Hacienda od Isabel Cañas: Koloniální horor uchopený za oba konce

Čtete rádi příběhy o tajemných místech, nadpřirozených a temných jevech i niterných prožitcích? Pak vám asi není cizí žánr gotického románu. I když by se zdálo, že tomuto žánru už minimálně před stopadesáti lety odzvonil prokletý umíráček, okrajově se mu daří i pod rukama současných spisovatelů. Příkladem je Isabel Cañas a její nová kniha jménem Hacienda.

Hlavní hrdinka Beatriz přišla o otce v mexickém boji za nezávislost a od té doby s matkou zažívá příkoří. Aby se zachránila před chudobou, vezme si z rozumu bohatého vdovce Rodolfa de Solórzano, kterému patří velký dům na agávové plantáži. Která jiná černovlasá míšenka má takové štěstí? Švagrová je nepříjemná, sloužící jsou trochu zvláštní, ale Beatriz je teď doňa Solórzano a konečně jí patří víc než pár šatů a mapa po tátovi.

Až na ty divné věci, které se v domě dějí. Pořád něco – hlasy, vize, dokonce i hmatové prožitky. Celá hacienda jako by byla živoucí organismus, který tam novou doňu nechce. Není to náhodou samotný dům, co zabilo tu předchozí?

Zatímco Rodolfo cestuje po Mexiku a vyřizuje nové záležitosti, Beatriz jímá na haciendě hrůza, kterou nedokáže ignorovat. Nevyspalá a vyčerpaná hledá pomoc u katolické církve. Jediný, kdo to bere vážně, je padre Andrés – ví totiž něco, nad čím by jiní kněží jen kroutili hlavou…

Jedná se o horor v klasickém pojetí. Fanouška děsivých filmů zvyklého na krváky a lekačky to nevyděsí, ale napínavou a mystickou atmosféru si zde můžete užívat plnými doušky. Moje soustředění rozhodně není, co bývalo, ale tenhle román jsem přečetla prakticky celkem na čtyři velmi poutavá sezení.

A proč vlastně říkám v názvu, že je tento horor „uchopený za oba konce“? Jde o hloubku děsu – monstry jsou tu nejen duchové očividných záporáků, ale vším prosvítá také běžnými lidmi internalizované monstrum společenských poměrů. Autorka o svém románu Hacienda prohlašuje následující:

(...) Jako mladá mexicko-americká čtenářka jsem marně hledala naše zastoupení v žánrové literatuře. Prostě žádné neexistovalo. Upínala jsem se ke každé tmavovlásce na stránkách a zoufale hledala zrcadla, která by odrážela mou zkušenost s nepatřičnými pocity na místech, kde by se člověk měl cítit jako doma.

Je to tak – aby měl žánr co nabídnout i dnes, musí přesáhnout eurocentrický rámec starých gotických děl, kde etnická omezenost v dobovém kontextu dávala větší smysl. Máme-li dnes psát přesvědčivě o 19. století (nebo klidně ještě starších dobách), nemůžeme opomínat, co se doopravdy odehrávalo v hlavách menšin. S tím, kam jsme se posunuli, není odpustitelné prezentovat je jako cosi okrajového a exotického, jako to dělali jejich současníci tehdy (ale ani honit slepě kvantitu reprezentace tmavších lidí a ignorovat kvalitu psychologického pojetí těchto postav).

Cañas dokáže citlivě a přirozeně nastínit sociální vztahy bílých a mestických obyvatel Střední Ameriky, aniž by to bilo do očí někomu, kdo chce číst o nadpřirozenu a ne o politice. Zároveň si stojí za tím, že otázka rasismu i sexismu všudypřítomná byla a že ji nemůžeme jen pro něčí pohodlí vymazat. Musím souhlasit a cením si toho nejen pro otevření historických otázek, ale také kvůli tomu, že to dělá zajímavějším samotné literární dílo přesahující žánrové klišé.

Po literární stránce se také rozhodně jedná o kvalitní čtení – kdyby nebylo, pak nepředá čtenáři ani sebelepší pointu, a už vůbec ne magický hororový zážitek. Mám trochu výhradu k švagrové Juaně a jejímu ne úplně opodstatněným změnám nálad. Trochu jsem se lekla i přehršle drastických a tělesných metafor, kterými Andrés ve svém popisu častuje proces sekání agávových listů, že bude celá knížka „na sílu“ přecpaná drásavými lyrickými tragédiemi básnických obratů, ale to se brzy zklidnilo – atmosféra haciendy je vykreslená velmi umně, což je v takovém druhu románu nezbytné.

O autorce:

Americká spisovatelka Isabel Cañas se narodila v roce 1990 do rodiny mexického původu. Svým kulturním dědictvím se nechává inspirovat, kromě toho však také žila například v Egyptě a Turecku. Vystudovala historii a filologii Blízkého Východu, ze které má doktorát. Její tvorbu lze zařadit jako spekulativní fikci či gotickou a hororovou prózu. V současnosti má na kontě bestseller Hacienda (2022) a nové, v češtině zatím nevydané Vampires of El Norte (2023). Od roku 2019 na různých místech vydává povídky.

Ukázka z knihy:

Juana s Palomou se zastavily, zatímco já se hnala chodbou a rukama přejížděla po stěně, po zdi, z níž jsem předtím vytáhla tři cihly a která mě svým pádem div nerozmačkala. Zeď byla chladná a suchá, ale nebyly v ní vidět obrysy cihel jako předtím. „To přece není možné! Ne.“
Spodní hranou levé ruky jsem do zdi praštila a vzápětí se kousla do rtu, jak se mi drsný povrch omítky zaryl do dlaně. Omítka. žádný nátěr vápnem. To nemohla být pravda! Běžela jsem chodbou, rukou přejížděla po zdi, hledala cihly, pátrala po nabílení vápnem, které mě předtím pokrylo prachem. Pro lásku boží, přece jsem od něj pořád měla bílé hřbety rukou.
Znovu jsem se zastabile přímo před místem, kde mě zeď málem zavalila. Zoufale jsem rukama tloukla do stěny.
„Doňo…“ oslovila mě Paloma.
„Bylo to tady!” Otočila jsem se k nim. „Stěna byla otevřená a bylo v ní tělo. Byl tam mrtvý člověk. Někdo zakrytý cihlami. Bylo to tady, přísahám, že to bylo tady!“
Oči měly vytřeštěné, ale nebylo to strachem.
Bylo to něčím jiným. Myslely si, že jsem zešílela.
Srdce jsem měla až v krku.
„Je to pravda!“ křičela jsem. „Opřela jsem se o stěnu a ona se začala bortit. Je to pravda!“ Do očí mi vhrkly slzy, hrdlo se mi svíralo zoufalstvím. Zvedla jsem ze země papíry a odhozenou tužku a napodobila, jak jsem předtím psala opřená o zeď.
Zeď se mi vysmívala svou pevností.

Název: Hacienda
Autor: Isabel Cañas
Překlad: Helena Hartlová
Žánr: gotický román
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2023
Počet stran: 336
ISBN: 978-80-7689-257-6
Hodnocení: 85%

https://www.jota.cz/hacienda.html