Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Domove můj, já vracím se ti zpátky, jak chlapec do pohádky, tak pozdě a sám.
Krásná slova  doplněna notovým zápisem jedné z nejúspěšnějších jeho skladeb Niagara jsou uvedena na jeho urně. Již neměl možnost do své vlasti, legálně opuštěnou v roce 1947, se osobně vrátit, zemřel v roce 1991 daleko v nevadském Renu.

Jeho pestrý, ale složitý život započal ve Zlonicích před 110 lety. Část svého dětství prožil u prarodičů, později s rodiči žil v Praze a působil jako vokalista (tenor) v benediktinském klášteře v Břevnově, kde rozšiřoval svůj hudební talent, zděděný po otci. Vystudoval gymnázium i učitelský ústav, krátce učil v obecné škole. Začal studovat na přírodovědecké fakultě UK, ale láska k hudbě byla silnější a ta ho odvedla na pražskou konzervatoř. Tu zdárně ukončil v roce 1928, a již jako konzervatorista se utajeně podílel na prvním aranžmá Vejvodovy Škody lásky. Jeho záběr na hudebním poli byl úctyhodný až neskutečný. Dokázal složit na šedesát muzikálů a operet, složil symfonii i operu a hlavně tisíce písní (některé i s vlastním textem). Přitom byl zdatný dirigent, který prošel většinou pražských scén, dirigoval i Pražský symfonický orchestr. Patřil k nejplodnějším a nejúspěšnějším meziválečným autorům. Jeho skladby nahrávaly gramofonové společnosti, rozhlas vysílal pravidelné půlhodinky jeho skladeb, které vycházely i tiskem, jeho hudba doprovázela filmy. Sám dobře zpíval a mezi jeho přáteli patřili významní avantgardní umělci této doby. V době války se dostal i do hledáčku gestapa a krátce byl vězněn.

Do své operety Trampské milování, zařadil poprvé píseň Niagara s textem J. Chlumeckého, kterou na premiéře zpívala Ljuba Hermanová s velkým aplausem. Dalším hitem byla píseň, Když odejde děvče (1933), která mu vynesla nejen popularitu, ale i finanční prospěch. Po válce chtěl odjet do země, kde se lidé nezabíjejí, a před vánocemi v roce 1947 odplouvá do Argentiny, kde měl zajištěno místo šéfa opery a kam nedojel. „Vítězný únor“ 1948 se ho dotkl v Brazílii, kde se z něho stala nežádoucí osoba z komunistické země s ukončeným vízem a bez možnosti získat to argentinské. Na falešné doklady se plavil proti proudu Amazonky, živil se jako klavírista i pomocník v kuchyni, ale poznával a zaznamenával život indiánů kolem. A po devíti měsících se jeho dobrodružná povaha usazuje v Limě. Vyučuje děti v kolonii Baťovců, zakládá České divadlo, skládá, diriguje.   

Mimo hudbu miloval přírodu a od mládí fotografoval. Zejména si oblíbil okolí Svatojánských proudů, kde si postavil srub, fotografoval tam i natočil film a z té doby se zachovaly jeho fotografie i film (tábornická osada Margon musela později ustoupit Slapské přehradě).

Cestu po Amazonce využíval k fotografování i k poznávání života místních obyvatel. Setkání s Hanzelkou a Zikmundem v Peru v roce 1949 mělo pro něho dvojí význam. Vyvolal jim spoustu snímků (zachytil i oba cestovatele současně), spolupracoval s nimi při natáčení filmu Ostrovy milionů ptáků a zásluhou Zikmunda se po letech do Česka vrátil jeho ohromný archiv, který věnovala Česku jeho manželka Nina, rodačka z Brna, se kterou se seznámil v Los Angeles (svatba v roce 1965). V té době už byl Ingriš velice známá osoba, která dokázala z nouze udělat velkou přednost.  O jeho fotografie měly zájem časopisy peruánské i americké, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže. Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu (jeho manželce věnoval píseň“ Peru mi Amor“ a brzy na to, získává peruánské občanství). Seznámení se slavným norským cestovatelem Thorem Heyerdahlem mu v 50 letech přinesla světovou proslulost, když chtěl dokázat jeho teorií o peruánských Incích, kteří dokázali přeplout na vorech z Jižní Ameriky do Polynésie. Poprvé (1954) se to nepovedlo, z vodního víru ho zachránila americká vojenská loď, v roce 1959 na balzovém voru to dokázal. Natočil o tom dokumentární film, který ho proslavil. Pracoval jako kameraman pro brazilské, argentinské i americké společnosti při natáčení filmů, což ho přivedlo k setkání s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmu Stařec a moře a přátelství s ním. V roce 1964 byla jeho hudba k filmu The gallant One nominována na Oskara.  Počátkem 60 ti let se natrvalo usazuje v USA, kde poznává svou ženu Ninu (byla o 26 let mladší), která odešla s rodiči z Brna již v roce 1945. Společně s ní jezdil po USA s přednáškami a ukázkami ze svých filmů. Po jeho sedmdesátce se objevují zdravotní potíže a usazují se v Kalifornii, kde si zařídili obchod se zdravou výživou. V roce 1985, když mu bylo 80 let, obdržel blahopřání i od prezidenta Reagana.

 Po jeho smrti po něm zůstal ohromný archiv, který jeho žena věnovala České republice. O převoz celé tuny Ingrišových písemností, notových záznamů, nahrávek, tisíce fotografií a desetitisíce negativů i filmů, se v roce 2001 zasloužil Miroslav Zikmund ve spolupráci s pány Náplavou a Horkým.  Tento naprosto unikátní fond se nyní nachází v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně (část je průběžně digitalizována).

I když v ústeckém muzeu mohl být přestaven jen zlomek z jeho dochovaného archivu, je výstava koncipována tak, že tvoří ucelený průřez jeho života. Fotografie, osobní předměty včetně jeho kytary, ukázky z jeho deníků dokážou přiblížit jeho život i to, že nikdy nezapomněl, že je Čech. A proč právě výstava v ústeckém muzeu? Pokud by pan Ingriš  mohl, určitě by svou hrou na kytaru a zpěvem obohatil některou PORTU, která vznikla v Ústí n.L. v roce 1967 a která také neměla jednoduchý osud. To také uznalo vedení muzea, které pro slavnostní zahájení otevřelo císařský sál, aby amatérský pěvecký sbor „Lindušky“ na profesionální úrovni mohl uvést několik jeho písní a přítomným jeho osud mohlo přiblížit i pár nadšenců, kteří o jeho životě hodně věděli a také pomohli výstavu realizovat. Pokud výstavu navštívíte, určitě jen z jednou návštěvou se nespokojíte, má toho hodně co nabídnout.

Foto z výstavy autorka, internet

www.muzeum-zlin.cz