Kultura21.cz

Za dvacet let ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti toho získal herec Martin Vrtáček požehnaně. A nejsou to jen ceny publika i kritiky a ovace. Početná plejáda rozmanitých postav a charakterů z něj vybrousily osobnost, které nechybí pokora i schopnost a odvaha zkoušet věci jinak. Na prahu padesátky (kterou oslaví koncem dubna) vyrostl v universálního herce, který sice ještě pořád má na to hrát mladé rozhněvané muže, ale současně i těžké, psychologicky propracované postavy. V nejbližší době ho na domovské scéně uvidíme v dramatu Williama Shakespeara Macbeth.

V čem vás teď aktuálně můžeme na jevišti Slováckého divadla vidět a kterou roli si speciálně nejvíc užíváte?

To je právě to, co mnohým kolegům závidím. Že si dokáží své role užívat. Mně se to za těch třicet let, co divadlo dělám, ještě nepodařilo. Paradoxně, čím jsem starší a mám víc zkušeností, tím více se bojím na jeviště - abych něco nepokazil, nezapomněl a hlavně abych nezklamal. Ten tlak na psychiku je kolikrát tak obrovský, že si často říkám, jestli mi to stojí za to. Ale když večer co večer vidím rozzářené tleskající publikum, otřepu se a kolotoč pochybností se točí dál.

V poslední době jsem měl celkem štěstí na pěkné herecké příležitosti se zajímavými režiséry. Rád vzpomínám na Aničku Petrželkovou, která u nás režírovala Brechtovu Svatbu, kde hraji otce – alkoholika. Zajímavá byla i spolupráce s Břetislavem Rychlíkem na hře Cena facky aneb Gottwaldovy boty, kde ztvárňuji Aloise Grebeníčka, který v padesátých letech mučil v Uherském Hradišti politické vězně, za což nebyl nikdy potrestán. Obě inscenace se dostaly na prestižní festivaly do Hradce Králové a Plzně. Za Cenu Facky jsem ale obzvlášť rád, protože můj táta nesnášel komunisty s celou jejich licoměrnou ideologií a když ji hrajeme, pokaždé si na něj vzpomenu. Jejich pádu se sice dočkal, ale svobody si moc neužil. Zemřel dva roky po sametové revoluci.

Zkoušíte teď něco nového?

Momentálně zkoušíme Shakespearova Macbetha v režii Igora Stránského, kde hraji skotského šlechtice Rosse. Premiéra by měla být 18. dubna.

Existuje hra nebo role, na kterou si brousíte zuby a kterou dramaturgie Slováckého divadla ne a ne nasadit?

Já jsem nikdy žádnou vytouženou nebo vysněnou roli neměl. U mě je to jako s jídlem od maminky. Nechám se překvapit, co uvaří, ale vím, že mi to bude pokaždé chutnat. Nejraději mám ovšem hry s jasnou výpovědí. Bambiland jsme hráli o tom, jak s námi mohou média i politici manipulovat, Pohřbívání je o tom, jak si někteří naši pohlaváři myslí, že by se dalo dělat divadlo a například Svatba je o amorálnosti naší společnosti. Zajímavé je pozorovat, jak se někteří diváci ošívají, když se v tom poznají.

Patříte k nejoblíbenějším hercům publika vašeho divadla, o čemž svědčí divácké ceny. Které role se o to asi zasloužily?

Musím uznat, že jsem si ve Slováckém zahrál nádherné role. A že jsem je snad nepromarnil svědčí i ocenění, kterých se mi za ně dostalo. Celkem šestkrát jsem obdržel Cenu diváka – Slovácký Oskar, čtyřikrát cenu kritiky Největší z Pierotů a jednou jsem byl v širší nominaci na Cenu Thálie. Měl jsem tu čest hrát Profesora Higginse v muzikálu My Fair Lady, dále to byli třeba Antonio Salieri v Amadeovi, Cyrano de Bergerac, Francois Pignon v Blbci k večeři, Artur Kirch - V jámě lvové, Tito Merelli v Tenoru na roztrhání nebo Fernando v Konkurzu podle Gronholma. Ke každé a nejen oceněné roli a inscenaci se váže nějaký příběh či historka. A to je na tom našem „bláznivém“ povolání krásné – že máme na co vzpomínat.

Jste ve Slováckém divadle řadu let, znamená to tedy, že jste spokojený?

No, spokojený sám se sebou asi nebudu nikdy, ale když se ohlédnu, s uspokojením snad konstatovat mohu, že jsem odevzdal kus poctivé práce. Ovšem, s čím spokojený opravdu jsem, jsou naši diváci. Za téměř čtvrtstoletí ve Slováckém jsem zaznamenal jejich vývoj a skutečnost, že jsme si naše diváky vychovali. Pro takové publikum je radost hrát. Je pro mě jakýmsi hnacím motorem do další práce i s těmi mými veškerými pochybnostmi.

Jakou zkušenost máte se záskoky? Kolikrát jste zaskakoval?

Teď už jsem dlouho v ničem nezaskakoval, ale dříve to bylo téměř pravidlem. Dopoledne za mnou přišli, že mám večer záskok a hotovo. Kdysi jsme hráli  inscenaci Jak přišla basa do nebe, kterou režíroval pan Ladislav Lakomý, a  mně se v ní podařilo zaskočit snad necelou polovinu obsazení. Kolegové si mě pak dobírali, že až hra skončí, odkoupím kulisy a budu s ní jezdit na kšeft a vše si budu hrát sám, protože většinu rolí už znám. Díky záskokům jsem si  vypracoval systém "taháků", které používám dodnes. Stačí nějaké problematické místo, které si ne a ne zapamatovat, a hned si text píšu na dekoraci, na rekvizity, na nábytek a jednou dokonce na forbíně na koberec. Kolega a kamarád Vlaďa Doskočil kdysi lakonicky poznamenal: "Tak to já bych  nemohl. Bez brýlí jsem totiž namydlený!". Hrozím se chvíle, až ty brýle budu také potřebovat!

