Kultura21.cz

„Jsem rozkročená v mnoha žánrech. Spojuje je jen profesionalita. Když se pro něco rozhodnu, neflákám to. Miluju to,“ přiznává Vanda Hybnerová, která hraje jak na scéně, tak před kamerou. Působí v dabingu, namlouvá audioknihy. Je také spoluautorkou několika divadelních her a zkusila si i režii.

Maminka malířka, restaurátorka, tatínek uznávaný mim, klaun a pedagog. Umělecký svět jste tak znala od dětství a jak jste jednou řekla, vyrůstala jste v ateliéru své maminky. Jaké bylo období vašich dětských let, co vás bavilo?

Vaše otázka zní vlastně velice romanticky. Dítě, které vyrůstá v uměleckém prostředí, logicky políbeno múzou, se vydá po stejné cestě jako rodiče. V době kdy jsem rozum pobírala, tady řádil intenzivně totalitní režim a umění bylo jediným vzdorem, který byl možný. Bydlely jsme na Starém Městě, v našem bytě se scházeli malíři, básníci, fotografové, spisovatelé. Před domem stávali divní pánové. Pil se hojně alkohol, hodně se kouřilo, debatovalo, tvořilo. Bylo to velice intenzivní. Doma jsem slyšela něco zcela jiného než pak o pár hodin později ve škole. Byl to zmatek. Nepřítel nebyl vidět, ale následky jeho konání ano. Nesměly jsme s mámou cestovat, chodila jsem jako nezletilá na výslechy. A vedle toho byla ta tvorba, vášnivá a navzdory. Lidi spojovala touha tvořit. A v tom jsem vyrostla. Vlastně jsem žila v tom, že život musí být naplněn tvorbou, že je mým úkolem si ho touhle formou vybojovat. Rodina se brzy rozpadla a pro mě se fotografie a divadlo stalo takovou životní terapií a nutností.

Než jste se vydala na hereckou dráhu, nejdříve jste vystudovala fotografii na grafické škole. Proč právě fotografie, nelákalo vás také studium výtvarného umění? A co vás přivedlo ke studiu herectví na DAMU?

Když jsem šla na grafickou školu studovat fotografii, netušila jsem, jak přínosná mi po celý život bude. Naučila mě samostatnosti vidění, hledání toho správného okamžiku, který má být zaznamenán. Fotografie je solitérní obor, trávila jsem hodiny v černé komoře, čekala na výsledek, a tím se učila trpělivosti. Každý záběr musel být pečlivě promyšlený, negativy byly drahé. Člověk měl 36 okének, a když jsem třeba fotila generálku v divadle, chodila jsem se nejdříve dívat a chystala si záběry, aby mi materiál stačil. Bylo to dobrodružství. Fotím stále, zastavený čas je nádherná emoce.

To byla ta výtvarná cesta mojí mámy a cesta táty vedla k tvorbě, která zase byla plně závislá na kolektivu a společné energii dalších lidí, kteří cítili potřebu se realizovat přes svoje tělo. DAMU byla jediná možná volba, nedovedla jsem si představit, že bych dělala cokoli jiného.

Bylo vám jedenáct let, když jste se objevila v televizi a to v pořadu Vlaštovka. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitla v televizním studiu?

Cítila jsem pocit zodpovědnosti. Už tenkrát. Nacvičila jsem klasickou pantomimickou etudu Marcela Marceau, Motýlek. Myslím, že to muselo být hrozné, ale já byla šťastná, že se stávám součástí toho světa, ve kterém je iluze víc než realita. To mi ostatně zůstalo až dosud. Díky tomu zvládám ten svět kolem o něco lehčeji. Vím, že se mohu někam ztratit.

Velice bohatá je vaše divadelní kariéra. A dokonce jste si ve svých 37 letech zahrála Ofélii v Dejvickém divadle. Za roli Catherine v inscenaci Důkaz, jste obdržela Cenu Thálie. Hrála jste na řadě pražských scén jako např. Semafor, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo Labyrint kde jste byla v angažmá 7 let, pak 8 let v Divadle Komedie. V současné době hrajete v Divadle Palace (Be My Baby, Prachy!!!), La Fabrika (Slávy dcery), Nové Spirále (Madisonské mosty) nebo v Národním divadle v Praze (Pluto). Jaké role ráda ztvárňujete? Čím je pro vás divadlo?

