Kultura21.cz

I když to neměl v životě vždy jednoduché, štěstí, píle a talent ho dovedly k vysněné profesi. Během let se vypracoval a svůj život si už bez jeviště nedokáže ani představit. Sólista opery Severočeského divadla v Ústí nad Labem Radek Krejčí je totiž stále zapálený pro svou práci. Proto mu nevadí pravidelné dojíždění z Prahy do Ústí, kde je v angažmá už osmnáct let, proto je pro něj koncertování doma i v zahraničí nejen kšeft, ale i radost. Za více než třicet let profesionální kariery odzpíval více než 2000 představení a koncertů a představil se v 75 rolích! Samozřejmě, že i on má trable, ale s těmi se moc nesvěřuje, většinou z něj čiší pohoda, humor, energie a v neposlední řadě  nadhled. Bylo to cítit i v rozhovoru, který mi poskytl na začátku září, kdy mu skončily prázdniny a on se opět vrhl do pracovního procesu.

Začala nová sezona a tak se nesmím nezeptat, jak moc se na ni těšíte?
Čím jsem starší, tím mám pocit, že ty prázdniny jsou čím dál kratší. Minulá sezona byla velmi náročná, takže jsem už léto a s ním i odpočívání netrpělivě vyhlížel.V nové sezoně, pro mne už v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem osmnácté, mne zatím čekají "oprašovačky" na osm titulů, které mám na repertoáru z minulých sezon - Traviata, Tosca, Nabucco, Rigoletto, Růže z Argentiny, Noc na Karlštejně, Krásná Helena a Cikáni jdou do nebe. Z nových, které se budou studovat, mne prý čeká opereta Giuditta od Franze Lehára a muzikál Limonádový Joe. Těším se moc, protože divadlo je moje celoživotní láska.

Co léto a prázdniny? Jak jste je prožil a odpočinul jste si od divadla?
Prázdniny jsem si naordinoval absolutní klid od zpívání. Nevzal jsem žádnou nabídku a užíval jsem si sedm týdnů volna. I když to nebylo úplně tak, protože mám velmi nemocnou maminku, takže se o ní starám. Vracím jí tak lásku a péči, kterou mi dala. Ale jinak si vždycky vzpomenu na slova svého kolegy, emeritního sólisty Národního divadla Praha Miroslava Švejdy, který mi radil a říkal: "Víš, musíš přes léto nechat krk úplně odpočívat a hlasivky zrezivět a pak zase pomalu a lehoučce dát do provozu, aby si holky oddechly" - a měl svatou pravdu. Hlasivky jsou jako každý sval v těle náchylné na extrémní zatížení, což v sezoně logicky dostanou zabrat, relax je s věkem tedy na místě. Jinak jsem byl po dlouhé době s přáteli v Chorvatsku na ostrově Cres - a bylo to něco úžasného! Jezdil jsem totiž každý rok na řecké ostrovy, ale letos jsem chtěl udělat změnu a nelituji. Byl to ráj na zemi, doslova a do písmene. Pak ještě nechyběla ani moje každoroční návštěva kempu Plecháč na Staňkově v Jižních Čechách, kde už mám svoji pronajatou chatičku a panuje tam úplně rodinná atmosféra díky manželům Dobešovým, kteří se vzorně o celý kemp starají. Takže odpočal,ale lenošil bych klidně dál...

Vy ale nejste jen sólistou divadla, ale děláte také řadu koncertů doma i v  zahraničí. Kam se chystáte v nejbližší době a co budete zpívat?
Ano, je to tak, v rovnováze s divadlem zpívám často i na koncertech. Teď jsem se vrátil z koncertu v Chotěborkách, což je nedaleko Dvora Králové a doslova z kraje Zapadlých vlastenců",  z rodiště F. X. Duška, kterého si spojujeme s W. A. Mozartem a jeho pobytem na Bertramce. Je to nádherné místo k rozjímání, provedli jsme tam Mozartovu Korunovační mši a árie z kantát J. S. Bacha, a to pod vedením profesora Petra Hlavatého a jeho souboru Cantores Cantant z Kolína, se kterým v poslední době velmi rád spolupracuji.
Dále mne čeká 23. října krásný koncert v Praze u Šimona a Judy - Opus Patheticum od F. X. Brixi a Missa Brevis od W. A. Mozarta se souborem Bach Collegium Praha. Diriguje výtečný Jiří Mátl. Koncert bude vysílat v přímém přenosu  ve 20.00 Televize Noe. Hned na to k uctění Všech zesnulých zpívám 31. října v Chrámu sv. Mikuláše v Praze Mozartovo Requiem pod taktovkou Miriam Němcové. V prosinci pak uvedu spolu s mými nejmilejšími kolegy Terezou Mátlovou, Martinem Matouškem a klavíristkou Šárkou Knížetovou vánoční recitál pro diplomatický sbor v chorvatském Zagrebu, kam se pravidelně vracím - a je mi ctí, že tam mohu opakovaně vystupovat. Nemalou měrou se o to zasloužila dobrá duše, osvícený člověk, paní Jindra Malá.
Těch zemí, kde jsem za ta léta vystupoval, je už slušná řádka - od Dánska, Finska, Polska, Německa, Itálie, Španělska, Francie, Švýcarska až po Maďarsko, Chorvatsko, Belgii, Holandsko, Rakousko či Severní Koreu.
V těchto dnech natáčím v pořadí moje sedmé CD, tentokrát s Terezou Mátlovou natočíme vánočně laděné album, které vyjde ještě před Vánocemi, půjde o soudobé koledy. Moc se na tuto práci těším.Ono vůbec natáčení má pro mne zvláštní atmosféru. Zrovna na konci sezony, kdy jsme dotočili s báječnou partou lidí v neskutečně krásném prostředí Oseckého kláštera oratorium Mysterium porcelani od současného autora Jana Zástěry, jsem si uvědomil, jaké potěšení a radost mi stále dělá to, že jsem součástí něčeho, co jde jakoby mimo prostor a čas... V tu chvíli mne zajímá jen výsledek a honorář je opravdu až na posledním místě. Stejně jako nahrávky v Českém rozhlase, tak i tyto "placičky" tu zůstanou, i když já tu už nebudu (smích).

