Kultura21.cz

Zuzana Hubeňáková je liberecká spisovatelka, která začínala jako blogerka. V roce 2014 zvítězila v prestižní soutěži Blogerka roku a v několika dalších ročnících na ni byla nominována. Do povědomí širší čtenářské obce se dostala díky spolupráci s Dominikem Landsmanem na Deníčku moderního páru. Úspěch a řadu pozitivních ohlasů zaznamenaly také její další knihy: Vstupte bez klepání, Postřehy teplákové bohyně, Žena na tahu a román Můj bratr Albatros a jiná rodinná zvěrstva. Novinkou je sbírka fejetonů a povídek s názvem Nejhezčí mezi krávami.

Jak se máte v těchto dnech? Užíváte si podzimní dny, nebo preferujete jiné roční období?

Mám se báječně, děkuji za optání. Během pár dnů k nám do rodiny přibude štěňátko, takže se všichni moc těšíme. Já se tedy těším nejvíc na ranní venčení ve tmě a zimě. Vstávám prý s dětmi před půl sedmou, ale to vím jen z doslechu. Ráno mi ve skutečnosti začíná kolem deváté, a to ještě opatrně a bez prudkých pohybů, takže jestli to psisko bude vyšilovat v pět ráno, asi ho omylem zapomenu u kandelábru. Prosím, neříkejte o mém záložním plánu paní chovatelce, děkuji.

Barevný teplý podzim jsem ochotná nějak akceptovat. Ale ten sychravý tmavý otravný bych poprosila přetočit. Ideálně až na jaro.

Vaše poslední kniha Nejhezčí mezi krávami vyšla v první polovině tohoto roku. Jaké na ni máte zatím ohlasy?

Nerada bych to zakřikla, ale zatím má nejlepší hodnocení ze všech mých knih, takže se snad líbí! V podstatě na ni brblal někde na sítích jen jeden pán a ten – ve vší úctě – nepochopil vtip. Zmiňoval se o kapitole, ve které si všímám faktu, že jsou rody v češtině genderově nespravedlivé. To je samozřejmě nadsázka.

Hned v mnoha recenzích na vaše knihy jsem četla, že se u nich lidé smáli nahlas. Je to pro vás velká pochvala a odměna?

Smích je to, proč to dělám, můj pohon a motor. Dostávám občas zprávy o tom, v jakých situacích se lidé dostali k mým textům a že jim pomohly přestát složité chvíle. Občas jsou to dost sladkobolné příběhy. Jsem ráda, když můžu pomoci, ale klidně by mi stačilo, kdyby se mým čtenářům stalo nejhůř to, že přejedou zastávku nebo rozchechtají kupé.

Ostatně píšu pro radost, nepíšu pro peníze. Což není chvástání, jaký jsem charakter, ale reklamace. Ráda bych psala pro peníze. Pro moc peněz!

Tento titul má poskytnout odpovědi na otázku, jak těžké je mít lehký život. Komu je tedy především určen?

Všem, kdo nechtějí brát věci příliš vážně. Lidem, kteří se chtějí nebo potřebují pobavit, vypnout na chviličku hlavu, nebo se dozvědět něco zajímavého, třeba jak se trénuje na Star Dance, jaké je to být zase žáčkem ve škole, nebo naopak domácím učitelem, případně co jsem zažívala při vystoupení ve standupu.

Mimochodem počítač mi slovo „standupu“ změnil na „stan dupu“, on už si někdy žertuje sám, ani mě k tomu nepotřebuje. O tom, jak dupu po stanu bohužel zatím nepíšu. Omlouvám se. Třeba příště.

V knize je těžký život studenta, rodiče, manželky, ženy, řidiče, dobrodruha, zvířat a pacienta. Který z těchto životů je podle vás nejtěžší?

Asi matky. Zatímco matka řeší bolístky a hládečky, žížničky a botičky, plyšáčky a bundičky, a těší se, že až to vyřeší, hrozně za ten život vezme a zakalí jak ocel, zub času ji nemilosrdně nenápadně hlodá. A ona najednou kouká, že je dočista ohlodaná a místo mozku má z lega kostku. A když zapaří, tak maximálně nohy v gumákách, protože z jiného paření ji týden bolí hlava.

To je humor. Ve skutečnosti je mateřství, milé bezdětné ženy, naprosto báječné požehnání a matky jsou největší kaličky, protože ví, že to musí stihnout mnohem rychleji (ta týdenní migréna bohužel stále platí).

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži.

