Menna van Praag: Dům v ulici Naděje

Dum v ulici nadeje 200 Autorka je již proslulá svými „čokoládovými šťastnými knihami“ které umí vést sladce, hebce, s jednoduchým, přitom tak provázaným dějem a lehkým duchovním podtextem, a to dodržela i v této knize. Děj je sice víc roztrhaný, nebo jsem měla chvílemi pocit, ale to bylo jistě dáno tím, že se tu odvíjí více dějových linií různých hrdinek a chce to číst soustředěně a pomalu.

Ale to prostředí, ve kterém se odehrává: ááách….
Mlsejte, jsou-li knihy, které můžete mlsat jako sladký čokoládový bonbon, tak je to právě tato. Ano, i tady vaří horkou čokoládu a peče skořicové sušenky a tak to celou knihou hříšně voní a svádí to sáhnout při čtení po něčem sladkém nebo si udělat radost koupí tlusté chlupaté deky. Cokoliv rozmazlujícího. Alba, hlavní hrdinka románu, bezcílně bloudí svým rodným městem Cambridgí. Její život je v troskách. Jediné, na co myslí, je jak se to jen mohlo stát? Najednou se ocitne na konci Hope Street, ulice Naděje, kam nikdy předtím nevkročila. Stojí za zápraží domu a hledí na číslo 11 přibité na stříbrných dveřích a neví, co si počít.
Dveře se rozlétnou dokořán a Alba hledí do tváře Peggy, nejstarší a zároveň nejkrásnější ženy, jakou kdy spatřila. Přijme její pozvání dál a u horké čokolády dostane zvláštní nabídku: může zůstat přesně devadesátdevět nocí a během té doby posbírat střípky rozbitého života a složit je znovu dohromady. Alba nemá co ztratit, a tak se rozhodne v domě zůstat.
Brzy zjistí, že dům je kouzelný. Mezi dřívější hosty patřily i Beatrix Potterová a Daphne du Maurier, Agatha Christie a další velké ženy, které poté, co prožily v domě oněch devětadevadesát nocí, zůstávají v podobě mluvících portrétů jako pomocnice a rádkyně pro nově příchozí. Alba se rychle stane součástí tohoto kouzelného světa a vydá se tak na cestu, která uzdraví její rány a možná jí i zachrání život.
Už jen anotace slibuje úžasnou náplň této i po grafické stránce mimořádně zdařilé knihy. Jasně, tak obsah odpovídá obalu, jistě po ní nesáhnou feministky ani muži, ale romantická žena nebo taková, která nutně potřebuje pohladit po duši ano. A já říkám, že nesáhne vedle.

dum v ulici

Je to příběh nás všech
Často jsem měla pocit různých podobenství. A to byl autorčin cíl. Alba opravdu projde třemi měsíci svého života, ve kterém si opravdu posune své životní záležitosti jinam. Aby děj odsýpal, začal na ní osud být najednou i velmi krutý a velmi výrazně zahýbal jejím životem. Postavil jí do cesty velmi těžké zkoušky, ale na druhé straně připravil i sladká tajemství a připravil schůdky na místa, o kterých ani nesnila. Nebo snila?
Osudy jsou podobné těm, které zažívají ženy v reálu, jen tady jsou zasazené do takového literárního „vintage stylu“
„Naklonil se k jejímu uchu. „Tentokrát tě zabiju – zabiju tě a zakopu v zahradě za domem.“ I když to znělo skoro komicky – věta jako z telenovely a způsob, jakým ji pronesl - , Carmen se nesmála. Najednou totiž věděla, cítila to až v morku kostí, že to myslí doopravdy. Tentokrát se jí opravdu chystal zabít.
První rána byla vždycky nejhorší. Tiago ji chytil za vlasy, trhl s ní dozadu a potom jí vrazil obličej do dřezu. Držel ji, bil ji do zad a pak ji nechal sklouznout na podlahu. Lapala po dechu, do očí jí stékala krev, celé její tělo hořelo bolestí. A potom se vzdala. Měla toho dost. Už nechtěla žít. Poslední myšlenka, na kterou si vzpomínala, byla modlitba: Prosím, ať to rychle skončí.“
Bolestivé části, dojemné části, části, které jsou odpočinkové a takové, které zdánlivě nedávají hlubokého smyslu, ale pochopíte je až ke konci knihy nebo při dalším čtení. Zvláštně prolnutá atmosféra, chvílemi starobylá, chvílemi prudce moderní, jakoby se tu prolínaly dva nesourodé světy.
A v tom všem ještě úžasný nápad. Vložit do knihy moudrost mnoha historicky významných žen, které tímto domem v Hope Street kdysi dávno prošly a řešily si tu své. Jemné, ale dějově významné vstupování těchto žen do příběhu je jako sladká poleva. Je to úžasný nápad, který tvoří z této knihy až sváteční záležitost.
A mnoho slov si z knihy vezmete… třeba tato…
„Pokud zůstaneš, můžu ti slíbit jedno,“ řekla Peggy. „Tenhle dům ti možná nedá to, co si přeješ, ale dá ti to, co potřebuješ. A ta příhoda, která tě sem přivedla – nejhorší událost tvého života říkáš? Až odsud budeš odcházet, uvědomíš si, že to byla ta nejlepší věc, která tě mohla potkat.“

O autorce
Menna van Praag vystudovala Oxfordskou univerzitu, pracuje jako novinářka a miluje čokoládu. Jejím snem bylo stát se spisovatelkou a jako cíl si stanovila, že dřív než jí bude třicet, musí vydat první knihu. Deset let pilně psala, šest rukopisů jí různá nakladatelství odmítla, a tak se rozhodla, že vezme osud do svých rukou. Knihu Štěstí, láska, čokoláda napsala během dvou týdnů a sama ji vydala – stalo se to dva měsíce předtím, než oslavila třicáté narozeniny. O rok později podepsala smlouvu s nakladatelstvím Hay House a knížka byla postupně přeložena do 26 jazyků. Sen se jí vyplnil hlavně proto, že e nebála vykročit za ním sama, s odvahou a odhodláním, jak říká.
Největší inspirací Menny van Praag je její život s jeho vzestupy a pády, a možná proto jsou příběhy, které píše, tak oblíbené čtenáři po celém světě. V nakladatelství Synergie již vyšla kniha Štěstí, láska, čokoláda a její pokračování Nejšťastnější na světě.

Název: Dům v ulici Naděje (The House at the End of Hope Street)
Autor: Menna van Praag
Přeložila: Martina Šímová
Žánr: beletrie, motivační, pro ženy, esoterika
Nakladatelství: Synergie Publishing SE
Rok vydání: 2016
Počet stran: 262
Hodnocení: 100 %