Na to bych musela odpovědět celou knihou odpovědí, protože každá role, každý titul, každé divadlo, každá spolupráce s kolegy, režiséry, výtvarníky mě skládala jako puzzle. Tvořila můj život. Anebo bych mohla odpovědět jednou krátkou větou. Divadlo do značné části tvoří můj život. Zní to jako klišé, ale je to tak. Díkybohu nebo Bohužel.

Nezůstala jste jen u herectví. Jste také spoluautorkou několika divadelních her jako je např. Pokus pes čili Potwor, Omámený kolotoč, Poslední dvě cigarety, které jste vytvořila se svým bývalým manželem hercem Sašou Rašilovem nebo pohybové představení Angely, Pokoj nebo Můžem i s mužem. Co vás přivedlo ke psaní a autorství, kde nacházíte inspiraci?

Důvod proč jsem se stala spoluautorem nebo autorem divadelních představení, byl nedostatek nabídek. Nedostávala jsem takovou práci, po které jsem toužila. A asi protože jsem vyrostla v prostředí, kde tvorba byla samozřejmost, nebála jsem se být samostatná. Postupně se z toho stala taková moje nutnost. Tlačit před sebou nějaké téma, které potřebuju zpracovat. Pak najít souznící kolegy a vzájemně se inspirovat. Těch samostatných představení jsem udělala mnoho a pořád to pnutí mám. Zároveň čekám na nabídky spolupráce, jsem zvědavá, komu se pro co budu hodit. Inspirace je všude kolem. Do barevného časopisu nechci ve zkratce vysvětlovat, do jakých zákoutí si pro inspiraci chodím. Ale čekají mě teď dvě autorské premiéry a doufám, že humor bude na, i přes poměrně nekrofilní téma, prvním místě.

Hru Můžem i s mužem jste spoluvytvořila, režírovala jste komedii Slávy dcery, k níž scénář napsala Natálie Kocábová. K této inscenaci jste řekla: „Je to má pocta mimům, velkým umělcům své generace a všem dcerám a synům těchto interesantních mužů.“ Jak jste se dostala k režii? A jak se vám coby režisérce pracovalo na filmovém zpracování hry Můžem i s mužem?

Režii jsem nestudovala, a přestože mám za sebou několik premiér, bych se za režiséra nikdy netitulovala. Dosud jsem spolupracovala s kolegy, se kterými se dobře znám a jsme naladěni na stejnou vlnu, téma i formu cítíme stejně. Já prostě byla jen ten, kdo v určitý moment řekl, teď to funguje, teď z toho mám dobrý pocit. V každém představení jsem zároveň i hrála, takže jsem byla součástí té energie. Teď mám poprvé před sebou výzvu, kdy vlastní projekt (Pokoj, Městské divadlo Mladá Boleslav), který jsme psaly s Katkou Krobovou, budu režírovat v kamenném divadle, které si mě najalo a nebudu jako herec jeho součástí. Těším se moc a zároveň cítím tlak té zodpovědnosti a očekávání. Takže přestože jsem v branži 40 let, přicházejí nové výzvy. Nejtěžší je nepodlehnout tomu očekávání. Říkám si, je to jen divadlo, můžu udělat chybu, nikdo neumře, nikomu neublížím, maximálně bude naštvaný divák, že dal peníze na lístek. Podobnou chybu jsem udělala s filmem, který adaptoval naše improvizační představení. Nepotkaly se představy o výsledku. Bohužel film je neskutečně drahý proces, do kterého mluví moc lidí a dlouho trvá, než dojde k výsledku, který už pak nejde ovlivnit. Beru to jako velikou zkušenost. Bez chyb ty zkušenosti nebyly.

