Jak se vodník usadil v české literatuře

vodnik v lit 2 Postava vodníka (potažmo hastrmana) spolehlivě zabydlela tuzemský svět televizních pohádek i pohádkových seriálů, pronikla do celovečerních filmů, ovšem základní, vpravdě hororová vlastnost vodníkům přisuzovaná – a sice topení neopatrných lidí – byla změkčena, z původně hrozivé bytosti se stal neškodný mužíček nakonec spíše politováníhodný. Ovšem obdobný (ne)tvor se vyskytuje leckde po Evropě i v zámoří, v končinách notně vzdálených (v Japonku nazýván kappa, amazonským pralesům přisoudilo nedávno uvedené americké podobenství Tvář vody obojživelného muže).

Tématem „českého“ vodníka se obšírně zabývá Pavel Šidák v knize Mokře chodí v suše, opatřené podtitulem Vodník v české literatuře (vydala Academia). Téměř nesrozumitelný název je přitom citací ze slavné Erbenovy vodnické balady zařazené v Kytici. Vzpomínáte si ještě ze školní četby? „A můj muž – bůh polituj! – mokře chodí v suše a ve vodě pod hrnéčky střádá lidské duše.“

V osmi kapitolách autor probírá vše, co se zvolenou látkou souvisí. Obhlédne doposud známé prameny, které se vztahují k vodníkovi: z pohanského šera vyvěrá jako zosobnění vodního živlu, aby se v dobách, kdy se šířilo křesťanství, proměnil v ďábelského zlovolníka – dokonce jej spatříme vyobrazeného jako ďábla s plovacími blanami. Dokonce byly hledány souvislosti s antickými zdroji (Poseidon), ba indickým sanskrtem. Vyskytne se trefný postřeh, že tuzemského vodníka nutno lišit od podobně vyhlížejících zahraničních obyvatel vod, kteří však mohou být něčím zcela jiným než odvěkými bůžky či skřítky: lze je totiž řadit mezi zombie, neboť se jedná o obživlé utopence. Takové pojetí se u nás prakticky nevyskytuje.

Dovíme se shrnující podobnosti o vodníkově vzhledu (má zelenou kůži a do zelených a červených oděvů se rád obléká, jakkoli obuv má žlutou, ze šosu mu kape voda atd.). Sedává zpravidla na vrbě a šije si botky. Vodník je schopný nabývat různých podob – i malého chlapce, dokáže se proměňovat v různá zvířata (kůň) i neživé předměty (třeba v pentle plovoucí po hladině, kterými láká důvěřivce ke vstupu do vody). Není pokaždé zlověstný, mnohdy se chová škodolibě, někdy však dokonce pomáhá tomu, kdo si to zaslouží. Šidák cituje řadu záznamů i z předminulého století, kdy se lidé domnívali, se s vodníkem, případně jinými nadpřirozenými bytostmi, osobně setkali.

Všímá si folklórního podloží (včetně skálopevné víry ve vodníka coby reálné stvoření) a zjišťuje kořeny jeho výskytu završené pohádkami, pozornost věnuje uměleckému přetavení v beletrii – svůj výklad dovádí až k Urbanovu Hastrmanovi, nedávno zfilmovanému. Dvě třetiny knihy pojednávájí o odrazu vodnické látky v „umělé“ literatuře, jak v beletrii, tak v poezii. Ostatně i asi nejslavnější ztvárnění vodníka, jaké zařadil Erben do Kytice, Šidák považuje nikoli za lidové či ohlasové, nýbrž za tvar výsostně umělecký, byť inspirovaný folklórním podložím a jakoby shrnující dosavadní kompoziční nitky.

Vodník proniká až do obrozenecké a romantické literatury, do té doby byl figurou spíše okrajovou. Na jeho vřazení do písemnictví se podílejí jak osobnosti známé (František Ladislav Čelakovský, Josef Kajetán Tyl, Jan Neruda a samozřejmě Erben), tak pisatelé dnes již zapomenutí. Převažují líčení, jak si vodník přisvojil nic netušící lidskou dívku, s pramalou radostí obývající jeho podvodní říši, do popředí vystupuje zhusta tragický motiv tam zplozených dětí. Jen pozvolna se mění dosavadní rozvržení, motiv vodníka nebo víly, kteří by rádi žili v souladu s lidskou přirozeností, ovšem vniká až do děl, dnes vnímaných jako kanonické – ať již je Dvořákova opera Rusalka, Jiráskovo drama Lucerna nebo Ladovy malby. V době (post)moderní se ovšem vynořuje obraz vodníka, vyháněného ze svého přirozeného prostředí civilizačními vymoženostmi, regulací vodních toků, zprůmyslněním a devastací krajiny.

Když už Šidák probírá literární - a orientačně i dramatickou - tvorbu zasvěcenou vodníku, jakkoli zbavenu hodnotících aspektů (zestárly, vyšuměly a znaivněly probírané texty?), je mi líto, že svůj záběr nerozšířil i na filmovou a televizní oblast. Vždyť desítky televizních pohádek i některé filmy (Jak utopit dr.Mráčka) výrazně přispěly ke stvrzení vodníka puzeného k polidštění - v tom lze nalézt shodu s pojetím hodných až nekňubovitých čertisek. Toliko adaptace „jinakých“ literárních předloh (Kytice, Hastrman) vybočují z tohoto směrování, mimo jiné i výtvarným pojednáním. A pak ještě musím zdůraznit, že autor se zaměřuje na drobné vodní plochy (rybníka, řeky, jezera) v suchozemí, ale vynechány jsou studny, též obestřené tajemstvími a zlověstnou symbolikou. Např. v jedné prastaré putimské studni umístěné téměř na temeni nejvyššího kopce, vytesané ve skalním masivu, hluboké desítky metrů a roubené kameny, svým vznikem možná sahající až k založení obce, má sídlit hastroš. Neukazuje se, takže není známa jeho podoba, avšak temnými odlesky na jakoby jemně rozčeřené hladině láká naklánějící se neopatrníky…

Cenným doplňkem knihy je pak antologie „vodnických“ básní i krátkých próz (celkem šestnáct) dnes stěží dostupných, zpravidla roztroušených v zažloutlých časopisech, dále pak soubor pětařiceti maleb, kreseb a knižních ilustrací. Mezi jejich autory nalezneme kromě Lady takové umělce jako Mikoláše Alše, Josefa Váchala, Jindřicha Štyrského, Jana Zrzavého, Emila Fillu, Jiřího Trnku, Cyrila Boudu. Vodník si podmanil snad veškeré uměny.

vodnik v lit 1