Kultura21.cz

Každý z nás žije svůj příběh – jedinečný, neopakovatelný. Žijeme své „malé dějiny“. Ty „velké“ jako by šly kolem nás, nechceme si je připouštět, někdy s nimi nechceme nic mít. Jenže to, v jaké době žijeme, náš soukromý svět velmi silně ovlivňuje. A právě toto téma rozezněla ve své knize Medaile za ztraceného Boha Anna Markowitz.

Autorka v románu zhmotnila osudové drama vlastního otce, drama, které se stalo jejím osudovým zadáním. Román se dotýká především životního příběhu Kurta Elmana, židovského studenta, který uprchl s několika přáteli z transportu do koncentračního tábora, do Sovětského svazu, chtěli bojovat proti fašistům, ale ocitli se v gulagu, přežili velmi těžké chvíle, aby se se Svobodovou armádou, do které vstoupili, vrátili do vlasti. Jenže ani pak se osud s vnímavým Kurtem, jehož největší sen – stát se hudebníkem – se rozplynul před válkou, nemazlí. V Sovětském svazu zanechal ženu a syna. Z rodné Ostravy se za nimi vrací do Moskvy jako student vojenské akademie. Jenže jeho ruská žena Jekatěrina má jiný cíl, než pilný Kurt, který chce vystudovat školu, především, vrátit se do Československa a žít klidný rodinný život. Jekatěrina nechce sedět doma, starat se o syna, vyučovat jazykům a čekat, až její muž dostuduje. Ona chce žít život prominenta, život plný zábavy, který by jí nahradil léta válečného odříkání. Ti dva se rozejdou za velmi dramatických okolností.

Druhou linii románu, jenž se odehrává na pozadí druhé světové války a šedesátých let minulého století, tvoří příběh Kurtovy dcery z druhého manželství Erny. Erna se v otci vidí, je jejím idolem. Ale chtěla by vědět víc o tatínkově životě, který on zahalil rouškou mlčení. Náhodou se dozví, že v Moskvě žije její nevlastní bratr Dmitrij. Začne pátrat, bratra objeví, je nadšená, začne si s bratrem dopisovat a dokonce se v Moskvě setkají. Sourozenci věří, že se nevidí naposledy, že už je nic nerozdělí. Jenže stíny minulosti natahují své pařáty. Nikdo jiný, než oni dva, si nepřeje, aby oni dva se stýkali. Jekatěrina je zhrzena, navíc nechce, aby se syn dozvěděl pravdu, proč otec od nich odešel, aby se tak porušila ta její, kterou ona celý život svému synovi vštěpovala do hlavy a která narušila jejich vztah. Jekatěrina je zapšklá, připadá si nespravedlivě odvržená, proto v jejím srdci sídlí pouze zášť – proti všem a hlavně proti někdejšímu muži. Kurt je znechucen tehdejším chování své první ženy a navíc se domnívá, že Dmitrij není jeho synem – alespoň tak mu to namluvili druzí. A ti si nemohou přát, aby lež vyšla najevo. Intriky – intriky – intriky!

Dnes už dobře věděl, že zkušenost vojáka z první linie mu nebyla k ničemu, když se rozhodl, byť jen ve skrytu duše a v neustálém strachu, vzdorovat poúnorové garnituře komunistických přisluhovačů. Ostatně, komu se také svěřovat? Co vysvětlovat? Kdo skutečně něco prožil, ten raději mlčel. Žvanili vždycky ti, kteří věděli hovno. Za války seděli někde v suchu protektorátu, chodili do kina, udávali, v lepším případě dělali, že nevidí a neslyší, a pár let po válce jemu, válečnému veteránovi, vysvětlovali, jak to bylo vlastně na frontě. Také, jak to či ono mělo být myšleno, pochopeno a co bylo správně a co špatně. I knihy, domněle realisticky dokumentující tažení 1. Československého armádního praporu, nabízely účelově zdeformované pravdy.
(strana 32)

Pro některé nebezpečné sblížení dvou mladých lidí, sourozenců, přetrhne invaze vojsk Varšavské smlouvy do obrozujícího se Československa, ukončí naděje na obrodu společnosti, definitivně zničí i zdraví Kurta Elmana a také možnost odhalit skutečnou pravdu jednoho „malého osudu“. Kurt Elman prošel s hlavou vztyčenou velkými šarvátkami, velkými okamžiky historie, přesto, nebo právě proto, na poli rodinném se mu nedaří. Nedokázal věřit – ani blízkým, ani sám sobě. Nechtěl přijmout vlastního syna, protože ve své ublíženosti rád přijal tvrzení, že on jím doopravdy není. Jeho dcera však šla za svým cílem právě v té „malé“ osobní rovině, neuhýbala ze svých rozhodnutí. Svého otce tím velmi překvapila a možná i zahanbila, kdo ví. Přesto se dočkala jako on zklamání: „velké dějiny“ podpořené nízkou mstou jednotlivců zasáhly.

Román, jenž zpracovává historická údobí téměř s dokumentární přesností, zalidňuje právě ony „velké“ události „člověčinou“. Ukazuje, jak jednotlivec mnohdy nedokáže domyslet následky vlastních činů, jak mnohokrát zaslepeně odmítá vidět dění kolem sebe z jiného úhlu pohledu, jak v každém z nás tak trochu vítězí sobeckost, ublíženost a závist nad tolerancí, otevřeností a upřímností.

Román Medaile za ztraceného Boha se mi vryl hluboko pod kůži. Dlouho jsem přemýšlela nad osudem jeho hrdinů, jejich činy, jejich vítězstvími i prohrami. Ale také jsem začala přemýšlet o sobě samé. Vybavila se mi celá řádka okamžiků, které jsem prožila, a nakonec mi vytanula v mysli otázka: převzala jsem rodinnou štafetu se stejným pochopením a odpovědností jako hrdinka knihy? V tom vidím největší sílu románu Anny Markowitz: přinutí každého přemýšlet o vlastním životě, ukazuje, jak se stát odpovědným za sebe sama, pomůže odpovědět na základní existenciální a etické otázky, na něž si odpovědi musí najít každý z nás skutečně sám, s tím mu totiž nikdo nemůže pomoct.

Název: Medaile za ztraceného Boha
Autor: Anna Markowitz
Počet stran: 296
Vydáno: 2012
Vydalo nakladatelství: Motto
Hodnocení: 90 %

Zdroj foto: Albatros media