Naše normalizace: Cenné vzpomínky, ale selektivně vybrané

Naše normalizace: Cenné vzpomínky, ale selektivně vybrané

Tisk
ImageNa osobních výpovědích je postaven sborník Naše normalizace vydaný občanským sdružením Člověk v tísni. Záměru nelze co vytknout - konkrétní lidské prožitky přiblíží jakoukoli dobu lépe než strohá historická data. Nemělo by se ale jednat o selektivní výběr.




Ke škodě publikace Naše normalizace je, že autoři selekci provedli, nutno jim však k dobru přičíst upřímnost, že se k tomu otevřeně hlásí - ředitel projektu Příběhy bezpráví Karel Strachota totiž v úvodníku upozorňuje na to, že “sborník Naše normalizace objektivní není”. “Chtěli jsme, aby o normalizaci psali především lidé, kterým režim po sovětské okupaci vadil, kteří se vůči němu snažili vymezit a něco smysluplného v něm navzdory komplikacím vykonávat, kteří z různých důvodů pasivně nepřijímali diktované podmínky. To nutně neznamená, že museli být disidenti a že si pro život v té době nastavili stejné osobní mantinely,” píše Strachota. Jeho redakční kolega Adam Drda následně ve sborníku odmítá “rozkouskovávání minulosti”, přistupuje na to, že “existuje zřetelná kontinuita mezi poúnorovým (po roce 1948 - pozn. red.) a posrpnovým (po roce 1968 - pozn. red.) režimem”.

Autoři, jak sami přiznávají, přistoupili k tvorbě publikace s tím, že “´Husákovský socialismus´ byl vůči občanům ČSSR nepřátelský, nepřinesl jim nic dobrého, a to dobré, co se tehdy zrodilo, vzniklo státní moci navzdory”. Sborník má svůj jasný koncept. Ale může mít popisování historie vůbec nějaký koncept? Mohou mít koncept lidské prožitky? Lze přistoupit k určité etapě tak, že nepřinesla vůbec nic dobrého a basta fidli? Nebylo by věrnější, kdyby historii psali všichni, nejenom vítězové? Není na místě ale jen láteřit. Pozorný čtenář najde v publikaci plno cenného. Jsou v ní popsány neoddiskutovatelné křivdy, smutné příběhy, sborník obsahuje i zajímavou fotodokumentaci. Mnohé příběhy popisují nebo v rozhovorech vyprávějí lidé, ke kterým je nutné přistupovat s respektem. Fotograf Ondřej Němec z disidentské rodiny líčí, jak se jako topič naučil trpělivosti, dokumentaristka Ljuba Václavová píše o životě mimo profesi, spisovatelka Tereza Boučková o tom, jak trpěla za svého otce - spisovatele Pavla Kohouta, kterému byl její osud údajně lhostejný. "Podepsala jsem Chartu 77. A hned bylo všechno veselejší: Problémy jsem měla kvůli sobě!” píše Boučková.

Silné je vyprávění učitelky a signatářky Charty 77 Marie Rút Křížkové, která - navzdory tomu, že prožila krušná léta - dokáže (na rozdíl od novodobých komunistobijců) ocenit i konkrétní řadové komunisty. “…Státní bezpečnost po téhle návštěvě velmi usilovala o to, aby mne z té školy vyhodili, ale nepovedlo se jí to zařídit. Byla tam totiž skvělá ředitelka, která se jmenovala Zdena Pacáková, byla v KSČ, ale byla to výborná ženská. Řekla těm estébákům, že mě potřebuje, že jsem dobrá učitelka a že mne nepropustí… Nebyla sama, kdo se takhle zachoval. V roce 1988 jsem byla na Lipně na škole v přírodě, a protože zrovna bylo výročí 28. října a já jsem podepsala nějaké disidentské prohlášení, tak pro mě přijela StB - a že musím jet s nimi. Byla tam předsedkyně stranické organizace, která se těm policajtům postavila, řekla jim, že má přesný počet učitelů na přesný počet dětí a že mne nemůže pustit pryč, protože by tím porušila předpisy. Nakonec na nich vynutila slib, že mne po výslechu okamžitě přivezou zpátky, což skutečně udělali,” píše například Křížková. S tím, že ředitelku školy po roce 1989 “chtěli sesadit jako starou strukturu, ale nakonec se nám to jakž takž podařilo odvrátit, přešla na místo zástupkyně”.   

Ne všechny texty však prošly editorským sítem. Ve sborníku nebyla publikována vzpomínka Mikoláše Chadimy, kterou si přitom redakce objednala. Následně ji zveřejnil internetový Deník Referendum. “Normalizace? Zvláštní. Na první roky po Velké listopadové sametové revoluci se nepamatuji skoro vůbec, avšak konec Pražského jara a počátek sedmdesátých let mám v paměti uchován poměrně dobře. Asi to bude tím, že tehdy jsem všechno to historické převlékání kabátů, přepisování životopisů, přeměňování nedávné historie, zrady a podrazy i boj o koryta zažil poprvé. Pokud k tomu ovšem nepočítám, že jsem stihl na prvním stupni ZDŠ úpravu učebnic, jejímž cílem bylo odstranit z knihy fotky a jméno Josefa Vissarionoviče, zvaného Stalin. Usuzuji tedy, že na podobný karneval po Velké sametové, byť ideově v obráceném gardu, si tolik nepamatuji právě proto, že to už pro mě bylo jenom opakováním,” uvádí ve vzpomínkách mimo jiné Chadima. Proč se jeho text do publikace nehodil?

