Miloše Havla cesta křížová

Neděle, 28 Duben 2013 04:00 Jan Jaroš

milos havel obalka 200 Filmový podnikatel Miloš Havel (1899-1968) bývá podnes řazen mezi rozporuplné osobnosti - zajisté vybudoval barrandovské impérium, avšak rozbouřené politické časy mu zabránily, aby je mohl v klidu rozvíjet. Takže zkoušel kličkovat. Nejprve dolehla nacistická zvůle, poté poválečné zodpovídání se ze skutečných i připisovaných skutků a posléze komunistická nadvláda. Havel ocejchovaný jako kolaborant nakonec emigroval do Německa, aniž by se mu podařilo znovu se u filmu prosadit, selhal i jako provozovatel restaurace. O tom všem pojednává Krystyna Wanatowiczová v knize Miloš Havel - český filmový magnát.

Autorka, původem novinářka, napsala čtivý, doložitelnými fakty podepřený životopis, opírající se hlavně o podrobný archivní průzkum v Česku i Německu (zvláště výslechové protokoly), o rodinnou i jinou korespondenci, ale také o svědectví pamětníků, o rozmluvy s historiky - a pokouší se dopátrat toho, jakýmže byl Havel vlastně člověkem. Načrtává z nejrůznějších úhlů jeho portrét, zvažuje motivace chování.

Dotýká se rodinného zázemí, které beze zbytku naplňuje mentalitu a mrav "lepší společnosti", přesně popsané v knize Měšťanská morálka, před časem rovněž recenzované na tomto webu - třeba Havlova švagrová pohlížela na jeho homosexualitu (v té době trestnou) jako na společenské faux pas, podobně jako na sbližování s osobami pocházejícími ze sociálně nižší úrovně.

Kniha naznačuje, že Miloš Havel byl obratným pragmatikem, jenž prozíravě udržoval aspoň formálně přátelské styky s nejrůznějšími osobnostmi, s jejichž reciproční pomocí počítal, ať již by válka dopadla jakkoli. Nacistům, zvláště těm z vedení filmového průmyslu v protektorátu, se stěží mohl vyhýbat, současně si však zajišťoval "odbojová" alibi - lze to předpokládat najmě u komunistického básníka Vítězslava Nezvala, jenž se mu v poválečném období skutečně snažil pomáhat, seč mu síly stačily.

milos havel

Avšak veškerá Havlova předvídavost selhala v okamžiku, kdy veškerá kinematografie byla zestátněna (už od roku 1945), navíc s tendencí někdejší podnikatele takříkajíc vyšachovat. V knize se dočteme jasná slova: "Ti, kdo přišli po válce z londýnského nebo moskevského exilu zpět do vlasti, však neměli pochopení pro kompromisy, které s totalitní mocí dělali všichni, kteří v protektorátu zůstali ve vedoucích funkcích." (s. 157) Havel správně předpokládal, že zestátnění nastane, avšak naivně předpokládal, že by se mohl stát někým na způsob generálního ředitele staronového podniku. Naopak skončil ve vězení…

Wanatowiczová je opatrná ve svých zjištěních: je si vědoma, že ani zdánlivě jednoznačné písemné dokumenty nemusí být zcela důvěryhodné, mohly být třeba vynucené, ovlivněné dřívějšími neshodami nebo řevnivostí. Zejména sdělení kolaborantů, kteří po válce začali spolupracovat se Státní bezpečností, ztrácejí vypovídací hodnotu, protože o jejich pisatelích bylo známo, že jsou ochotni vypovídat cokoli proti komukoli (s. 259).

Havlovi přitížila i jeho sexuální orientace: v některých udáních nalezneme výslovná tvrzení, že "homosexuální bratrstvo" ovládalo vše a ovlivňovalo i natáčení filmů (s. 302 - 303). Havel se měl svým milencům odvděčovat tím, že je lukrativně zaměstnával nebo jim svěřoval režírování filmů - jmenovitě Františku Čápovi (natočil např. Babičku a Jana Cimburu) nebo Rudolfu Hrušínskému (Jarní píseň).

V knize nalezneme řadu dokladů o tom, že mnozí lidé se snažili Havlovi přitížit, aby si tak vylepšili vlastní image, najmě ti, kterým za války pomáhal a zajišťoval jim vysoce nadprůměrné výdělky (například Otakar Vávra). Tak se Havlova biografie na mnoha místech mění v napínavé pátrání po stinných stránkách české národní mentality. Ale také přerůstá v napínavé špionážní drama, když se v Havlově blízkosti vynoří Paul Thümmel alias Holm, souběžně pracující pro českou i německou rozvědku…

milos havel obalka