Dějiny nejsou pouze to, co bylo, ale také, jak si to vykládáme

Dějiny nejsou pouze to, co bylo, ale také, jak si to vykládáme

JJ dejiny1 (2)Francouzský historik Michel Pastoureau (*1947) pronikl i do českého prostředí. Byly přeloženy dvě jeho důležité knihy, dokládající dlouho trvající badatelův zájem jak o symboliku zvěře (Medvěd. Dějiny padlého krále), tak o vnímání barev a významy s nimi spojované (Modrá. Dějiny jedné barvy). V obou případech je předložilo nakladatelství Argo, kde rovněž vyšla jeho nejnovější publikace Dějiny symbolů v kultuře středověkého Západu.


Tento svazek ovšem není původní monografií, autor zde shrnul své nejvýznamnější stati, dosud dostupné jen v časopiseckém vydání. Zároveň ovšem přinášejí reprezentativní průřez oblastmi, do nichž Pastoureau napřel svou pozornost. V sedmnácti zhruba dvacetistránkových studiích pojednává o jednotlivých předmětech svého zájmu (od světa živočichů a rostlin přes sebevnímání člověka až k výkladu jeho postavení a činů, kdy pokaždé rozhoduje nikoli skutečnost samotná, nýbrž její symbolický význam, to, jak odečítána). Seřazuje své texty do ucelených tematických skupin a naznačuje tak jejich vnitřní provázanost.

Nikoli náhodou své pojednání uvozuje citátem ze svatého Augustina: “Existují věci, které jsou pouze věcmi, a jiné, které jsou také znaky.“ Hlásí se tak k pojetí, které vlivně rozpracoval už Umberto Eco nejen ve svých odborných pracích, ale vlastně i v beletrii (Jméno růže). Pastoureau se rovněž pokouší jakoby rekonstruovat rozměr vnímání středověkého člověka, upozorňuje, že dění a předměty spojené se středověkem mohly v průběhu času měnit svůj smysl – že vlastně každá doba si je přisvojovala podle svých zvyklostí, své morálky, podle svého očekávání a svých požadavků. Dnes si sotva představíme bázeň středověkého člověka, jakou zažíval v gotických chrámech s barevnými vitrážemi.

JJ dejiny3

Proto je leckdy obtížné dopátrat se výchozího sdělení, prapůvodních významů, postupně setřených pozdějšími (dez)interpretacemi. Z toho plynou i obtíže při filmovém zpodobnění středověku: často je pouhou atraktivní kulisou pro příběhy, vycházející ze současné mentality a chování, dobrat se smýšlení tehdejšího člověka – jak je tomu např. v Bergmanově Sedmé pečeti (1957), ve Vláčilově Marketě Lazarové (1966) nebo Tarkovského Andreji Rublevovi (1966) – vždy naráží na hypotetičnost takového obrazu, na nebezpečí, že dnešníma očima nahlížené dávné děje a postavy by nemusely být ve svém původním uspořádání a logice dění vůbec pochopeny. Však také Pastoureau píše: „Symbol jakožto způsob myšlení a cítění je středověkých autorů tak obvyklý, že příliš nepociťují potřebu čtenáře upozorňovat na své sémantické či dialektické záměry ani vždy definovat termíny, které budou používat.“ A v úvodní kapitole se pokouší toto omezení napravit, aby umožnil dnešnímu příjemci plně pochopit smysl sdělovaného či viděného. Později varuje, aby se historici vyvarovali vyhroceně přikazovačného promítání současných vědomostí a koncepcí do minulosti, neboť jejich předchůdci zaujímali jiná stanoviska a v budoucnu dozajista budou postoje rovněž odlišné.

