeře v pozdních hodinách a s ní i převlékání se do čistého oblečení. V Čechách s večerem všechno končí, sprcha televize a spát. V Itálii je to naopak, sprchou a večeří všechno teprve začíná a na televizi není vůbec čas, žije se venku. :-)

Jediné, s čím se těžko smiřuji je jejich úřednická byrokracie, na to si asi nezvyknu nikdy. Přece jen jsem vyrostla v zemi, kde úřady fungují, mají svou pracovní dobu a máte šanci své potřeby vyřešit ještě ten den, kdy o něco úřady požádáte. V Itálii jsou to na měsíce a někdy i roky… Ale zase mě to naučilo trpělivosti, takže všechno zlé je k něčemu dobré. :-)

A co vás život v Itálii naučil? V čem jste se tam změnila a děláte to jinak?

Na to už jsem tak trochu odpověděla v předchozí otázce. Naučil mě trpělivosti a také pokoře k přírodě a zemi, jako takové. Bez půdy a moře, které byly pro Kalábrijce kdysi dávno jediným zdrojem obživy, by člověk nepřežil. Půda a země vám dá všechno. Vodu, kyslík i obživu. I když nemáte peníze, je to právě půda, která se postará o to, abyste nezemřely hlady. Dnes k tomu samozřejmě musíme připočítat i turismus, který místním situaci výrazně vylepšil. Ale i přesto, že mají další zdroj příjmu, neztratili pokoru k zemi,
kterou s láskou a pokorou obdělávají…

V knize jsou také recepty. Který patří mezi váš úplně nejoblíbenější? A kdybyste měla vybrat jeden, který by si čtenáři měli doma připravit, který by to byl?

V knize je jedenáct receptů a kdybych měla čtenářům opravdu představit kalábrijskou kuchyni, bylo by to na vydání kuchařky! Co je důležité říct, že ta nejobyčejnější jídla tam chutnají božsky především proto, že zelenina a ovoce uzrály pod sluncem a v půdě, která má jedinečné složení. Ta zdejší umožňuje pěstování cibule s nezaměnitelnou chutí, která nikde jinde neroste a která je společně s chilli papričkami i symbolem Kalábrie. Báječně se tady daří citrusovým plodům a rozsáhlé olivové háje jsou zárukou toho, že základ kalábrijské kuchyně má opravdu bio kvalitu. A od toho se potom odvíjí výsledek v kuchyni…Itálie, to je především pasta a ani Kalábrie není výjimkou. Tvoří základ jejich jídelníčku, tak bych Vám asi doporučila opravdu si zkusit alespoň jednou udělat doma pasta fresca. Tedy domácí těstoviny, které i s obyčejnou rajčatovou omáčkou váš oběd povýší na kulinářský zážitek. Milovníkům sladkého bych doporučila zkusit pomerančový koláč, na tom „ujíždí“ celá moje italská famiglie!

A jestli pojedete do Kalábrie, určitě nezapomeňte ochutnat nduju a jejich skvělé, ovčí i kozí sýry!

blanka3

Dají se tyto recepty vůbec udělat stejně chutné i u nás? Bez italských surovin nebo například bez násady od smetáku? :-)

Co se týká italských surovin, opravdu i dnes už i v Čechách najdete koutky s italskými těstovinami, olejem nebo už hotovou, rajčatovou omáčkou. A na internetu se dá spoustu věcí už také objednat. Opravdu ale nešetřete na kvalitě, vyplatí se to a ve výsledku je to znát. Pečlivě studujte etikety na potravinách, ne vždy je italská vlaječka zárukou toho, že je to vyrobené v Itálii a z kvalitních, italských surovin.

A násadu od koštěte určitě vyzkoušejte! Moje kamarádky to už zkusili integrovat do svých kuchyní, je to zábavné nejen pro kuchařku, ale i pro přihlížející. :-) A hlavně to funguje… Když tedy nemáte truhláře, který by Vám vyrobil dlouhý, ale opravdu dlouhý, úzký váleček, který je na výrobu tagliatellí potřeba. Samozřejmě už existují i krásné, moderní strojky na těstoviny… Ale s nimi takovou legraci jako se smetákem neužijete!

