Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pochopit duši ruského obra, tu současnou i tu minulou, to znamená stálou výzvu, snad již nenarušovanou odmítavými postoji ke všemu ruskému, jak to vypěstovala desetiletí komunistického režimu. Výtečnou příležitostí jsou průzkumy Alexandra Michajloviče Pančenka (1937-2002), s nimiž se nyní máme možnost seznámit v českém překladu. Byl to slovutný filolog i medievelista (to není odborník přes média, nýbrž přes středověk) a výbor jeho nejdůležitějších statí Metamorfózy ruské kultury postihuje nejdůležitější etapy nejen středověkých, raně novověkých, ale dokonce také novodobých ruských dějin, spojených třeba s kultem zakladatele a vůdce bolševické revoluce V.I.Lenina.

Pančenko postihuje celé tisíciletí ruských dějin - od přijetí pravoslavného křesťanství přes bezohledně modernizační snahy některých carů (Ivan Hrozný, Petr Veliký) až k vytváření různých mýtů, které se v posledních stoletích spolupodílejí, a to i mezinárodním kontextu, na vytváření rozličných klišé o "ruské národní povaze". Opakovaně se vracel k některým specifickým rysům dávných ruských dějin, zvláště pak ve spojitosti s "jurodivými", jen zdánlivě výstředními jedinci často vřazenými mezi svaté mučedníky, jakkoli rozkolísanými mezi světem církevní kultury a jejím znesvěcujícím odrazem v pohoršujícím bláznovství. Pokoušeli se své posluchače vyvést z každodenní rutiny prostřednictvím různě provokující podívané, v lecčems připomínající divadelní produkce tehdejších potulných komediantů zvaných skomorochové.

V řadě studií se zabývá postavami carů (najmě Petra Velikého, viz připojený portrét), rázně vyhlazujících staré společenské i náboženské struktury - a bezohledně potlačujících jakýkoli odpor, byť by se týkal jen hájení dřívějších pořádků. Vylíčení dvou zasutých konfliktů se všemocným carem, jehož protivníkům zůstala jen síla přesvědčení, nasvětluje 17. století z nečekaných úhlů. Hladem umořená bojarka Morozovová i upálený protopop Avvakum se stávají jakýmisi zástupnými znaky pro pozdější koncepty "svědomí společnosti", jak je zosobňovali zejména umělci. Například Puškin, jak názorně rozvíjí Pančenko - nejen on bývá vnímán jako svého druhu světská svátost, ochotně převzatá i bolševickým režimem.

Nesmírně zajímavé jsou stati, v nichž Pančenko osvětluje, jak vznikly, mohutněly a měnily se mýty provázející různé aspekty novodobých ruských dějin. Stačí se začít do studie o Potěmkinových vesnicích: carevna Kateřina Veliká prý při svých cestách po Rusi viděla v dálce jen makety obydlí, slávu provolávající poddaní i stáda dobytka prý byli přesouváni jen z místa na místo, aniž panovnice tušila, že přihlíží stále témuž opakujícímu se výjevu. A opět: stejně jako u jurodivých se Pančenko i leckdy později dotýká překvapivě blízkého stýkání (církevní i vladařské) vážnosti s (lidovým) veselím někdy až parodického rozměru.

Vskutku netušené souvislosti Pančenko odkrývá ve dvou závěrečných kapitolách, kdy uvažuje o motivacích i dopadu rozhodnutí Lenina balzamovat. Ačkoli jeho režim usiloval vyvrátit náboženství i víru v neporušené ostatky svatých, Lenin coby posvátná persona nového režimu měl být i po své smrti na věky uchován – viz foto. Již několik měsíců před jeho skonem se sešla tehdejší mocenská elita (se Stalinem, Trockým a Bucharinem v čele), aby projednala případný pohřeb. Měl být nejen velkolepý, ale zejména mýtotvorný. Vůbec nepřidala v úvahu kremace, jakkoli bolševiky propagovaná jako rozchod s náboženstvím tmářstvím, neboť spálení mrtvého těla bylo určeno hlavně popraveným zločincům, děsivý posmrtný osud je totiž zbavoval šance na zmrtvýchvstání, jak o tom píše bible.

A Pančenko si všímá i toho, jak záhy po Leninově smrti začaly vznikat údajně spontánní lidové vyprávěnky o Leninovi, připomínající středověké legendy o světcích. Americký spisovatel Theodor Dreiser, jenž ve 20. letech navštívil Moskvu, zaznamenal, že s nabalzamovaným a vystaveným Leninovým tělem se pojí řada pověr: dokud zde těl neporušené leží, dokud nepráchniví, bude sovětský režim, v bezpečí, bude vzkvétat. Kruh víry se uzavřel...

Snad zbývá ještě dopovědět, že Pančenko, jenž patřil do okruhu osobností přinášejících Leningradské univerzitě - a zvláště jejím humanitním oborům - mezinárodní ohlas, si vzdělání mimo jiné doplňoval i v Praze a svou první odbornou práci publikoval na téma česko-ruských literárních vztahů v 17. století. Ta bohužel do češtiny přeložena nebyla, avšak znát můžeme jiný důležitý spis, na němž se jako spoluautor podílel - Smích staré Rusi.

Metamorfózy ruské kultury
Autor: Alexandr M. Pančenko
Překlad: Jaroslav Kolár, Jitka Komendová, Michal Řoutil a Michal Téra
Vydalo: Nakladatelství Pavel Mervart v roce 2012.
Počet stran: 393
Hodnocení: 100%

Zdroj foto: kniha Metamorfózy ruské kultury (obálka);  tvnoviny.sk; emersonkent.com