Jedním dechem s Jitkou Zelenkovou

J Zelenkova perex edním dechem. Přesně tak se čte knížka Jaroslava Kříženeckého a Jana Adama Jitka Zelenková - Sem tam. Pokud máte tuto zpěvačku rádi a navíc jste na ni „vyrůstali“, promítnete si všechno - kdy jste dostali její první gramofonovou desku, kdy jste si její první cédéčko v dospělosti sami koupili, kdy jste ji poprvé viděli a slyšeli na živo…

Při četbě se vám vybaví koncerty Karla Gottta v Lucerně, nenapodobitelný alt Jitky Zelenkové, který ve sboru doprovázel Gottovy písně, jako by to bylo včera, máte před očima zpěvačku, která na témže koncertě - celá v bílém - zpívala „Vyprávím a cítím zájem…“, přičemž Lucerna opravdu ani nedutala a naslouchala. Život Jitky Zelenkové rozhodně nemá rysy červené knihovny, není příběhem harmonického dětství ani hvězdy, která měla na růžích ustláno. O to je příběhem barevnějším - jsou v něm momenty plné lásky i tvrdých ran. To vše se odráží i v jejím sametovém hlasu. V tom, že šla vždy svou cestou a zpívala jen to, čemu stoprocentně věří. Je to inspirativní čtení. Pokud chcete udělat radost někomu, kdo má Jitku Zelenkovou rád, knížce to bude pod vánočním stromkem slušet - a zdaleka nejen proto, že je tam i kapitola o Vánocích.

Jitka Zelenková je spjata s několika městy. Narodila se v Brně, důležité momenty dětství prožila u babičky a dědy v Rakovníku: „Babička mi česala každé ráno vlásky, žehlila puntíkované mašle, splétala copy a pokaždé mi k snídani nalámala chleba do kakaa. Děda chodil celý život na dráhu se železničářskou lucernou, která mě naprosto fascinovala tím, jak svítila z každé strany jinou barvou. A se stejnou láskou jako se babička starala o mě, pečovala i o něho. Den co den mu do bandasky chystala kafíčko, aby mu služba rychleji utíkala. Společně jsme rádi drželi černé hodinky, u kterých hrálo staré dřevěné rádio, na něm svítilo malé žluté světýlko…“ Rodiče byli muzikanti - tatínek dirigent, maminka operetní zpěvačka. V šesté třídě maminka Jitku přestěhovala od prarodičů do Prahy, idylické dětství skončilo. Později školačka Jitka žila v Poděbradech, kde její táta dirigoval lázeňský orchestr.

Kniha pojednává o pěveckých začátcích Jitky Zelenkové, o angažmá v divadle Rokoko, o vlastních recitálech, o čtrnácti letech v orchestru Ladislava Štaidla, s kterým jedenáct let prožívala velkou tajnou lásku, o jejích dalších vztazích, o přátelství s Helenou Vondráčkovou, na kterém je vidět, že zpěvačky si nutně nemusejí být konkurentkami, ale opravdovými kamarádkami, o složitém vztahu s matkou, s kterou si začala nejvíc rozumět po čtyřicítce a které věnovala veškerou svou lásku a péči v době, kdy vážně onemocněla (v knize píše, že po její smrti zůstala sama a „přestala být definitivně dítětem“), o tom, proč zůstala bezdětná, o divokých večírcích, o milovaných horách i lázních, o kosmetice, o kouzlu jejích kudrnatých vlasů, o tom, jak všude chodí pozdě, i o tom, jak umí odpouštět, jak má ráda život a umí si užít každého dne…

jitka

Především je to ale kniha o hudbě, o niterním vztahu zpěvačky snad ke každé písničce, kterou kdy nazpívala, o tom, jak pečlivě vybírala texty, které jí na tělo psal Eduard Pergner, později Eduard Krečmar nebo Pavel Vrba. O tom, jak bojovala o to, co chce zpívat a čelila poznámkám, že zpívá jen smutné písně, o tom, jak se rozhodla odejít z bezpečí Štaidlova orchestru, o milovaném swingu… V knize nechybí ani některé texty, které Jitka Zelenková nazpívala, albová diskografie nebo to, jak ji vidí kolegové a přátelé. „Jitka možná mohla udělat mnohem větší kariéru, ale vždy dělala jen to, čemu absolutně věřila. Lidi ji za to mají rádi. A já taky,“ píše kupříkladu Karel Gott. „…Co však dnes hodnotím daleko více, je, že zůstala úplně normální, ne jako mnoho dalších celebrit, které do této ani jiné kategorie nepatří,“ uvádí Antonín Gondolán.

Hodně je řečeno v dopise spisovatelky Zuzany Maléřové, který byl publikován v knize Dopisy Cyranovi a který Jitce Zelenkové napsala jménem pracovníka propagačního oddělení Supraphonu Vladana Drvoty. Dopis je publikován i v knize Jitky Zelenkové, zde citace z něj: „…Nezažila jsi pocit rodiny, bezpečí, snad chvíli u babičky, ale tu Ti vzali. Zázemí sis musela vyzpívat. Často opakuješ, že jsi klikař. Jenže u Tebe spíš platí, že jsi ve své smůle měla štěstí. Protože základně jsi smolař, který se nikdy nevzdal… Nikdy jsem Tě neviděl plakat, ale slyšel. Po smrti kamarádky, maminky a vždy jsem měl pocit, že pláčeš trochu i nad sebou. Tvoje maminka měla štěstí. Dala jsi jí to, co ona Tobě ne. Postarala ses o ni, když Tě potřebovala. V tom jsi překročila bludný kruh osudu. Díky Tobě jsem našel jiné vyjádření pro slova intimní vztah…“

Zelenkova

Název: Jitka Zelenková Sem tam
Autoři: Jaroslav Kříženecký, Jan Adam, Jitka Zelenková
Žánr: Autobiografie
Graficky upravil: Lumír Kaděra
Fotografie na obálce: Lenka Hatašová
Fotografie v příloze: Alan Pajer, František Jirásek, Lenka Hatašová, Ingrid Kernbach, Petra Skoupilová, Jiří Krušina, Patrik Ratajský, Lukáš Muroň, Martin Kubica, Ondřej Hanuš, Martin Popelář, Luisa Řídká, Michaela Feuereislová a archiv Jitky Zelenkové
Technická redaktorka: Petra Mejstříková
Vydalo: Albatros Media a. s.
Rok vydání: 2015, 1. vydání, 24 427 publikace
Počet stran: 294 + fotografické přílohy, vázaná
ISBN: 978-80-7505-247-6
Hodnocení: 100 %