Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Naše těla tvoří buňky. Naše těla může jeden snad i trochu pomatený student genetiky, Tomáš, vidět zcela jinak, než my sami. Příběh, který je romancí, vzletnou a otázky budící, vám vleze pod kůži. Možná až do morku kostí. Stylem, jakým je psán. Připomínající práci spisovatelů, kteří se v transu ponoří do fiktivního světa a píšou, píšou, píšou… Dílo Markéty Baňkové patří k těm, které budete dočítat s vášní i zvláštním opovržením zároveň. O to víc, že je vše situováno do Prahy, kterou pokud to znáte, tak si všechno živě představíte. To přece nemůže být pravda? To je nechutné… To je tak vzrušující, protože co kdyby to byla pravda? A jak to je vlastně s toxoplasmou, divným tématem, který se jako červená nit, jako červ prolíná celým příběhem a osobně jsem ho tam vnímala jako něco nepatřičného, něco hnusného, něco, co prorůstá mnou jakožto čtenářkou a co mi vadilo v době, kdy se příběh začínal točit do milostného příběhu, aby z tohoto tématu opět okamžitě odešel, jakoby se snad mohl spálit o horká kamna.

Vybrala jsem ukázku, na které je asi nejvíce vidět ten pel, ta atmosféra celého příběhu, takový ten stav, ve kterém musel být román psán…

„Toho už se právě bojím. Vstanu od stolu a všude detaily. Místo tváří lidí v laboratoři vidím jejich póry, podle jejich fenotypu odhaduji strukturu jejich DNA, tipuji složení DNA jejich rodičů a sourozenců, říkám si, jak by vypadaly jejich děti, představuji si keratin jejich vlasů, odhaduji tlak v jejich žilách, kráčím po chodbě a vše kolem se promění v ohňostroj informací, jakoby hmota uvolnila v sobě spoutanou energii kódů, slov a významů a ta volně tryskala do prostoru a já ji mohl sbírat a číst,“ chytil jsem se desky stolu, „i ten stůl nevidím než jako kdysi živý kus dřeva, odhaduji jeho stáří, strukturu, nemoci, každá věc, na kterou kouknu, na mě mluví, až se z toho točí hlava, jako bych tančil s čísly, objímal se s písmeny… nadechoval vzduch plný tichého šeptání molekul, ach, opojení mých smyslů hmotou, která mi rozevírá útroby, nedokážu od nich odvrátit hlavu, necudná hmota, která se příliš otvírá, jak jinak ji nazvat… děvka…“

Zaškobrtl jsem se. Ulevilo se mi, že jsem se mohl někomu svěřit.

A vám se uleví, milí čtenáři, až tuhle knihu dočtete. Zůstane vám v hlavě spousta otázek, nebo také úplné prázdno. Pokřivený pohled na svět, pokřivený zkušenostmi, zvláštním psychickým rozpoložením hlavního hrdiny, studenta genetiky, Tomáše, který má navíc ještě zásadní problém se nějak vpasovat do role alfa samce, a tak pořád někde hraje tu druhou roli a… a ještě k tomu si všechno převádí na říši zvířat.  Černá groteska? Možná… Vážné otázky v pozadí? To určitě ano! Zvláštní jemná fantazie, příběh jakoby opředený obláčkem bludů, snů, měsíčního svitu, stačí se v něm párkrát zatočit a už nevíte, kde jste. Příjemná jsou probuzení z této knihy do reality. Ale o to raději se k ní zase vrátíte, protože nutkání zjistit, jak to všechno dopadlo, je velké.
A pozor, nic pro lidi trpící strachem z potkanů. Ti v příběhu hrají velkou roli. A v závěru i trošku děsivou…

O autorce:
Markéta Baňková se narodila a žije v Praze. Absolvovala Akademii výtvarných umění. Zabývala se grafikou, kresbou, fotografií a net artem (New York City Map). Její kniha Straka v říši entropie získala ocenění Objev roku Magnesia Litera. Obě knihy doplňují autorčiny ilustrace…

Vydalo Argo, 2016, www.argo.cz

http://www.argo.cz/knihy/210631/malickost/