V oddílu věnovaném zvířatům se zabývá symbolikou, která je provázela a v lidském vnímání charakterizovala. Nalezneme zde i zmínku o medvědovi (ve slovanských jazycích se ostatně vytratilo z povědomí jeho původní pojmenování – vnímán jako svého druhu posvátná tabuizovaná bytost převzal neškodné označení toho, kdo ví o medu), které věnoval výše zmíněnou monografii, ale také o dalších zvířatech (např. lvu coby králi zvířat), která tvořila zástupný obraz společnosti lidské a připodobňovala se k ní. Jiným zvířetem ve středověku hojně diskutovaným bylo prase – na divočáky se pořádaly hony coby výsada šlechty či krále, naopak doma chovaný, ale přitom po okolí se volně pohybující vepř býval nejen zdrojem potravy, ale také překvapivě častým obžalovaným. Ostatně v soudních přelíčeních, zpravidla pro škůdcovství, ale často také se sexuálním (zoofilním) podtextem, nalezneme i jiná zvířata, koně, krávy, kozy, ovce – jeden postarší muž byl popraven za tělesné obcování s ovcí, oběšen a spálen spolu s ní. Takový rozsudek byl pro odsouzence dozajista nesmírně deptavý – jako hluboce věřící křesťan si jistě uvědomoval, že nepohřbením celistvého těla do hrobu přišel o možnost zmrtvýchvstání, jak slibovala Bible. Dobové církevní i právní autority předpokládaly, že zvířata jsou za své počínání aspoň částečně zodpovědna, a tudíž vystavitelná lidské spravedlnosti. Navíc s rozsudkem souhlasí, protože proti jeho vyhlášení nijak neprotestují.

JJ Bratr Slunce  sestra Luna

V oddíle zasvěceném rostlinstvu Pastoureau vyzdvihuje až magickou sílu dřeva. Bylo především vnímáno jako živá hmota – oproti mrtvým hmotám, kameni a kovu. Však také v hierarchickém žebříčku stálo nad nimi, ačkoli postrádalo jejich trvanlivost. Dřevěné sochy tak mohly nabýt vlastností živého člověka, ronit slzy či dokonce krev. Pastoureau zkoumá i profese, se zpracováním dřeva související, zejména dřevorubce a uhlíře. Výroba dřevěného uhlí v sobě skrývalo až cosi ďábelského, však také uhlíř stál na spodku společenského žebříčku stejně jako jiné opovrhované profese. Ovšem stromy se rozlišovaly na prospěšné a škodlivé, tedy jedovaté - například tis. Možná i proto se z jeho dřeva vyráběly luky a šípy. Naproti tomu křehká lilie odkazovala ke vznešenosti, ušlechtilosti, ba svatosti, provází Pannu Marii i francouzské krále.

V lecčems objevné jsou stati vnímání a posuzování barev ve středověku. Potíž však souvisí s tím, že se nedochovaly v původním stavu, že byly přemalovávány, středověké chrámy také nevyhlížejí tak, jak vyhlížely v době vzniku, jejich oslnivá barevnost zešedla. A pokud divák dotyčná díla, obrazy i stavby, nespatřil na vlastní oči (aby posoudil jejich barevnost), odkázán na jejich dlouho nedokonalé černobílé - či nanejvýš kolorované - reprodukce, ať již skrze rytiny nebo později fotografie.

Pastoureau upozorňuje na ošidnost doslovného „čtení“ barev: například obraz či iluminace, kde spatříme červeně zbarvený oděv (lněný, vlněný nebo hedvábný), vůbec nenaznačuje, že by se nosily červené oděvy – tato barva byla zvolena jen jako protiklad či doplněk jiných použitých barev. Dokonce ve středověké písemnosti může být výslovné označení barevnosti zavádějící, protože odkazuje k záležitostem dnes sotva dešifrovatelným, ke kontextu politickému, sociálnímu, náboženskému a koneckonců i symbolickému. Také vnímání toho, co v oblasti barev je a není kontrastní, podléhá zcela odlišným konvencím, které nemají nic společného se současným povědomím o spektrálnosti a vzájemném prostupování barev. Kupříkladu použití žluté a zelené barvy vedle sebe dnes vnímáme jako nepříliš kontrastní, zatímco ve středověku se jednalo o pravý opak – však také bylo vyhrazeno oblečení bláznů!

