Příběhy statečných žen mě velice zajímají. Jsem ráda, když můžu další takovou objevit. Zvlášť, když se taková žena dokázala prosadit v době, kdy společnost naslouchala především mužům. Růžena Vacková jednou z nich určitě je. Její život do románové formy převedla Milena Štráfeldová a my můžeme jen žasnout.
Životní pouť Růženy Vackové začala v Medříči (Velké Meziříčí) v roce 1901, kde se narodila do rodiny lékaře jako prvorozená dcera. Když byla starší, občas ji tatínek bral s sebou na obchůzky k pacientům, a tak uvažovala, zda nemá pokračovat v lékařské tradici, protože byla velice nadanou studentkou. Na gymnáziu tehdy byla jako dívka opravdu v menšině. Její cesty později pokračovaly přes Vyškov a Brno a nakonec se rozhodla pro studium v Praze na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.
V Praze se stýkala s mnohými spisovateli a básníky v kavárně Slavia. S některými od začátku sympatizovala, jiní jí přišli, že světu opravdu nerozumí. Milovala divadlo, a tak se stala náruživou recenzentkou pražských představení.
I v Praze mezi ostatními vynikala při studiu umění a archeologie, které ji během let přineslo dokonce profesuru. V té době už měla za sebou dva roky v nacistickém vězení. Nesouhlasila s krutovládou a zabíráním cizího území a svůj názor dávala jasně najevo tím, že se zapojila do odboje. To jí vyneslo trest smrti, který byl ale naštěstí díky ukončení války zrušen.
Ve vězení našla víru a po propuštění se připojila k některým katolickým spolkům. To se ale po roce 1948 nelíbilo komunistům a začali Růženu sledovat. Nejen že se jako jediná z pedagogického sboru UK zúčastnila studentských protestů, ráda se svými studenty diskutovala a různě je podporovala. Nakonec jí tohle všechno vyneslo trest za velezradu a vyzvědačství (soudruhové a jejich „vynalézavost“ mě nepřestanou překvapovat asi nikdy) a skoro 16 let v komunistickém vězení, odkud odcházela téměř jako poslední politický vězeň.
Ve vězení musela stejně jako ostatní vězni pracovat, v jednom období dokonce vydělávali na platy svých bachařů. I přes práci a mnoho korekcí (uvěznění v betonové kobce bez světla a jídla) měla Růžena zájem na tom, aby alespoň trochu intelektuálně obohatila život svých spoluvězenkyní, a tak začala fungovat tajná vězeňská univerzita.
Knihu můžeme považovat za atraktivní formu, jak se seznámit s dějinami dvacátého století v naší zemi. Biografický román je dojemným příběhem odvahy charakterní ženy, která se ničeho nezalekla. Autorka píše tak čtivým a působivým stylem, že máte až pocit, že Růženku sami znáte. Do vyprávění jsou vpleteny také příběhy lidí, se kterými se Růžena během života setkala. Přestože velká část textu jsou spekulace, lze jim snadno uvěřit. Pokud chcete poznat Růženu Vackovou zblízka a dočíst se další podrobnosti o její rodině a vztazích, neváhejte, určitě s těmi dobrými lidmi budete hluboce sympatizovat.
Trestankyně – Příběh Růženy Vackové
Autor: Milena Štráfeldová
Žánr: osobnosti a osudy
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2016
Počet stran: 376
Hodnocení: 100 %
Zdroj foto: www.kniha.cz
http://www.kniha.cz/trestankyne-pribeh-ruzeny-vackove/
| < Předchozí | Další > |
|---|
Postupne sa dostávame ku Klezmeru zo Slovenska. 
Bývá zvykem, že významným badatelům na poli dějin, společnosti i lidského jedince, dále literárním, divadelním, filmovým ( i jiným) historikům a teoretikům – zpravidla v souvislosti s nějakým významným životním jubileem – vycházejí ku jeji...
Přední česká umělecká dvojice Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein společně tvořili své umělecké dílo 29 let. Nyní jej exkluzivně představili v samotném srdci Benátek. Velkolepá výstava s názvem How to Reach the Sky se koná od...
Fringe festival, který probíhá v těchto dnech na Malé Straně v Praze, je všechno, jen ne ”okrajová”, ”druhotná” záležitost, jak by se ostatně dal přeložit jeho název z angličtiny. Mladá a bohužel prozatím málo známá divadeln...
Sledování premiérových pohádek v televizi se věnuji o vánočním čase už nějakou dobu, ale málokdy jsem nadšený. Ne všechno zachrání krásné přírodní slovenské scenérie nebo tajemství a kouzlo starých hradů či zámků. Letos jsem se nedočkal ani...
