Jaká byla mentalita a zvyky lidí ve středověku?

kodex perex Už dávno netvoří dějiny jen popis vnějších událostí, historici přestali upřednostňovat jen činy věhlasných osobností, ať již nadaných jakýmikoli přednostmi. Dnes více přitahuje myšlenkový obzor vzdálených časů, nejčastěji se vyskytuje snaha zmapovat mentalitu tehdy žijících lidí, způsob jejich uvažování, jakkoli z dnešního hlediska stěží pochopitelného nebo přímo absurdního. K takovému náhledu přispívají i dvě knihy vydané nakladatelstvím Argo: Čechy na konci věků a Reprezentace české středověké šlechty.

Čechy na konci věků sepsala Pavlína Cermanová a věnuje se v nich blouznění o brzkém konci světa a konečném příchodu Krista. Očekávání konce světa zpravidla souviselo s krajně rozháranými společenskými poměry, ale třeba také s magií čísel - např. kolem roku 1000 se rovněž očekával pád všeho pozemského. V českém prostředí se takové zhroucení očekávalo v souvislosti s husitskými bouřemi v první půli 15. století.

Autorka ukazuje, jak veškeré takové představy pramenily z jediného zdroje, z biblické Apokalypsy neboli Janova Zjevení. Hned v prvním odstavci píše, že tato mimořádně sugestivní vize, v lecčems snad připomínající halucinace, bývala vnímána jako téměř bezčasé proroctví o utrpeních a pronásledováních církve, což ale platilo jen do okamžiku, kdy se jednotlivé apokalyptické obrazy začaly spojovat s určenými mezníky a událostmi v dějinách. Apokalyptické proroctví se tak historizovalo a přiřazovalo ke konkrétnímu dění.

kodex

Čtenář by měl Cermanové knihu otevřít vyzbrojen znalostí právě tohoto posledního novozákonního textu, aby mu neunikaly souvislosti právě s ním úzce spojené. Janovo zjevení předvídá příchod Antikrista, který natropí mnoho zla, a jeho konečné potření provázené Posledním soudem. Cermanová upozorňuje na dobovou i místní podmíněnost takových koncepcí.

Tatáž osobnost mohla být v tomto rámci vnímána i protikladně: třeba pro husitské teology zosobňoval císař Zikmund (případně i papež) vtěleného Antikrista, jak naznačuje připojená ilustrace z Jenského kodexu, zatímco pravověrné katolické síly v něm viděly panovníka-zachránce, obdařeného rysy bezmála mesiášskými a předurčeného k potlačení ďábelské husitské nákazy.

Postava Antikrista, podle potřeb vztažitelná na tu či onu osobu, procházela pozdní antikou i celým středověkem. Cermanová zkoumá pojetí Antikrista u latinských církevních otců i vliv různých výkladových spisů na české prostředí a předhusitské myslitele. Knihu přitom člení do dvou velkých oddílů, příznačně nazvaných Moc zjevená v proroctvích a Moc ukrytá v proroctvích.

Osvětluje přitom, jak středověké chápání dějin bylo založeno na přesvědčení, že běh dějin směřuje ke konečnému cíli, k příchodu Antikrista i Posledního soudu, kterým zanikne vše pozemské, podle plánu předem určeného Bohem. A leckteří myslitelé, nejen husitští a nejen čeští, ale třeba také raní františkáni vnímali zkaženost církve skrze hromadění majetku, skrze lakotnost a pýchu jejích představitelů. Za hlavní znak úpadku považovali odmítnutí evangelické chudoby coby jedné ze základních ctností. Možná jsou takové postoje podnes aktuální.

Druhou knihu Reprezentace české středověké šlechty sepsal Robert Šimůnek. Od spirituálních konceptů se tentokrát přeneseme do ryze hmotných záležitostí, jak si je a svá privilegia pramenící z nich vykolíkovali mocní tohoto světa. Už z toho totiž odvozovali svou nadřazenost vůči těm, kteří "stavovsky" stáli pod nimi. A do jaké doby máme středověkou šlechtu umístit?