V jednom rozhovoru jste uvedla, že bude také audiokniha, kterou si vzhledem k vašemu povolání rozhlasové moderátorky vezmete na starosti sama. Jaký je to pro vás zážitek? A jak se na to těšíte?

Na audioknihu se těším moc i když načítání nebylo úplně jednoduché, protože se mi tam vracely emoce, které jsem měla spojené s určitými situacemi, které jsem prožila a vždycky nebyly jen veselé. A tak jsem si u některých kapitol opravdu poplakala a u jiných se zase naopak smála tak, že jsem dlouhé minuty hledala koncentraci na další čtení. Natočit audioknihu jsem slíbila především své nejstarší dceři, to od ní ten nápad přišel a jak mi řekla, ráda by měla uchovaný hlas své mámy i na nosiči. Mám už i vnučku, takže i ta si přála, aby jí jednou babičku svým dětem mohla pustit ze zvukového nosiče.  Ten by měl vyjít začátkem prázdnin, a to je také důvod, proč jsem se zdržela v Čechách o něco déle než obvykle. Dva týdny jsem se zavřela do studia Českého rozhlasu Hradec Králové, které bylo před dvěma lety a odchodem do Itálie, také mojí mateřskou půdou. Točilo se mi tam hezky, protože prostředí studia mi bylo známé. Slovesný dramaturg a režisér v jedné osobě Jaroslav Pokorný s mistrem zvuku Leošem Sedláčkem pro mě byli týmem, kterému jsem mohla maximálně důvěřovat, protože jsme se dobře znali z dob mého působení za mikrofonem ČROHK. Co jsem nečekala a je pro mě příjemným překvapením, že Leoš Sedláček si dal práci s tím, aby složil k audioknize i hudbu, takže máme opravdu originální, hudební doprovod k mluvenému slovu, který je jen a pouze pro „Lásku ve špičce italské boty“.

blanka4

Posloucháte vy sama audioknihy, nebo vám mluvené slovo stačilo v práci?

Na to v Kalábrii není čas. Tam naslouchám moři, to je to nejlepší audio!

Audioknihy jsem poslouchala, když jsem žila v Čechách a asi nejvíc emocí ve mně vzbudila audiokniha od paní Soni Červené, „Stýskání zakázáno“. Potkala jsem se s ní i osobně při natáčení v rozhlase, a protože si i ona audioknihu sama načetla, byla pro mě inspirací, proto jsem se rozhodla si svou knihu sama i načíst. Teď, když už mezi námi paní Soňa Červená není, je o důvod víc si ji zase poslechnout…

A jak to vlastně máte s kulturou? Potrpíte si na knihy, návštěvu kina nebo divadel? A je na to například u moře vůbec prostor, čas a chuť?

S kulturou a návštěvou divadel, koncertů a kin je to v Kalábrii složitější. Musela bych jet asi tak 70 kilometrů do divadla a 40 kilometrů do kina, které hraje opravdu jen výjimečně. V letních měsících je ale i Tropea bohatá na kulturní zážitky a hudba se odtud line každý večer. Víc koncertů je ale těch na ulici než těch plánovaných a ty mají skvělou atmosféru a většinou vznikají spontánně.

Dvě hodiny autem od nás je ale i Sicílie a její nejmalebnější městečko Taormina, které má řecké divadlo. Kdysi sice hostilo římské gladiátory, ale dnes je skvělým zázemím pro koncerty a je v něm především skvělá akustika. Věřím, že se i letos v létě najde čas zajet si na nějaký koncert pod širým nebem a dojímat se nejen hudbou, ale i pohledy na všemu přihlížející dominantu Sicílie, Etnu.

Na závěr mi řekněte, bude nějaké pokračování Lásky ve špičce italské boty? Nebo alespoň úplně jiná kniha? Já bych se za obojí přimlouvala. :-)

Láska ve špičce italské boty pokračování mít bude… Slíbila jsem to nejen sobě, ale i nakladateli a už i svým prvním čtenářkám, které jsou dychtivé, kdy se zase setkám s Annou a jestli italská matka zjistí konečně pravdu o mém věku. :-) Letos v létě si tak nejspíš najdu místo v sadu s olivovníky a v jejich stínu budu psát a psát…. Vulkán Stromboli, který vidím ze zahrádky a který vystupuje z moře zvlášť v podvečer, kdy intenzivně doutná a vypadá doslova magicky, bude tou nejlepší kulisou pro to, abych se dokázala vrátit v čase a navázat tam, kde knížka Láska ve špičce italské boty skončila.