JJ dejiny4

A podnětná je rovněž kapitola o barvířích, opovrhovaných i žárlivých na své výsady, mimo jiné z pohledu hlídání pravomocí tohoto cechu – nikdo jiný, najmě tkalci či soukeníci, neměl právo vstupovat do jejich hájemství. Všímá se jejich stavovského statutu. Doslova každým postřehem, každou větou Pastoureau prokazuje, že se v oblasti barev vypracoval v obecně uznávaného odborníka, znajícího vedle dalekosáhlých souvislostí i kdejakou podrobnost. Dovozuje třeba, že barvíři nedokázali látku natrvalo obarvit do svítivě bílé barvy, záhy nabírala jiné barevné odstíny, žloutla nebo šedla. Ostatně nedařilo se jim dodat oděvu opravdu sytou zářivost jakéhokoli zbarvení. Barvíři připravují každou barvu odděleně, nejspíš ani nemají tušení, že sloučením žluté a modré by získali zelenou. Symbolika barev pronikla i náboženských dogmat - barvy se dotkly příběhů o Ježíšovi, ale také Jidáše: zrzavost zosobnila zradu.

V knize si vychutnáme o pojednání o vzniku erbů (a také korouhví, štítů, pečetí…), dotýká se hypotéz s nimi spojených. Pastoureau zkoumá rozličné funkce, umístění figur i barev, ale také významové posuny v průběhu staletí. A v daném tématu pokračuje obhlídkou „modernějších“ vlajek a státních znaků vůbec. Vyslovenou lahůdkou je pak výprava ke kořenům šachové hry, zprostředkované muslimy. Pisatel si všímá materiálů, z něhož byly šachové figury a šachovnice vyráběny, popisuje i proměny jednotlivých figur, sonduje definitivní černo-bílé vzezření. A motiv šachové hry nejednou pronikl i do umění – v již zmíněné Sedmé pečeti hraje rytíř partii se samotnou Smrtí.

Několik studií věnoval Pastoureau literárně zpracovaným pověstem a mýtům, které ovlivňovaly kulturu Západu – v první řadě jsou to král Artuš a rytíři Kulatého stolu, jejichž utváření, počínaje Dějinami britských králů, sepsaných Geoffreyem z Monmouthu, sleduje prostřednictvím i zdánlivých podružností bezmála do současnosti. Dodávám, že artušovský okruh tvoří i bohatou zásobárnu filmových námětů. Jiným vlivným dílem jsou La Fontaineovy bajky, které na příkladě zvířecích protagonistů odkazují k lidským vlastnostem. Zastoupení zvířat je velice rozsáhlé, ale vévodí mu dvě: lev a liška. Ostatně zvířecí „heraldika“, která se ocitá v popředí Pastoureauova zájmu, nenápadně odkazuje i k La Fontaineovým příznivcům či odpůrcům.

A konečně přínosná je též závěrečná studie, který se týká doby romantismu: ukazuje, jak Scottův výpravný román Ivanhoe (1819), který v průběhu let vyšel česky ve víceru překladů (poprvé 1865), zásadně ovlivnil nejen čtenářské představy 19. století o středověku; pro jeho imaginaci jej obdivovalo i několik generací tehdejších historiků, i později se některým osobnostem četba tohoto románu v dětství stala podnětem pro jejich budoucí zaměření, jmenován je třeba Jacques Le Goff, věhlasný mediavelista i u nás důvěrně známý. Pastoureau dodává, že neméně sugestivně zapůsobila i hollywoodská filmová verze (1952), která nabídla přepychovou, jakkoli naivní a spíše pohádkovou vizualizaci celého příběhu, jak jsme se sami mohli přesvědčit z několikerého televizního uvedení. Jak pravil jiný velký francouzský historik Marc Bloch, „dějiny nejsou pouze to, co bylo, ale také to, co jsme z toho udělali.“