“Nežádali jsme o příspěvek ty, kdo ´za Husáka´ bez skrupulí dělali kariéru, nezajímali nás funkcionáři KSČ ani další aparátníci,” píše v úvodu sborníku Strachota. Budiž, když autoři neumějí připustit, že někdo třeba mohl “dělat kariéru” z přesvědčení. Proč ale nebyl zařazen Chadimův text, proč nebyli osloveni třeba Řekové, kteří v padesátých letech dostali v tehdejším Československu azyl před občanskou válkou a prožívali zde i léta normalizace? Nebo Chilané, kteří utekli před krvavým diktátorem Pinochetem a díky exilu v Československu mohli důstojně žít? Prožitky lidí postižených minulým režimem by taková vyprávění přece nikterak nesnížila, nijak by je nerelativizovala, byla by nikoli protiváhou, ale doplněním pro studenty, kterým je publikace určena a kteří by tak o prožitcích v dané době získali ucelenější představu. Přispělo by to k pochopení různých politických postojů a možná i otupilo nenávistný antikomunismus, který dodnes rozděluje lidi a je větším problémem, než si kdo chce připustit.

Dobrým příkladem budiž třeba knížka Pavly Frýdlové Ženská vydrží víc než člověk, vydaná Nakladatelstvím Lidové noviny a obecně prospěšnou společností Gender Studies. Autorka se nebála dát vedle sebe nekomentované příběhy deseti žen s rozličnými osudy: třeba Doris, kterou pronásledovala Státní bezpečnost kvůli emigraci matky, a soustružnice Jarmily, členky KSČ, která v roce 1952 vyšla jako mladá údernice na titulní straně časopisu Vlasta. Jejich vyprávění jsou důkazem toho, že ač každá stála jinde, obě prožily život v minulém režimu poctivě a podle svého nejlepšího svědomí. Kdyby se o něco podobného pokusila publikace Naše normalizace, byla by daleko cennější výpovědí o prožitcích z minulosti, než je v dané  - selektivní - podobě. Navíc by přispěla k bourání pomyslných bariér a k porozumění mezi lidmi různých životních prožitků a postojů, kterého se dnes žalostně nedostává.

Na knihu Naše normalizace již vyšla recenze Jiřího Karbana, kterou najdete zde.

 
Banner

Přihlášení



Vzpoura oceánů ohrožuje lidstvo

Tento fascinující ekothriller, v němž autor zobrazuje vzpouru přírody proti lidstvu jako hororový scénář, nad nímž se tají dech, se stal světovým bestsellerem. Jeho druhé vydání přináší na knižní trh nakladatelství Laser ze společnosti Euromedia Group. První díl už leží na pultech knihkupectví, díl druhý je aktuálně v předprodeji a můžeme se na něj těšit již v únoru 2023.


Laser

Zjistěte, jak přežít ve městě i v přírodě

Kurz přežití je název knihy od Amara Ibrahima, který se dlouhodobě věnuje přežití – pořádá kurzy i o něm přednáší. Tento titul by si měl přečíst každý.


BizBooks
Banner
CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online, ebooky zdarma, eknihy ke stažení

Rozhovor

Martina Bittnerová: „Je důležité vyvolávat hlubší emoce!“

Bittnerova 200Viktor Dyk, Karel Hynek Mácha, Stanislav Kostka Neumann, Jiří Karásek ze Lvovic a další velikáni jsou v příbězích Martiny Bittnerové zajímavým způsobem „polidšťováni“. Spisovatelka a badatelka v jedné osobě nabízí nový pohl...

Hledat

Je libo dystopii?

Kdo sleduje knižní svět, nemohl minout knihu Znamenitá mrtvola od argentinské spisovatelky Agustiny Bazterricy. Jaká je?


Fobos

Z archivu...

Čtěte také...

Claudia Lazar, Monika Cordes: Vegetariánské dobroty

Vegetarianske-dobroty-box-na-web (2)36 tipů na kartičkách. Zdá se vám to málo? Jen do chvíle, než se těmi recepty pěkně jeden po druhém proberete. Pak zjistíte, že jsou to základy pro různé další obměny, které vynikají především ná...


Literatura

Fejetony s příchutí Británie: Mé anglické sezony

me anglicke sezony 200Po roce od vydání prvotiny fejetonů Anglické listí aneb Coolturní šok české autorky Aleny Damijo přináší nakladatelství Ikar druhý spis fejetonů s názvem Mé anglické sezony aneb Fucktografická ročenka. Tentokrát nabízí bližš...

Divadlo

Balet Luskáčik okúzlil návštevníkov

lusk 200V Dome umenia v Piešťanoch sa 22. novembra predstavil hrou Luskáčik Svetoznámy Kyjevský City balet v  hudobnom podaní Piotra Iľjiča Čajkovskija.

...

Film

Herec Lukáš Vaculík se představí v rodinné komedii „Tady hlídáme my“

tady hlidame my 200Nová rodinná komedie režiséra a scénáristy Juraje Šajmoviče, TADY HLÍDÁME MY (2021), byla slavnostně uvedena v předpremiéře na 53. Filmovém a televizním festivalu OTY HOFMANA. V hlavních rolích se představí Lukáš Vaculík, Jitka Jež...