Sám pojem středověku je totiž vágní, protože není jisté, jakým datem by se měl ohraničit. Dokonce bychom si mohli vybrat, který historický mezník jej ukončuje - bylo to dobytí Cařihradu Turky (1453), Kolumbova cesta do Ameriky (1492) nebo snad nastoupení Habsburků na český trůn (1526)? Každopádně ponejvíce se pohybujeme právě ve výše naznačených staletích.

blatna

Autor nejprve vymezil prostředí, v němž se šlechta pohybovala - ať již je zosobňovaly symboly moci v podobě reprezentativních sídel (na snímku vodní zámek v Blatné) nebo symboly zbožnosti, související se sakrálními místy, s kláštery a kostely. Do popředí coby základní model tu vystupovala, jak Šimůnek píše, spása duše zemřelých předků na straně jedné a jejich věčná památka jako legitimizace postavení žijících.

Větší část knihy ovšem zasvětil výrazovým prostředkům, jakými středověká šlechta své postavení i vědomí tohoto postavení zohledňovala a upevňovala. Podrobné kapitoly věnuje třeba erbům, portrétnímu vyobrazení, ale zejména zkoumá projevy zastávaného postavení, upevňování rodových tradic. Pro šlechtice bylo nemyslitelné, aby neměl aspoň základní povědomí o svých předcích - čím dále do minulosti genealogické vazby sahaly, tím lépe. Už tím se lišil od "sprostného" lidu, který žil jen přítomností.

Když Šimůnek popisuje základní šlechtické komponenty, urozenost a čest, ocitáme se nejen v průsečíku dávných mentalit, ale především je toto hledání vylíčeno s mimořádnou barvivostí. Při čtení jako by ožívaly dávné obřady i dávné, z dnešního pohledu malicherné sváry, které však kdysi mívaly zásadní dopad. Už pouhé slovní znevážení památky předka, vnímané jako potupa jeho potomků, snadno zavdalo příčinu k souboji na život a na smrt.

Až uhrančivé je líčení případů, kdy šlechta si pomocí padělaných listin zjednávala právo na výsady i starobylou vznešenost. Zvlášť čile si v tomto ohledu počínali Rožmberkové, kteří se cítili být spřízněni dokonce s jedním italským rodem Ursiniů s kořeny snad antickými, ale přidat lze další velmože. Stejně tak zaujmou doklady konzervativního smýšlení šlechty, odmítající uznat za rovné sobě ty, kteří se vyšvihli díky náhlému zbohatnutí. Ovšem na druhé straně byl zchudlý šlechtic, který si nemohl pořídit ani koně a výzbroj při tažení do boje (a táhl tudíž opěšalý), ztrácel vážnost a důstojnost, i kdyby se mohl vykázat jakoukoli věkovitostí svého rodu.

Šimůnek shromáždil obdivuhodné množství názorných dokladů o mentalitě a smýšlení středověké šlechty, přiblížil je dnešnímu čtenáři. Vypomohl si přitom i odkazy na soudobé literární památky, třeba tzv. Dalimilovu kroniku. Ukazuje, jak důležité bylo hrdinství na bitevním poli (byť by smyšleném), připomíná také mecenášství jako důležitý prostředek reprezentace. Nakonec i leckteré tehdejší knihy jsou věnovány některému urozenému pánovi - jistě to nebyl výraz pouhé bezúplatné úcty.

Ostatně: obě knihy vyšly s finanční podporou hlavního města Prahy (Cermanová navíc čerpala ze zajisté štědrého grantu), jak si přečteme hned na úvodních listech, avšak ani jeden z autorů žádnou dedikaci nevytvořil. Pokud za ni nebudeme považovat záhadný přípis Pavlíny Cermanové vzdávající hold "poutníkům pod cizím nebem, bez kterých by nebylo nic."

Pavlína Cermanová: Čechy na konci věků