JJ dejiny2

Dějiny symbolů v kultuře středověkého Západu je kniha čtivá, pečlivě přeložená (Helena Beguivinová) i redigovaná, která má tu výhodu, že čtenáře neunavuje sáhodlouhými výklady, pro laika dílem nudnými, dílem málo srozumitelnými. Jednotlivé studie jsou psány hutně, shrnují zvolenou problematiku, aniž by pohrdly osvětlujícími příklady, ani by čtenáře připravily o dobrodružství podílet se na autorově objevitelské misi. Třeba vhled do světa barvířství a barvířů považuji za jedinečně promyšlený, obohacený přiblížením mentálního obzoru středověké společnosti, jejích předsudků i závazných konvencí, které se v průběhu let a v závislosti na konkrétním místu mohly lišit. Ostatně přiblížení středověké mentality a myšlení představuje cíl, který si Pastoureau předsevzal – a naplnil.

JJ dejiny1


Michel Pastoureau: Dějiny symbolů v kultuře středověkého Západu
Přeložila Helena Beguivinová
Vydalo Argo, Praha 2018. 398 stran
Hodnocení: 100 %


 

Přihlášení



Soutěže

Nevěřící, odejděte! (nebo vás zabijeme)

Nakladatelství Pavel Mervart vydalo cennou knihu o pronásledování křesťanů v zemích, které vyznávají islám (tedy zdaleka nejen v arabských). Nazývá se NEVĚŘÍCÍ, ODEJDĚTE! a sepsal ji MICHAL ŘOUTIL. Nakladatelství Pavel Mervart

Atlas ohrožených živočichů

Po více než roce od publikace Atlas vyhubených živočichů přichází duo Radek Malý a Pavel Dvorský (tentokráte i s pomocí manželky Pavly) pod hlavičkou nakladatelství Albatros s další poučnou knihou nejen pro děti Atlas ohrožených živočichů. Albatros Media a.s.

Rozhovor

Programový ředitel FTV Prima: „Chcete – li své diváky bavit, nelze být čistě úředníkem…“

Prima ZOOM 200Přes měsíc je v běžné programové nabídce nový kanál rodiny Prima – Prima ZOOM, zaměřený na dokumenty. U této příležitosti jsme vyzpovídali programového ředitele televize Prima Petra Vladyku, který nám prozr...

Hledat

Videorecenze knih

Petr Janda užívá nekonečnej kyslík. Nové album Olympicu je plné živé muziky a silných příběhů!

„Jdu, kam mý nohy jdou, a tam, kde plyne proud. Nesmím se ohlížet, už vůbec ustrnout…,“ zpívá Petr Janda v písni „Šrám, co se nezahojí“, která má silnou melodii i text. Na novém albu Olympicu „Kaťata“, které vznikalo v době pandemie, je znát, že opravdu neustrnul. SUPRAPHON a.s.

Čtěte také...

Draní peří

drani peri 200V dobách, kdy ještě neexistovala televize, ba ani rádio, byly dlouhé zimní večery jako stvořené k činnostem, které vyžadují trpělivost a zaberou hodně času. Patří mezi ně například i draní peří.

...

Z archivu...


Literatura

Válka růží 1 – Bouře

valka ruzi 200V březnu vydalo nakladatelství Plus historický román Conna Igguldena Válka růží 1 s podtitulem Bouře. Podíváme se do pohnuté historie nejen britského ostrova a necháme se strhnout jak postavami, tak barvitým líčením dějin.

Divadlo

Českolipský divadelní podzim má ambice znovu vrátit této akci prestiž

ceskolipsky divadelni podzimLetošní, již 36. ročník festivalu Českolipský divadelní podzim má ambice znovu vrátit této akci prestiž, kterou měla před lety, kdy se do České Lípy sjížděly amatérské soubory z celých Čech i ...

Film

Rusovlasá a vzpurná Rebelka zpříjemní konec prázdnin

rebelkaVýpravná akčně-dobrodružná pohádka protkaná kouzlem a folklórem skutečného Skotska. V těchto dnech do českých kin přichází nový dobrodružný fantasy animák o odvážné rusovlásce Meridě. Americký film Brave (statečná), v českém nepříliš...