A mohla byste nalákat naše čtenáře na knihu a stručně popsat nějakou historku z ní? Nebo zkrátka něco prozradit?

Zmiňované zamyšlení nad nespravedlností českého jazyka je například založeno na tom, že zatímco muži mají vzory pán, muž, stroj, hrad, předseda, soudce, tedy samá honosná slova poukazující na to, že jsou to velcí páni, co mají stroj nebo hrad a nedělají živočicháře ale rovnou předsedu, ženy se musí spokojit se vzory žena, růže, píseň, kost. Nejenže máme vzorů míň, ale kluci mají hrad a my ani špeluňku. Jen si můžeme ohlodávat kostičku, vesele si u toho zpívat a doufat, že nám předseda cestou z družstva přinese kytku.

Kniha je složená z fejetonů, krátkých textů ze sítí, ale hlavně z reportáží, které mi vycházejí v tištěném Magazínu. Je tedy nejen veselá, ale i malinko poučná.

Vaše kniha je plná nejrůznějších zajímavých obratů. V hlavě mi utkvěl třeba hned úvodní „pic kozu do vazu“. Kam na ně chodíte? Vznikají přirozeně, nebo je vyhledáváte?

Zrovna „pic kozu do vazu“ není úplně originální, to jsem jistě někde zaslechla. Ale jsem ráda, že jste si všimla, obzvláště při přirovnáních si často zastavím a dokud nevymyslím nějaké originální, nepíšu dál.

Když jsme u toho psaní, v jakých situacích se vám nejlépe tvoří? Máte i nějaký rituál?

Nejlépe se mi píše o věcech, které se aspoň trochu zakládají na zkušenosti. Proto mám ráda reportáže. Je to občas dost adrenalin, ale myslím, že to stojí za to. Taky mám díky nim termín, takže mi nezbývá než psát rychle.

Rituál spočívá v tom, že se do devíti snažím pochopit kdo jsem a kam kráčím a od devíti do odpoledne všechno rychle naťukat, než se začne domů stahovat rodina a vymýšlet si pro mě zábavu. K práci bohužel potřebuji ticho, takže prázdný dům je pro mě ideální.

A čtete sama knihy? Jsou vám inspirací? Co patří mezi vaše oblíbené žánry?

Miluju čtení! Proto jsem asi jediný člověk na světě, kdo rád sedí v čekárně u doktora. Nestíhá mě tam urputný pocit, že bych měla dělat něco důležitějšího, který mě pronásleduje doma. Tam nikdy není hotovo. Doktor po mě nechce vypucovat zárubně, takže si můžu v klidu číst.

Preferuju knihy, které v sobě mají vtip, ale i myšlenku nebo vzkaz. Například Liane Moriarty je typickou představitelkou toho, co myslím.

Jak vzpomínáte na spolupráci s Dominikem Landsmanem? Sledujete jeho tvorbu?

Dominik je můj vzor a hrdina. Chtěla bych být vtipná, chytrá a krásná jako on. Takže ho samozřejmě sleduju a moc mu fandím. Naše spolupráce byla bezva. Napsali jsme nejen knihu, ale i pár polemických článků do novin. Což zní vznešeněji, než to doopravdy bylo.

V knize Nejhezčí mezi krávami je situace spojená s koronavirem zmíněna jen okrajově. Nepřemýšlela jste po vzoru ostatních spisovatelů o knize zaměřené jen na něj? Respektive, nesešel se vám od vydání této knihy další materiál?

Záměrně se vyhýbám tomu tématu. Ke kovidu jsem zaujala stejný postoj jako k otravným klukům ve škole. Nebudu si ho všímat a ono ho to přestane bavit. Přece nás nebude otravovat do nekonečna.

Co máte nyní v plánu? Máte v hlavě nějaký další literární počin?

Právě před chvilkou mi přišla informace, že se připravuje další smlouva na knihu. Nejspíš se bude jmenovat Chameleon v lentilkách. Má vyjádřit, jak moc jsem někdy zmatená. Úplně jako ten chameleon, co v barevných lentilkách neví, co dřív. Typově se bude jednat o podobnou knihu, jakou byla Nejhezčí mezi krávami.

Na závěr vás poprosím o vzkaz pro čtenáře a moc děkuju za rozhovor!

Čtenáře moc zdravím, přeju hodně veselých okamžiků ať s knihami nebo bez. I když si nejspíš v poslední době připadáme všichni vybití jak digitálky, humor si nesmíme nechat vzít. A kdyby se jim chtělo, ať napíšou, co si myslí o názvu nové knihy.

Zdroj foto: Euromedia