Kultura21.cz

Alena Buksová zasvětila svůj život práci v organizaci na ochranu zvířat. Jak se staví k současné situaci práv zvířat ve světě a jaká jsou podle jejích slov největší úskalí při práci v neziskové organizaci?

Co tě přivedlo k tomu pracovat v neziskové organizaci Svoboda zvířat?

Než jsem začala pracovat ve "Svobodě zvířat", působila jsem přes rok a půl jako dobrovolnice v různých neziskových organizacích bojujících za práva zvířat. Byl to můj koníček, kterému jsem věnovala všechen svůj volný čas a ani ve snu by mne nenapadlo, že má životní vášeň půjde skloubit s prací. Jednou jsem uviděla inzerát na tuto pozici, zkusila jsem to a nakonec to vyšlo.

Tvou primární starostí je fundraising a péče o dárce. Co považuješ za svůj největší úspěch za dobu působení v této organizaci?

Na této pozici pracuji zhruba rok a starám se o to, aby organizace mohla nějakým způsobem fungovat, aby měla k dispozici lidi, kteří chtějí bojovat za práva zvířat, výrobu informačních materiálů a spoustu dalších věcí. Jsem moc ráda, že jsme pozvedli úroveň fungování této organizace jako takové. Myslím, že za ten rok jsme hodně zefektivnili práci, jsme více sehraní a to beru jako největší posun. Nejen to, že se nám podaří vybrat nějakou korunu od lidí, kterým záleží na zvířatech, ale i to, že vybrané peníze efektivně zúročíme, aby se opět vrátily ve prospěch zvířat.

Vaší aktuální kampaní je boj za zákaz zvířat v cirkusech. Jaký je váš další cíl co se týče osvěty ohledně podmínek zvířat žijících v cirkusech?

Snahy o zákaz divokých zvířat v cirkusech jsou tady už mnoho let - nejen v České republice, ale i v zahraničí. V Evropě se mnoho zemí přiklání k tomu, že jde o přežitek, který nechtějí nadále podporovat, protože nemá žádný vzdělávací ani jiný efekt a pro zvířata je to promarněný život. My se této kampani věnujeme intenzivně od září loňského roku krátce potom, co jsme úspěšně ukončili kampaň Proti srsti, kdy se podařilo uzákonit zákaz kožešinových farem na území České republiky od ledna 2019. Cirkusovou kampaň jsme měli dříve jako vedlejší aktivitu, protože jsme neměli kapacitu věnovat se tomu naplno, ale za těch deset měsíců jsme nashromáždili spoustu informací o podmínkách zvířat v českých cirkusech, kolik jich je, způsob zacházení s nimi, jaké jsou tam předepsané kontroly, co podstupují během drezúry, kolikrát se během roku stěhují a podobně. Nasbírali jsme několik tisíc podpisů, máme rozjetou fotokampaň Chceme cirkusy bez zvířat ke které se připojuje stále více lidí. I v tomto směru shromažďujeme podporu veřejnosti, aby při lobbingu v poslanecké sněmovně poslanci věděli, že ta podpora veřejnosti tady je. Už jsme navázali první slibné kontakty a věříme, že podpora se k zákonu najde a že se to dřív nebo později nakonec podaří.

„Je to běh na dlouhou trať než budeme moci jednoznačně říct, že se ke zvířatům jako lidi chováme slušně“

V čem podle tebe tkví největší úskalí při práci v neziskovce?

Mnoho lidí nemá ponětí o tom, na jaké bázi nezisková organizace funguje. Že nemá stejnou natož větší pravomoc než třeba státní veterinární správa nebo policie. S týráním nebo s bezprávím páchaným na zvířatech můžeme bojovat jen v omezených možnostech a aby změna byla trvalá, snažíme se změnit zákon a to je běh na dlouhou trať. Snažíme se šířit osvětu, ale spousta lidí neví, proč by měli neziskovou organizaci finančně podpořit. Princip všech neziskových organizací je v tom, že se starají o témata, která ostatní orgány přehlíží. Člověk, který se rozhodne podpořit neziskovou organizaci si svým příspěvkem tzv. „objednává“ tu změnu nebo cokoliv, čím se ta organizace zabývá. Lidé nás podporují proto, že mají potřebu měnit práva zvířat a vědí, že nám v tomto případě pomohou, abychom se tomu mohli vůbec věnovat.

„Za sebe mohu říci, že jsem vždy šťastná za jakékoliv zvíře, ať už domácí, hospodářské nebo divoké, které je zachráněno a někdo se mu věnuje. Bohužel není v našich silách se věnovat všemu, čemu bychom chtěli“

Vím, že rovněž nejíš maso. Setkala ses někdy ve svém okolí s nepřátelskými reakcemi na tvůj cruelty- free životní styl?

Vegetariánkou jsem byla pět let a vegankou jsem přes dva roky. Určitě jsem se setkala s mnoha rozpačitými a nechápajícími názory, ať už na škole nebo v zaměstnáních, kde jsem dříve pracovala. Většinou to pramení z nevědomosti. Tito lidé se ještě nesetkali s nikým, kdo by zvíře považoval za plnohodnotnou bytost. Je to dáno především tím, v čem jsme vychováváni, v jaké společnosti žijeme a co je ve společnosti plošně tolerováno. U nás je stále plošně tolerováno, že zvířata se zabíjí pro maso. Bohužel jsou i případy, kdy se zvíře zabíjí pro zábavu a lidem to přijde normální. To je doufám ta okrajová skupina lidí, která bude ubývat. Dále je tu velká část společnosti, která byla vychována v tom, že zvíře je nám nějakým způsobem podřadné. Mám však zkušenost s tím, že pokud je člověk schopen se do toho alespoň zaposlouchat nebo je ochoten vystoupit ze svého stereotypu, nemá důvod to nepřijímat a nepřijde jim jako sci-fi, že zvířata nemusíme týrat, abychom žili plnohodnotně.

Přijde ti podpora veřejnosti v posledních letech větší? Že je tomu dnešní mladá generace více přístupnější?

Mám pocit, že asi ano. I díky sociálním sítím se k nám dostává hodně nových informací, které lidi nechtějí vidět, mnohdy nejde totiž o příjemné záběry, jak se se zvířaty například ve velkochovech zachází. Člověk si musí přiznat, že pokud konzumuje jakékoli jídlo z velkochovu, tak je s tím nějakým způsobem propojený. I díky tomu si mnoho lidí jednoho dne řekne, že to nechtějí nadále podporovat, takže tam ten posun určitě vidím.

Vzkázala bys něco našim čtenářům?

Moc děkuji všem těm, co se o tuto problematiku začali zajímat a ať se necítí špatně, protože si teď třeba řeknou – jím maso, oni myslí, že jsem vrah – tak to vůbec ne. Strašně děkuji každému, kdo by se zamyslel nad svým způsobem života a pokud by našel něco, co by mohl zlepšit a žít vůči zvířatům nějak ohleduplněji, tak za to jsem každému moc vděčná.

Zdroj foto: www.svobodazvirat.cz a archiv Aleny Buksové