Koncerty děláváte sám, anebo máte i partnera, partnerku?
Koncerty dělám jak samostatně, tedy s klavírem či varhanami, anebo s orchestry napříč celou republikou. Záleží na pořadatelích, repertoáru a v neposlední řadě i na financích. Z varhaníků, už bohužel zesnulých, to byli Milan Šlechta, Jiřina Pokorná, Karel Hron, Miluše Kvěchová...
Z nynějších mám velmi rád kolegy Martina Moudrého a Vladimíra Jelínka. Z orchestrů jsem v poslední době nejčastěji spolupracoval se Severočeskou filharmonií Teplice, v minulosti s Filharmonií Hradec Králové, Pardubickou komorní Filharmonií, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, Janáčkovou Filharmonií Ostrava, s Karlovarským symfonickým orchestrem, Filharmonií v Opole, Berlínským Synfonie Orchestr,Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu,Českým národním symfonickým orchestrem,či s  Tonküstler Orchestr Wien...

V jaké repertoáru se cítíte dobře?
Mám rád jak komorní recitály, třeba i spojené s poezií, jak jsme provedli nedávno na zámku Sychrov, ale miluji i velká oratorní díla. Když se na vás valí ta obrovská masa hudby a já se úplně tetelím blahem, když mohu být součástí takového svátku.

Vás oblíbený autor, skladatel, kantáta, opera...?
Miluji hudbu Antonína Dvořáka, Johanna Sebastiana Bacha, Gustava Mahlera a v poslední době jsem fascinovaný hudbou estonského skladatele Arvo Pärta.

Máte hodně přátel mezi kolegy,anebo je máte spíš v jiných  branžích?
Přátel mezi kolegy? Tak v zásadě dobrých přátel je jako šafránu, pár jich mám i mezi kolegy(viz. koncert v Zagrebu), ale spíš je to napříč spektrem všech profesí a oborů... Jak se říká, dobrých, když máte na prstech jedné ruky, tak jste boháč... A to já jsem! (smích)

Co pro vás znamená pojem přátelství?
Přátelství? Něco, co se nedá nikde koupit, něco neuchopitelného, a přesto je to jeden z důvodů, proč vlastně jsme tady na té pozemské pouti a nejsme osamoceni. Vážím si jej a střežím jako oko v hlavě. Jsem rád, že ty nejkrásnější už trvají desítky let, a to je na tom to krásné.

Které operní hvězdy pokládáte za mimořádné osobnosti třeba už jenom jako lidi?
Ono dělat operu a uživit se s ní celý život jako sólista, to vyžaduje notnou dávku štěstí, talentu, energie, techniky, odříkání, dřiny, stresu... Takže pro mne je vítězem každý, kdo toto povolání, byť u nás velmi nedoceněné, dokáže dělat celý život. Smekám před všemi. Musíte to dělat s láskou, jen pro peníze by to nešlo. Znám tolik talentů, kteří ten svůj promarnili, nebo neustáli psychicky a většina jich už dávno nezpívá...
Myslím také, že při tom současném stavu, kdy je spousta uměleckých škol chrlících velké kvantum mladých, ale nepřipravených lidí do uměleckého života. Je to i do značné míry nezodpovědnost od zodpovědných lidí, kteří by měli rozpoznat a říct: Dost, fajn, ok, ale běž raději dělat cokoliv jiného, protože to zklamání a frustrace se pak projeví, ale je už pozdě... Realita je bohužel dnes krutá, tvrdá konkurence a byznys mnoho lidí usmýká, někdy až na pokraj. Znám takové smutné případy, bohužel.