Na scéně jste se setkala také s tatínkem Borisem Hybnerem, s ním jste spolupracovala v jeho Studiu Gag. A právě divadlo vás hodně spojovalo. A na jeho počest jste s Radimem Vizvárym v branickém divadle Bravo vytvořila vzpomínkovou MimSesion u jeho 80. výročí narození. Na hereckou dráhu se vydala i vaše dcera Antonie, s níž jste se setkala ve hře Očistec si zaslouží každý. Jaké to bylo s otcem na scéně a jaké s dcerou?

Vy mi kladete tak široké otázky. Myslím, že moje dcera prožívá podobné pocity, jako jsem měla já, když mě táta vyzval ke spolupráci. Rodič je svým způsobem autorita a zároveň je potřeba se vůči ní vymezit. Prošel si tím podle mě každý, kdo se vydá cestou stejného řemesla. V určité chvíli ale, když nabude vlastní sebevědomí, se může jeho rodič stát kolegou. Má to svoje výhody, je tam odbourané takové to kroužení kolem citlivých situací. Při vášnivé debatě, která se může vyhrotit do konfliktu, se hladina uklidní rychle a je bez následků. Často jsme se s tátou neshodli, ale druhý den jsme začali s čistým stolem. Doufám, že si s Toňou ještě zahraju. Připadá mi to naprosto přirozené, že se herecké řemeslo dědí. Je to stejné jako třeba u lékařů nebo kovářů.

Hrajete, píšete, režírujete, dabujete, namlouváte audio knihy. Je vám z toho něco bližší nebo v každém v těchto oborů nacházíte něco, co vás obohacuje a naplňuje?

Ta rozmanitost, pestrost a kontrasty téhle profese je to, co na ní miluju. Nedokázala bych být zaškatulkovaná. Mám ráda dobrý mainstreamový film stejně jako spolupráci se začínajícím režisérem na nízkorozpočtovém filmu, dobrou bulvární komedii stejně jako alternativní projekt pro pár diváků, verbální práci v rozhlase, dabingu nebo na audioknihách, stejně jako klaunské představení beze slov. Jsem rozkročená v mnoha žánrech. Spojuje je jen profesionalita. Když se pro něco rozhodnu, neflákám to. Miluju to.

Vaším velkým koníčkem je fotografování. Také ráda cestujete. Jezdíte na koni, máte ráda přírodu. A také hlídáte svá vnoučata a právě tato činnost, jak sama říkáte, vám neskutečně dobíjí baterky.

Otázkou jste si vlastně odpověděla. Abych mohla vytvářet iluze, musím někde pevně kotvit, mít kořeny. Potřebuji fyzickou práci, která je za mnou vidět. Posekaná louka, opravené ohrady, prořezané stromy, spokojená, šťastná zvířata a pevné citové vazby, pocit, že jsem milovaná. A to se mi díky mé rodině děje. Pořád ještě jsem dcera a zároveň babička. Vnuci jsou neskutečná energie, fantazie a zároveň inspirace.

Vanda Hybnerová:

• Narodila se 30. 9. 1968 v Praze jako dcera akademické malířky a restaurátorky Jany Kremanové (1938) a mima a pedagoga a zakladatele Studia Gag Borise Hybnera (1941 – 2016).
• Vystudovala Střední školu grafickou (fotografie) a herectví na DAMU.
• Je držitelkou divadelní Ceny Thálie (Důkaz).
• Za roli Petry ve hře Hořké slzy Petry von Kantové byla nominována na Cenu Alfréda Radoka a za svůj výkon v inscenaci Židle získala nominaci na Cenu Thálie.
• Známá je také ze seriálů – Černí andělé, Bazén, Letiště, Krejzovi, ZOO nebo Ulice, kde hrála skoro 10 let.
• Její hlavní náplní je divadelní práce, jak autorská, tak interpretační.
• Jejím manželem byl herec Saša Rašilov, s nímž má dcery Josefínu a Antonii.
• Díky Josefíně, která je koňskou koučkou a pedagožkou, je babičkou a dcera Antonie se věnuje herectví a scénáristice.
• Žije střídavě v Praze a na ranči na Vysočině.

Foto: archiv Vandy Hybnerové