Kultura21.cz

„Když si člověk uvědomí, že všichni kolem něj jsou mladší než on, a že se tak ocitl v kategorii „dříve narozených“, začne z toho blbnout. Do současných prožitků se mu neustále pletou vzpomínky a své bližní otravuje srovnáváním toho, co je, s tím, co bylo. Unavený mozek mu milosrdně vymazává z paměti to nedobré, zůstávají vzpomínky příjemnější a z toho pak usuzuje, že běh světa je čím dál tím horší. Pokud se vám bude chvílemi zdát můj text pesimistický, neberte ho prosím příliš vážně. je to přirozené a postihne to asi každého, kdo nechce jen tlumočit, co se od něho očekává.“  Těmito slovy nás vítá ve svých vzpomínkách Jiří Menzel.

Celé půlstoletí života sepsal a okomentoval v knize s příhodným názvem Rozmarná léta. Své vzpomínky psal dlouho a pečlivě. Čtenáři se konečně dočkali. Pan režisér se dotkl všech možných okamžiků, které se seběhly za oněch padesát let – jde primárně o události, které jsou důležité pro něho. Proto nečekejme, že se dotknul všech snímků, které natočil, všech dramat, které v divadlech režíroval, všech filmů a dramat, v nichž hrál. Dotkl se jakýchsi milníků – čili bodů, jež měly pro něho nějaký význam.  

Postupně seznamuje své čtenáře s lidmi, které potkal, vedle kterých prožil větší či menší kus života i těmi, co kolem něho jen proběhli. Všechny přibližuje v krátkých medailoncích – medailoncích ryze subjektivních. Nemusíme vždy souhlasit s jeho hodnoceními, nicméně nám pomohou dotvořit celkový obraz toho či onoho známého člověka (ať už chvalně či nechvalně). Jiří Menzel tak vytvořil barvitý obrázek doby, jež uplynula, ale není tak daleko pryč, ještě není natolik stará“, aby se na ni dokázal člověk podívat s nadhledem a patřičným odosobněním.

Pan režisér rozčlenil své vzpomínky do sedmi kapitol, každému úseku svého života se věnuje téměř detailně a každý okamžik se snaží zařadit přesně jako kamínek do členité mozaiky, která vytváří celkový obraz. Zdá se, že před námi odvíjí scénář filmu. Jeho vyprávění nese v sobě velkou dávku poetiky – lze říci Hrabalovské – té, která je něžná a drsná zároveň, obsahující určitý punc syrovosti a nevyumělkovanosti. Snad načichl tímto pohledem na svět díky častým setkáním s Bohumilem Hrabalem, jehož literární texty tak umně přetvořil ve filmy.

Nevyhýbá se žádným tématům, je na sebe přísný, zároveň skromně tvrdí, že ne jeho píle a nadání, ale prý paní Štěstěna mu v mnoha případech pomohla a vždy ho popostrčila o kousek dál. Od dětství, přes studia, úspěchy let šedesátých, dobu normalizační plnou zákazů až po dobu částečného uvolnění a zborcení socialistického tábora. Autorovo vyprávění končí rok před sametovou revolucí, v roce jeho padesátin. O dalších etapách jeho života se prý dočteme v knize další, v té, do níž se vejde životní čtvrtstoletí následující.  

Nutno ještě vyzdvihnout velmi pěknou grafickou úpravu publikace, přehledné členění kapitol a velmi pěkně komponované stránky s bohatým fotografickým doprovodem. V celkovém dojmu máme před  sebou laskavou kroniku jednoho života. Poetickou, půvabnou, psanou s určitým nadhledem. A těch několik hořkobolných myšlenek, které se tu a tam objeví, jen dokresluje, že život není jenom o radostných událostech. Že kolem každého z nás se míhají lidé, kteří každého z nás budou posuzovat prizmatem vlastního poznání. Jiří Menzel to ví, svou knihou na výčitky některých odpovídá a zároveň hájí vlastní stanoviska.

Onu hořkost mu nevyčítám, není totiž hlavní osou vzpomínek, neubírá na celkově příjemném vyznění celé publikace, kterou plně vystihuje citát v jejím úvodu:  „Ten svět je k zešílení krásnej! Ne, že by byl. Ale já ho tak vidím.“ Strýc Pepin.

Léta rozmarná  

Autor: Jiří Menzel
Vydáno: 2013  
Stran: 424  
Vydalo nakladatelství: Slovart  
Hodnocení: 93 %  

Zdroj foto: www.slovart.cz

  

    

    
1
    
2
    
3
    
4
    
5
  

  ( 0 hlasů )