Medaile za ztraceného Boha – osud jednotlivce ve víru „velkých“ dějin

Medaile za ztraceného Boha – osud jednotlivce ve víru „velkých“ dějin

Tisk

Medaile za ztraceneho boha200Každý z nás žije svůj příběh – jedinečný, neopakovatelný. Žijeme své „malé dějiny“. Ty „velké“ jako by šly kolem nás, nechceme si je připouštět, někdy s nimi nechceme nic mít. Jenže to, v jaké době žijeme, náš soukromý svět velmi silně ovlivňuje. A právě toto téma rozezněla ve své knize Medaile za ztraceného Boha Anna Markowitz.

 

Autorka v románu zhmotnila osudové drama vlastního otce, drama, které se stalo jejím osudovým zadáním. Román se dotýká především životního příběhu Kurta Elmana, židovského studenta, který uprchl s několika přáteli z transportu do koncentračního tábora, do Sovětského svazu, chtěli bojovat proti fašistům, ale ocitli se v gulagu, přežili velmi těžké chvíle, aby se se Svobodovou armádou, do které vstoupili, vrátili do vlasti. Jenže ani pak se osud s vnímavým Kurtem, jehož největší sen – stát se hudebníkem – se rozplynul před válkou, nemazlí. V Sovětském svazu zanechal ženu a syna. Z rodné Ostravy se za nimi vrací do Moskvy jako student vojenské akademie. Jenže jeho ruská žena Jekatěrina má jiný cíl, než pilný Kurt, který chce vystudovat školu, především, vrátit se do Československa a žít klidný rodinný život. Jekatěrina nechce sedět doma, starat se o syna, vyučovat jazykům a čekat, až její muž dostuduje. Ona chce žít život prominenta, život plný zábavy, který by jí nahradil léta válečného odříkání. Ti dva se rozejdou za velmi dramatických okolností.

Druhou linii románu, jenž se odehrává na pozadí druhé světové války a šedesátých let minulého století, tvoří příběh Kurtovy dcery z druhého manželství Erny. Erna se v otci vidí, je jejím idolem. Ale chtěla by vědět víc o tatínkově životě, který on zahalil rouškou mlčení. Náhodou se dozví, že v Moskvě žije její nevlastní bratr Dmitrij. Začne pátrat, bratra objeví, je nadšená, začne si s bratrem dopisovat a dokonce se v Moskvě setkají. Sourozenci věří, že se nevidí naposledy, že už je nic nerozdělí. Jenže stíny minulosti natahují své pařáty. Nikdo jiný, než oni dva, si nepřeje, aby oni dva se stýkali. Jekatěrina je zhrzena, navíc nechce, aby se syn dozvěděl pravdu, proč otec od nich odešel, aby se tak porušila ta její, kterou ona celý život svému synovi vštěpovala do hlavy a která narušila jejich vztah. Jekatěrina je zapšklá, připadá si nespravedlivě odvržená, proto v jejím srdci sídlí pouze zášť – proti všem a hlavně proti někdejšímu muži. Kurt je znechucen tehdejším chování své první ženy a navíc se domnívá, že Dmitrij není jeho synem – alespoň tak mu to namluvili druzí. A ti si nemohou přát, aby lež vyšla najevo. Intriky – intriky – intriky!

Dnes už dobře věděl, že zkušenost vojáka z první linie mu nebyla k ničemu, když se rozhodl, byť jen ve skrytu duše a v neustálém strachu, vzdorovat poúnorové garnituře komunistických přisluhovačů. Ostatně, komu se také svěřovat? Co vysvětlovat? Kdo skutečně něco prožil, ten raději mlčel. Žvanili vždycky ti, kteří věděli hovno. Za války seděli někde v suchu protektorátu, chodili do kina, udávali, v lepším případě dělali, že nevidí a neslyší, a pár let po válce jemu, válečnému veteránovi, vysvětlovali, jak to bylo vlastně na frontě. Také, jak to či ono mělo být myšleno, pochopeno a co bylo správně a co špatně. I knihy, domněle realisticky dokumentující tažení 1. Československého armádního praporu, nabízely účelově zdeformované pravdy.
(strana 32)

Pro některé nebezpečné sblížení dvou mladých lidí, sourozenců, přetrhne invaze vojsk Varšavské smlouvy do obrozujícího se Československa, ukončí naděje na obrodu společnosti, definitivně zničí i zdraví Kurta Elmana a také možnost odhalit skutečnou pravdu jednoho „malého osudu“. Kurt Elman prošel s hlavou vztyčenou velkými šarvátkami, velkými okamžiky historie, přesto, nebo právě proto, na poli rodinném se mu nedaří. Nedokázal věřit – ani blízkým, ani sám sobě. Nechtěl přijmout vlastního syna, protože ve své ublíženosti rád přijal tvrzení, že on jím doopravdy není. Jeho dcera však šla za svým cílem právě v té „malé“ osobní rovině, neuhýbala ze svých rozhodnutí. Svého otce tím velmi překvapila a možná i zahanbila, kdo ví. Přesto se dočkala jako on zklamání: „velké dějiny“ podpořené nízkou mstou jednotlivců zasáhly.