Co další herecká práce mimo divadlo?

Je velice těžké v tak náročném divadelním provozu ještě vyšetřit čas na nějaké mimodivadelní aktivity. Spoustu nabídek třeba na castingy tak člověk musí odmítnout nebo se musí role přeobsadit. Jednou jsem byl dokonce už oblečen v kostýmu, ale změnil se plán natáčení a jeden den mi kolidoval s představením. Tak mě zase svlékli a mazal jsem domů. Nedávno jsem měl točit v Polsku, ale jeden kolega onemocněl, došlo ke změnám v herním plánu a já ostrouhal. Ale i přesto se nějaké to volno najde. Není to tak dlouho, co jsem hrál v jednom díle nového seriálu Četnické trampoty. Účinkoval jsem též v dokumentárním seriálu ostravské televize Rozsudek. Další díly by se měly prý točit na podzim. Režisér Radim Svoboda mi dal zajímavou roli ve studentském filmu Hra a v současné době zkoušíme s Robertem Bellanem divadelní hru, kterou sám napsal, Normální debil. Titulní roli mi naštěstí nesvěřil.

Vnímáte to jako nevýhodu, že jako pražský herec byste dejme tomu točil více?

Říká se Nemusí pršet, stačí když kape - takže mi to občasné filmování takhle vyhovuje. Možná by to chtělo trochu více štěstí na volné termíny, ale já si nestěžuji. Stejně bych v Praze žít nechtěl a ani nemohl. Velké město mě znervózňuje a dusí. A navíc, když vidím, jak někteří pražští herci pod tak velkým pracovním vypětím kolabují, často končí na kapačkách nebo na psychiatrii, jsem rád tam, kde jsem. Stojím na prahu padesátky a už mám rád svůj klid v chaloupce v Chřibech pod Buchlovem. Je to úžasný ventil udělat pár kroků a být sám v tichém lese.

Máte čas zajít do jiných divadel, máte čas na kino? Co vás hodně zaujalo a nejen v českém filmu či v jiném divadle?

Když jsem bydlel na herecké ubytovně a neměl tzv. do čeho píchnout, stíhal jsem všechno. Zajel jsem na představení do Prahy, Pardubic, Hradce Králové, Olomouce, do Zlína i Ostravy. Ale tenkrát se tolik nehrálo a bylo více času. Dnes je toho poskrovnu. Ale z čeho jsem měl v poslední době opravdový zážitek bylo představení ostravského divadla Aréna o Josefě Slánské – S nadějí a bez ní, kde hlavní roli vytvořila moje kamarádka a bývalá kolegyně z Těšínského divadla Alenka Sasínová. Byl to herecký koncert, na který jsem myslel ještě několik dní. Co se týče kinematografie, spíš doháním, co jsem neviděl. Fascinuje mě, kolik filmů se natočilo například v šedesátých letech a normálně je v televizi neuvidíte. Naštěstí vlastním dva televizní kanály, které tyto „filmy pro pamětníky“ uvádějí. Úplně mě dostal třeba Pasťák Hynka Bočana, jehož natáčení bylo v roce 1968 zastaveno a dočkalo se sestříhání a uvedení až po roce 1989.

Je divadlo vaším živobytím i koníčkem dohromady, anebo máte čas na jiné záliby?

Přál bych každému to, co potkalo mě. Že se koníček stane vašim povoláním. A lituji ty, kteří chodí do práce bez vztahu ke své profesi. I když taky občas řeknu, že se mi zrovna dneska moc nechce, ale otevře se opona, všechno z člověka spadne, zapomene na únavu, na bolest a patří jen divákům. Ale mojí největší zálibou je můj dům a zahrada. Mám rád léto a prázdniny a nejvíc si odpočinu při manuální práci. Večer, když si prohlížím, co jsem přes den udělal, mám z toho kolikrát větší radost, než když odehraji nějakou velkou roli. Tady aspoň vím, že jsem to či ono udělal stoprocentně dobře. Ale u divadla většinou platí pravidlo, že když si herec o sobě myslí, že byl v ten večer stoprocentně dobrý, režisér mu jeho mylnou představu z hlavy okamžitě vyžene.

Jestlipak jste u divadla šťastný?

Šťastný? Hm… To je těžké. Většina herců se čas od času dostane do stavu, kdy se sami sebe ptají, zda to jejich povolání má vůbec smysl. Dva měsíce se lopotíte a dřete na nějaké inscenaci a pak přijde kritik nebo nespokojený divák a za vše vám začne spílat. A na to se člověk vykašlat nemůže. Trápí ho to. Takže si kolikrát připadám jako na houpačce. A to, že máte nějaké ocenění, také zas moc neznamená. Ta naše „sláva“ je u kumštu velice pomíjivá. Někdy je mi smutno i z toho, když někteří režiséři naznačují, že by si staří kolegové měli brát příklad z těch mladých. To mi připadá úplně postavené na hlavu. Ale jak říkám, ono se to střídá. Jednou je člověk nahoře a jednou zas dole. Takže si myslím, že víceméně u divadla šťastný jsem. Koneckonců hrajeme pro diváka. A když ten je spokojený a šťastný, je šťastný i herec.

Foto: archiv Martina Vrtáčka

www.slovackedivadlo.cz/soubor/martin-vrtacek