Tereza Bínová: Červený obr

Čtvrtek, 13 Červen 2024 06:00 Vojtěch Kinter

cerveny obr200

Byla to nakonec Tereza Bínová, kdo dostal Magnesii Literu za poezii. Její knížka Červený obr zaujala porotu více než Poslední cestopisy Zofie Bałdygy a Dokumenty Kamila Boušky. Jistě není potřeba porotu podezřívat z toho, že by se jí na Červeném obrovi líbilo to, že na rozdíl od takových Bouškových Dokumentů jej lze přečíst za dost krátkou dobu. Tři až čtyři verše na text nejsou nic neobvyklého, texty nad deset veršů jsou výjimečné. Pravda, pro uspěchanou dobu a uspěchané čtenáře je to jenom dobré – a ani rychlá četba této sbírce neuškodí. Ovšem Červený obr se nabízí i čtenáři, který je ochoten se u knížky zdržet a zamyslet.

Bínová rozehrává neobvyklou hru. Velká řada jejích textů, pokud by stály samostatně, by čtenáře spíše zarazila. To si lze ostatně snadno vyzkoušet na ukázce č. 1. Samostatně zkrátka její texty téměř nelze citovat – ovšem jakmile jsou pohromadě, začínají se v nich dít zajímavé věci.

O básních Terezy Bínové by bylo možno říct, že jsou postavené na principu asociace; zatímco však obvykle v básních se asociace váží ze verše na verš či z představy na představu, zde je to báseň, jež básnířce asociuje hned báseň další, srov. k tomu ukázku č. 2. To ovšem není jediný způsob Bínové básnické hry – autorka přeskakuje v několika vrstvách: jednou je její báseň vzpomínková (týká se hlavně příbuzných), jindy zase „faktografická“ (zaobírá se např. životem perlorodek, angreštu či vesmírných těles), a nakonec reflektuje vlastní proces psaní či poměr k vlastnímu napsanému textu: „Píši perem, / které bývalo stromem. / Láká mě představa, / že také inkoust v něm / býval kouskem sépie.“ (s. 36)

Témata, motivy, dokonce i konkrétní formulace prochází sbírkou, opakovaně se vynořují, mnohdy velmi nečekaně. Představuji si text Červeného obra jako básnířčinu samomluvu, k níž nás nechává přihlížet. Ve svém mluvení je mimořádně přelétavá, ovšem právě to je na její sbírce také velmi zábavné. Čtenář si může s textem náležitě pohrát.

Ukázka č. 1: báseň ze s. 47

Teď chytračím,
ale sama nepoznám
orla mořského.

Ukázka č. 2: básně ze stran 62 a 63

Dcera si hraje s prázdnými skořápkami srdcovek,
které jsem nasbírala roku 1995,
na první dovolené u moře.
Do prázdných misek mušlí
vkládá perleťové knoflíky po prababičce.
Můj praděda zemřel
v první světové válce.
Můj praděda by teď byl ve věku nejstarších perlorodek.