Román, jenž zpracovává historická údobí téměř s dokumentární přesností, zalidňuje právě ony „velké“ události „člověčinou“. Ukazuje, jak jednotlivec mnohdy nedokáže domyslet následky vlastních činů, jak mnohokrát zaslepeně odmítá vidět dění kolem sebe z jiného úhlu pohledu, jak v každém z nás tak trochu vítězí sobeckost, ublíženost a závist nad tolerancí, otevřeností a upřímností.

Román Medaile za ztraceného Boha se mi vryl hluboko pod kůži. Dlouho jsem přemýšlela nad osudem jeho hrdinů, jejich činy, jejich vítězstvími i prohrami. Ale také jsem začala přemýšlet o sobě samé. Vybavila se mi celá řádka okamžiků, které jsem prožila, a nakonec mi vytanula v mysli otázka: převzala jsem rodinnou štafetu se stejným pochopením a odpovědností jako hrdinka knihy? V tom vidím největší sílu románu Anny Markowitz: přinutí každého přemýšlet o vlastním životě, ukazuje, jak se stát odpovědným za sebe sama, pomůže odpovědět na základní existenciální a etické otázky, na něž si odpovědi musí najít každý z nás skutečně sám, s tím mu totiž nikdo nemůže pomoct.

Medaile za ztraceneho boha

Název: Medaile za ztraceného Boha
Autor: Anna Markowitz
Počet stran: 296
Vydáno: 2012
Vydalo nakladatelství: Motto
Hodnocení: 90 %

Zdroj foto: Albatros media


 

Přihlášení



Antarktida. Nejlepší povídky z pera Claire Keeganové

Oceňovaná autorka a královna povídek Claire Keeganová si drží i u našich čtenářů čestné místo a velký zájem, bývá velmi čtená a oblíbená. Její povídky v různých souborech vydává nakladatelství Prostor. Tentokrát nabízí obsáhlejší publikaci nazvanou Antarktida, v níž najdete hned patnáct povídek Claire Keeganové a já si myslím, že by tato knížka rozhodně neměla chybět ve vaší knihovně.

Doba kamenná neskončila kvůli nedostatku kamenů. Ale co doba ropná?

Už více než 150 let používá lidstvo ropu. Už více než 150 let určuje ropa hodnotu půdy a definuje mezinárodní vztahy. A stejnou dobu trvá život May (Marie Anna Myšičková). May je žena, která žije na chudé farmě v Anglii. S rodinou svého manžela moc nevychází a touží po jiném, lepším životě nejen pro sebe, ale i pro dítě, které čeká.

Banner
CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online, ebooky zdarma, eknihy ke stažení

Hledat

Videorecenze knih

Načítám nejnovější video z playlistu...

Rozhovor

Temperamentní tango na nádvoří historického pivovaru v Dalešicích

Quintet perexMezinárodní hudební festival Petra Dvorského nabídne ve svém jubilejním 20. ročníku svým posluchačům temperamentní tango. Abychom se o tangu a jeho protagonistech z Escualo Quintetu dověděli více, položili jsme několik otázek Jakubovi Jedl...

Je mi skvěle

Chceš vědět, jak se cítit skvěle? Tahle knížka plná zábavy, básniček, otázek k zamyšlení, pokusů, her, vychytávek a vtipných obrázků ti ukáže, co dělat, když ti není úplně hej. Odpoví na otázky, jak vést zdravé vztahy, mít silné tělo, kterému budeš rozumět, a dobré návyky, jak pěstovat silnou vůli, odolnost, cílevědomost. Pomůže ti hledat smysl života. Zjisti, co všechno se v tobě odehrává.

Z archivu...

Čtěte také...

Bouřlivé ticho po pobřežní cestě

Bourlive ticho perexPo tisícikilometrové Jihozápadní pobřežní cestě se manželé Raynor a Moth snaží vrátit k normálnímu životu a zase žít mezi čtyřmi zdmi. Jenže to pro ně není vůbec jednoduché. Raynor bojuje se strachem z lidí i z budoucnosti a Mot...


Divadlo

Divadlo Viola uvede na jevišti Knihu roku, básně o lásce silnější než smrt přednese Jenovéfa Boková s Davidem Matáskem

Jana bude brzy sbirat lipovy kvet 200Mistrně napsaný žalozpěv za milovanou ženu pod názvem Jana bude brzy sbírat lipový květ uvede na divadelní scénu pražské Divadlo Viola. Stejnojmenná sbírka spisovatele a básníka Miloše D...

Film

Vyšly vybrané texty filmové kritičky Galiny Kopaněvové

Spatrit-a-napsatHned úvodem by rád vyjasnil: Galina Kopaněvová (1931-2012) není Ruska, narodila se v Kolíně české matce (byť v Rusku narozené) a ruskému emigrantu, takže by měla být psána právě takto (a sama se tak skutečně podepisovala). Pr...