Kultura21.cz

Tušili jste, že kdysi se peněžní obnosy počítaly ve zlatých - a ty opravdu byly raženy z drahého kovu? Že první papírová platidla, která se u nás začala vyskytovat až od 18. století, byla přijímána s nedůvěrou, jak se ukázalo, mnohdy i oprávněnou? Nebo že se zlatka původně dělila na šedesát krejcarů (z toho pak pochází dnes již pozapomenutý výraz "šesták" pro drobnou minci)? Ostatně z časů minulých se uchovaly rovněž výrazy jako "nemít ani vindru" nebo "stojí za zlámanou grešli". O tom všem - a mnohém jiném - pojednává Roman Vondra v knize Peníze v moderních českých dějinách.

První kapitoly pojednal autor jako vstupní či seznamovací. Vysvětlí čtenáři základní pojmy, například ryzost. A ve stručnosti přiblíží, co vše se v peněžnictví odehrálo v dobách "předmoderních", neboť Vondru zajímá především vývoj až po roce 1750. Úplně na počátku, v období ještě předslovanském, nalézáme keltské artefakty, první mince u nás ražené pocházejí z přemyslovských Čech 10. století. Rozkvět nastává se vstupem stříbronosné Kutné Hory - avšak již tehdy se vynořily problémy se znehodnocováním mince cizorodými příměsemi. Po osudné bitvě na Bílé hoře si parta urozených ničemníků dokonce zařídila ražbu mincí s výrazně ošizeným podílem stříbra – sama zbohatla, ale na úkor státního bankrotu! Nebyl jediný: náklady na vedení napoleonských válek přivedlo rakouské mocnářství (v roce 1811) k dalšímu bankrotu. A jeho tíha opět dopadla na ty nejbezbrannější.

Kniha prozradí všelijaké zajímavosti o zavádění papírových peněz, o změnách ve finančním smýšlení habsburské monarchie. Druhá půle 19. století se zapsala významně: roku l857 se přešlo na desetinnou soustavu - zlatý se začal dělit na 100 krejcarů. Od roku 1892 se začala uplatňovat korunová měna: jeden zlatý se přepočítával na dvě koruny. Od té doby pochází také dlouho přežívající termín "pětka" ve smyslu deseti korun. K nejslavnějším mincím té doby patřila stříbrná pětikoruna, která obsahovala rovných 90% cenného kovu - pak se opravdu vyplatilo takové penízky schovávat doma (nebo jinde na bezpečném místě) a nebát se jejich znehodnocení. Jakákoli inflace totiž jejich hodnotu jen zvyšovala. Papírová platidla takovou příležitost neskýtala…

Vondra si všímá peněžního dění za císaře pána i za předmnichovské republiky, probírá poměry za protektorátu i v éře komunistické nadvlády, svůj výklad dovádí až po vznik samostatné České republiky. Zdůvodňuje, proč měnová reforma v roce 1953 doslova ožebračila převážnou část obyvatelstva (snad s výjimkou těch, kteří žádné úspory neměli), ale dosti podceňuje situaci na počátku 90. let - tehdy prudký nárůst cen také znehodnotil peněžní úspory, jakkoli kompenzován zvýšenými úroky.

Dozvíme se podrobnosti o vládních zásazích do peněžnictví, o Rašínově deflační, zadlužování odmítající politice, kterou sice hospodářství uchránil před většími otřesy, ale obyvatelstva se dotkla dosti bolestně. Také padnou zmínky o několikeré devalvaci měny ve 30. letech. Dozvíme se, jak tuzemská měna byla nejprve (za německého protektorátu) znevýhodňována pevným provázáním na říšskou marku a poté na ruský rubl. Cenné jsou informace o hodnotě peněz - několikeré výlety do minulosti, od 18. století bezmála po dnešek, přiblíží, co vše si člověk mohl za určitý obnos koupit, a také, jak vysoké byly mzdy. Výsledek je převážně shodný: ještě mezi válkami musel námezdně pracující škudlit a spokojit se existencí spíše nuznou, vždyť maso si mohl dopřát sotva jednou týdně, a to jen tehdy, pokud byl zaměstnaný.

Značná pozornost je věnována grafické podobě i estetické hodnotě zejména papírových platidel - často se na nich podíleli vážení výtvarníci, mimo jiné například Max Švabinský nebo Albín Brunovský. Zvláště pak oceníme reprezentativní obrazovou přílohu jak bankocetlí, státovek a bankovek, tak mincí, vesměs pocházejících z autorovy osobní sbírky. Už při pouhém pohledu zjistíme, že české nápisy se začínají vyskytovat až po rozpadu monarchie, do té doby se české obyvatelstvo muselo smířit s nápisy jedině v němčině, případně maďarštině. Velice si cením zařazení sice nepeněžního, ale o to důležitějšího dokladu prodejní regulace - a sice potravinových lístků, ať již pocházejích z první světové války, z protektorátu nebo z dob poválečných (lístkový systém platil do roku 1953, odstranila jej až peněžní reforma).

Roman Vondra přiznává, že sbírání historických peněz propadl již v dětství - a tato vášeň, později ještě podpořena odborným vzděláním, jej podnes neopustila. Jeho publikace zajisté není striktně vědecká, naopak prozrazuje fandovské zaujetí. Je psána uvolněně, bez citační zátěže, lze ji vnímat jako tak říkajíc kuchyňský úvod do dané problematiky - text pokrývá zhruba pouhou stovku stránek. Nalezneme tu zjednodušené, často jen několikařádkové, ale o to jednoznačněji formulované výklady složitých historických událostí, které tvoří pozadí pro fungování peněžnictví. Některé ironizující charakteristiky jako by sem vpadly z nějakého bulvárního tisku, stačí připomenout referování o měnové reformě z roku 1953, když píše, jak na reformě soudruzi dřeli v zájmu lidu jak trestanci v kamenolomu a nejeden z nich si propotil košili...

Rázně varuje před rostoucím zadlužováním státu: "Kdyby Alois Rašín viděl dnešní katastrofálně schodkové rozpočty České republiky, které začaly být u nás zvyklostí od roku 1998 a přivedly náš stát na pokraj bankrotu, patrně by zkoprněl hrůzou." A dodává: "Kruté důsledky schodkového hospodaření se vždy dříve nebo později dostaví a dopadnou na sociálně nejslabší mnohem citelněji, než kdyby se tito byli dokázali uskrovnit a volili zodpovědněji." Akorát víra v samospasitelnost reformních kroků Nečasovy vlády, vyjádřená v posledních řádcích knihy, zdá se být poněkud iluzorní...

Peníze v moderních českých dějinách
Autor: Roman Vondra
Vydala Academia, Praha 2012, 276 stran

Hodnocení: 60%

Zdroj foto: Academia, eurotopshop.sk, penize.cz, fler.cz