Román Pakáž ukazuje i ženský úděl na vesnici na počátku 20. století

big pakaz-BSx-492088 (2)

Pokud si chcete přečíst opravdu kvalitní dílko z venkovského prostředí v době 1. světové války, sáhněte po románu Pakáž od rakouské autorky Moniky Helferové, která za něj loni získala Schubartovu literární cenu. Co jsem na knize ocenila a co bych jí naopak vytkla?

O čem kniha je?

Proč Josef nikdy nepromluvil se svou dcerou? Uznávaná rakouská autorka Monika Helferová se v románovém zpracování vrací k vlastním kořenům a zkoumá detaily zásadních událostí, jež předcházely narození její matky, „spratka“. Matčino početí provázely neurčité okolnosti, které způsobily, že ji otec absolutně ignoroval, nezajímal se o ni, nikdy v životě se na ni ani nepodíval. Autorka rekonstruuje osud prarodičů Josefa a krásné Marie na pozadí první světové války, kdy se svými dětmi živoří na venkově na okraji společnosti. Když je Josef odveden do armády, Maria a děti se stávají závislými na ochraně starosty. Do kraje přijíždí okouzlující cizinec Georg, který jednoho dne bez pozvání zaklepe na dveře „pakáže“.

Helferová si všímá morálních hodnot doby, jež různé postavy jejího vyprávění různě vnímaly a interpretovaly, a poukazuje na vliv minulosti na budoucnost každého člověka. Z vlastních vzpomínek a z vyprávění příbuzných skládá ztracený svět zapadlé horské vesnice na počátku 20. století a podmanivým jazykem poodhaluje jedno rodinné tajemství.

Hodnocení knihy:

A teď přidám vlastní názor: kniha se dobře četla a byla pro mě zajímavá. Knížečka zaujme už svým obalem, navíc není nijak obsáhlá, takže se nabízí rychlé a příjemné čtení na léto u vody. Knížky s historickým obsahem pro mě vždy mají velké kouzlo, bavilo mě číst o tom, jak se žilo na venkově na počátku 20. století, jak těžké to měly ženy, které rodily jedno dítě za druhým, milovaly své muže a čekaly na ně, když odcházeli do války. O to zajímavější je, že se autorka vypravila po stopách vlastní rodiny, jak je teď v módě, a je dobře, že je tomu tak. Velice jsem ocenila skvělý vypravěčský jazyk a kvalitní psaní, které nebylo ani trochu jednoduché a tuctové. Zároveň klobouk dolů před překladatelkou, protože špatný překlad by naopak všechno pokazil. Ale Marta Eich si s tím poradila naprosto skvěle.

To, co mi naopak vadilo, byla nepřehlednost v ději a postavách. Autorka se tak moc snažila vkládat do základního vyprávění o Josefovi a Marii osudy jejich dalších potomků včetně svých vlastních postřehů, že už to pro mě bylo místy matoucí a vadilo mi to. Chtěla jsem sledovat jen tu jednu dějovou linku, a sice příběh Marie, jejíž muž Josef odešel do války. Představovala bych si, že tyto další osudy autorka nastíní později nebo je zasadí do děje v prolínajících se kapitolách, ale označených jiným místem a datem, jak tomu často bývá. Na druhou stranu musím uznat, že díky tomu, jak to autorka pojala, je knížka ještě originálnější a není vůbec špatný nápad vyprávět příběh tak, jak myšlenky přichází. Příběh se mi moc líbil, ocenila jsem i velkou statečnost Mariina syna Lorenze. Knížku určitě doporučuji dál a ráda si přečtu i její další knihy.

O autorce:

Rakouská spisovatelka Monika Helferová (*1947) se narodila a žije ve Vorarlbersku. Je autorkou povídek,románů, divadelních textů a knížek pro děti, za něž obdržela mnoho literárních ocenění. Poslední z nich – Schubartovu literární cenu – získala v roce 2021 právě za román Pakáž. Titul se rovněž dlouho držel na předních příčkách prestižního žebříčku nejprodávanějších knih časopisu Der Spiegel.

Pakáž je prvním dílem volné trilogie, v níž autorka líčí osudy své rodiny. Následuje román Vati (Tatínek, 2021), který byl roku 2021 nominován do užšího výběru na Německou knižní cenu, a vzpomínkovou řadu uzavírá dílo s názvem Löwenherz (Lví srdce, 2022). Monika Helferová je provdaná za spisovatele Michaela Köhlmeiera, s nímž také literárně tvoří.

Ukázka z knihy:

„Mluvíš jak hotentot,” utrhl se na něj starosta, kterému se líbilo, jak se Lorenz třese. „Šla si lehnout? Mám se podívat? Tak podívat se někam šla? Aha. Co uděláš, když se také půjdu někam podívat? Když se půjdu podívat do ložnice? Zastřelíš mě? Musel bys ale dobře mířit. Když mě netrefíš přímo do srdce, nadělá to jen svinčík, a stejně po mně nebude.”
Puška spadla na zem, Lorenz zavzlykal a vyběhl ven na zasněžené zápraží. Na nohou měl jen papuče. Utíkal dolů ke studni. Pak se otočil a schoval se do chléva, mrzl tam, tiše volal na psa, ale ten se neukázal, a tak počkal, až se Katharina s Heinrichem vrátí ze školy, a to už byl zpátky i pes a starosta nikde.
Večer Lorenz vyprávěl matce a sourozencům, co se stalo. Nic nepřeháněl ani nepřikrášloval. Je prý zbabělec, řekl, utekl a že ho to mrzí a už se to víc nestane. Maria na to nic neřekla, ale druhý den ráno dětem nařídila, aby s ní zůstaly doma.
„Do školy už chodit nemusíte,” prohlásila. „Co potrvá válka, tak ne. Všechno, co se učíte ve škole, vás můžu naučit sama. A když sedíme všichni u stolu, je tu útulno. Ve škole tak útulno není, a když je útulno, jde učení líp, tak to je. Lorenz vás naučí počítat. Umí to stejně dobře jako učitel.” Jen ať prý Katharina zase neříká, že je to zakázáno. Ve válce je všechno dovoleno. I záškoláctví.
Katharina neřekla nic.