Když se ohlídnete zpět, kdo vám ve vaší kariéře nejvíc pomohl ať už radou nebo činem?
Nerad se ohlížím zpět, ale nelze nepoděkovat sudičkám a mým rádcům v životě - a že jsem na ně měl štěstí. Štěstí bylo už jenom to, že jsem nemusel zůstat celé dětství zavřený za zdmi dětského domova, takže musím stále dokola děkovat svým rodičům, kteří si mne adoptovali, nikdy jim nebudu dostatečně vděčný. V osmnácti jsem klidně mohl skončit na ulici a ne jako v mém případě na koncertním turné po Finsku, což se stalo v mých sedmnácti letech (smích).
Byla to má první profesorka zpěvu, paní Součková, ale byla to také Blanka Kulínská, která tehdy vedla Chlapecký soubor při FOK, dále můj profesor na AMU, snad nejlepší basista poválečné generace, Karel Berman, a v neposlední řadě můj přítel z nejvěrnějších, kolega, sólista Národního divadla Praha Alfréd Hampel, který bohužel loni zemřel.

Kdo jsou vaši oblíbení kolegové, s nimiž rád partneříte na jevišti, ale třeba s nimi i rád posedíte?
Těch je mnoho a nerad bych na některé zapomněl. Ale moc si vážím přátelství s Hanou Hegerovou, Libuší Márovou, Terezkou Mátlovou... Bohužel je mnoho přátel, kteří už nejsou mezi námi, velmi mne bolí ztráta Yvett Tannenbegerové, Oty Ševčíka, Meryčky Rosůlkové, Věry Galatíkové, spisovatele Ládi Fukse, malíře Karla Laštovky... To všechno byla moje rodina, bohužel teď už ji mám jen ve vzpomínkách.

Vím, že se pohybujete nejen v operním světě, ale také v tom muzikálovém. Jaké muzikálové role už máte za sebou?
Když jsem studoval operní zpěv, myslel jsem si, že budu  zpívat opery, často však v mém divadelním provozu převažují operety a muzikály. Hned první, který  mne potkal v angažmá v Českých Budějovicích, byl krásný muzikál Šumař na střeše, kde jsem tehdy hrál roli Feďky, mladého Rusa - to se psal rok 1990. Pak to byl muzikál Sugar s Dankou Šinkorovou v titulní roli, kde jsem hrál gengstera Psí dečku, následoval muzikál Funny Girl s Monikou Absolonovou, za který dostala Cenu Thálie, tam jsem hrál ředitele divadla Toma Keeneyho. V muzikálu My fair Lady zase Zolthána Karphaty, a nyní máme stále na repertoáru Noc na Karlštejně, kde ztvárňuji Purkrabího Ješka z Vartemberka, zatímco v  novém nastudování muzikálu Cikáni jdou do nebe hraji starého vysloužilce Danila...

To je slušný výčet.  Zpíváte v Ústí nad Labem, ale žijete v Praze. Baví vás stále dojíždět, harcovat?
Když jsem se nechat v roce 1998 přemluvit, abych v Ústí vzal úvazek, říkal jsem si, že tady pár let odbydu. A vidíte, je to už doba, kdy se život stává plnoletým, osmnáct let. Vzhledem k tomu, že většina sólistu a hostů jsme stejně Pražáci, ráno sedneme do auta a jede se. Díky dálnici to netrvá více než hodinku, takže je to jako když jedete autem v Praze ve špičce z Proseku na Zbraslav. Je nás tak málo v angažmá, že už jsme skoro jako rodina,v autě "vaříme", radíme si všechny možné vychytávky. S těmi nejbližšími rozebíráme své bolesti a trable, kdy jindy si všechno říci? Není přeci v dnešní chaotické době čas, a co srandy někdy zažijeme. Pravdou zůstává, že když se zadaří, projezdím polovinu výplaty. Takže jak říkám, tohle povolání lze dělat jenom s láskou.

Chodíte i do pražských divadel, máte na to čas?
Ano, chodím a velmi rád a jsem často zván na premiéry. Hlavně mezi herci mám spoustu přátel a kamarádů.

Dovede vás ještě něco nadchnout? Našel by se nějaký umělecký zážitek z poslední doby?
Je to asi představení Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou od Arnošta Lustiga, kde excelují moji přátelé, herci Radek Zima a Dušan Sitek.

Jak obvykle naložíte s volným časem, když už ho máte a nemusíte zrovna cvičit hlas nebo učit se roli?
S mými nejbližšími, také s mým pejskem jezevčíkem Čertíkem Bertíkem... Čas tak strašně letí, že tyto chvíle si udržuji jako to nejcennější, co mi může život vedle práce poskytnout. Dává mi to sílu jít ještě dál a být tady něco platný.

Foto Jan Herbert Fuchs, Michal Škvor, Petr Berounský a archiv Radek Krejčí

http://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/20012-radek-krejci.html
http://www.operabalet.cz/