Děkuji moc za rozhovor.

Zdroj foto: archiv Blanky Malé


 
Banner

Přihlášení



S toxickými vztahy je to jako s chřipkou – virus daleko snadněji napadne člověka s oslabenou imunitou

S velkou nadsázkou by se tenhle příběh dal nazvat „Jíst, meditovat a milovat po česku“. Jen to není taková selanka, i když se děj odehrává v romantickém přírodním prostředí Grand Canyonu. Hlavní hrdinka tam ani nemedituje, ani si neužívá místních kulinářských specialit, ale tvrdě maká a kručení v břiše už ani nevnímá. A milování? Počáteční elektrické výboje vzrušení brzy vystřídají bolest, paralýza ze strachu a živočišný odpor. Naštěstí zafunguje i pud sebezáchovy.

Pointa

Skřítci Houbáci opět zasahují

Děti, co mají pod kloboukem, už jistě znají skřítky Houbáky. Ti se nyní vracejí na scénu a s nimi spousta dalších lesních bytostí, bez nichž by to v lese nebylo tak úplně ono. Na světě je druhý díl Houbáčků, knížky, která by měla ležet na čestném místě všech knihkupectví. Čím je tak výjimečná? Je prostě jedinečná!

Pointa

Banner

Hledat

Rozhovor

Miluju symfonickou hudbu, klavírní a houslové koncerty, opery, ale ticho je taky dobré, říká Libuše Márová

libuse  marova200Čtyřicet let byla operní hvězdou Národního divadla Praha, ale i tak Libuše Márová často hostovala v zahraničí. Byly to hlavní role v operách, koncertovala, měla své recitály a točila v nahrávacích studiích. Carmen byla pro ni hodně ...

Videorecenze knih

Fotbal je magie, je to souboj umění, techniky a síly se soupeřem, který chce taky vyhrát

Na svém kontě má 130 fotbalových zápasů v nejvyšší československé soutěži, během nichž vystřelil 11 gólů. Kromě toho je dvakrát mistr Kostariky a jednou mistr střední Ameriky, z doby kdy působil v kostarickém klubu LD Alajuelense. Řadu let byl fotbalovým expertem a komentátorem fotbalových zápasů v České televizi. Spolu s manželkou, dcerou a synem pořádají každoročně pravidelně rodinný příměstský tábor pro děti Multi Art Camp, o který je obrovský zájem. Věnuje se také grafice a malování obrazů. Řeč je o Pavlu Karochovi.

Čtěte také...

Veronika Pobořilová: „Zaskáčete si v těsné blízkosti interpretů v jedoucím trolejbuse! To přece chcete někdy vyprávět svým dětem!“

Poborilova 200Ve středu 15. dubna proběhne 6. ročník netradičního hudebního festivalu Busfest, který se odehrává na palubě jedoucích zlínských trolejbusů. Centrum veškerého dění bude klasicky situováno na točně u Sportovní haly, kde odpoledne vypukne boha...


Literatura

Angeles Arrien: Druhá polovina života

druhapol200Možná ani nemusíte být v druhé polovině života, abyste ocenili moudrost této jemně tyrkysové knížky. Je to kniha, která čistí, vede dál a zbavuje strachu ze změn, které jsou přirozené a které můžeme cítit třeba tak, jak autorka popisuje, jako před...

Divadlo

Drama, detektivka i upírská romance


At vejde ten pravy perexOskar (Oskar Hes) je osamělý chlapec, který žije se svou matkou v paneláku na okraji města. Matka si ho moc nevšímá a ve škole ho šikanují. Jeho život se změní, když se do sousedství přistěhuje dívenka Eli (...

Film

S Pepikem Hnátkem je Okresní přebor konečně úplný

alt„Na žádnej ťukes nemáte, jste dřeváci, a proto taky hrajete vokres.“ Tahle věta stačí, aby si divák udělal dojem nejen o celém filmu (i seriálu), ale také o hlavním hrdinovi Pepikovi Hnátkovi a jeho fotbalovém m...