Kultura21.cz

Zejména animovanému filmu se daří v groteskní poloze šířit mnohdy šokující morbidity, které by v hraném filmu sotva prošly - a francouzští tvůrci se tímto směrem rádi vydávají. Už od pradávné (a stále roztomile strašidelné) Noci na Lysé hoře, natočené před bezmála osmdesáti roky, se libůstka pěstuje, proniká do příběhů pokukujících po dětském publiku (nejnověji Strachy ze tmy nebo Pohádky noci). Takže není až takovým překvapením, že také Obchod pro sebevrahy jde touto cestou. Nápad se zastrčeným krámkem, kde lze zakoupit - byť možná předražené - snad všechny představitelné nástroje zaručující spolehlivý odchod z tohoto světa, je přece půvabný.

Na počátku stála kniha Jeana Teulého, v češtině loni vydaná pod názvem Potřeby pro sebevrahy (tuzemský distributor filmu, Asociace českých filmových klubů, to zjevně netušil, když zvolil jiný titul). Režie se trochu překvapivě ujal Patrice Leconte, který se v hrané tvorbě prosadil tragikomicky laděnými snímky (například tři díly Dovolené po francouzsku) i psychologickými dramaty, často o potřebě přátelství a lásky (Manžel kadeřnice, Tango, Můj nejlepší přítel), vyzkoušel si rovněž dokument (Dogora), avšak s animací se utkal poprvé. A hned doplním, že nedopadl nejhůř, třebaže i sem přenáší inscenační a vypravěčské zvyklosti, které si osvojil u hraného filmu.

Ve shodě s národními tradicemi se vyhnul módním 3D trendům a setrval u klasické dvojrozměrné animace. Zaujme, že podrobněji i doslovněji vyvedeno je stísňující, siré velkoměstské prostředí se strmě se tyčícími domy i ulicemi zaplněnými vozidly, zatímco u postav, které se tímto světem plouží, převažuje výrazně zjednodušená malba. Podchycuje zpravidla jen jeden ústřední rys: vedle přivíraných očí jsou to vyšpulené a nabarvené rty u žen; začernale podmračený, kresebně strohý výraz obličeje i celého těla u mužů; rozesmátý, teplými barvami provázený úsměv u dětí. Avšak nemohu si pomoci. Ve výtvarném pojetí jako kdyby se prolnul vzhled legendární rodinky Smolíkovy z maďarského kresleného seriálu a expresivní kresby Georga Grosze, které za předhitlerovského Německa zachycovaly strázně každodenního života ve zbídačené společnosti.

Sebevražedná mánie, která obyvatele ovládla, však postrádá jakékoli vysvětlení - prostě se jim nechce dál žít, připadají si unavení, ovládly je deprese nebo tíha stáří. Jenže takto vyvedené zázemí událostí považuji za velice fádní a vlastně zdětinštělé, pseudopohádkové. Autoři sotva měli na mysli katastrofické předpovědi o blížícím se konci světa, jak se v tiskové zprávě k filmu domnívá hlavní dramaturg AČFK Jan Jílek. Ani ona žertovná morbidita není úplně výjimečná. Rozjuchané opouštění světa vezdejšího zkoumaly už němé grotesky blahé paměti a lidská těla pršící z nebe nalezneme v jedné z raných (hraných) komedií Pierra Etaixe, o němž jsme na tomto webu před časem také psali - u něho se ovšem jednalo o sebevrahy seskakující se střech a z oken kvůli ožebračení, zaviněnému velkou hospodářskou krizí...

V Obchodu pro sebevrahy, který se oproti u nás též uvedenému Crulicu, jinému ceněnému animovanému dramatu, uzavírá do fiktivního, jakoby uměle vysoustruženého světa, se vlastně nejedná o ty, kteří se chtějí rozloučit se životem (i když jejich politováníhodné počínání několikrát sledujeme), nýbrž o rodinu tento krámek již po generace vlastnící. Její členové totiž mají skleslý, pochmurný výraz obličeje i shrbenou, šouravou chůzi bezmála v popisu práce, když zájemcům nabízejí bytelný provaz (i se smyčkou), širokou škálu spolehlivých jedů nejrůznějších skupenství, případně i samurajský meč.

Vše se změní teprve v okamžiku, kdy nejmladší přírůstek do rodiny, chlapec Alan, se ustavičně směje a nenechá se od tohoto zlozvyku nijak odradit. S kamarády dokonce zařídí, aby se rozesmátým optimismem - a samozřejmě láskou, která jej nezbytně provází - nakazila celá rodina. Na počátku přitom poletoval jen jemňounký průsvitný šáteček, který Alan věnoval své sestře.

Leconte celou morbidní historii pojal jako muzikálovou podívanou s několika pěveckými (ba i roztančenými) výstupy, v nichž se vystřídá většina postav, dokonce spatříme zvídavé krysy znenadání se vynořivší z kanálů. Někteří pějící sdělují své skeptické i povznášející pocity před odchodem na onen svět, jiní se svěřují, jak je tíží zodpovědnost vůči "sebevražednímu" podnikání, a další konečně horují za život plný pohody a úsměvu.

Film přitom nešetří černočernými groteskními zápletkami jak z Addamsovy rodiny, stačí připomenout úvodní let holuba, každou chvíli ohrožovaného nějakým sebevrahem. Několikrát narazíme na absurdní plnění úředního příkazu, že sebevražda na veřejnosti je zakázána, a proto stíhána pokutou - i nebožtík dostává platební výměr. Nalezneme i několik hezkých vizuálních gagů, třeba při shození patřičné těžké zátěže, která ovšem napjatě čekajícího adepta sebevraždy s sebou nestrhne, protože k ní nebyl uvázán. Nechybějí ani morbidní průpovídky, například konstatování, že v amatérském páchání sebevražd jsou lidé nenapravitelní břídilové, když je opravdu úspěšná jen jedna pětina z nich. Neopatřili si prostě spolehlivé prostředky.

Obchod pro sebevrahy chce naznačit, že groteskní nadsázka může provázet i jevy pramálo zábavné, natož veselé. Jenže realizuje to dosti chtěně, neschopen pohrát si s navozovanými situacemi, které pozvolna a nádavkem jakoby zatvrdle střídá. V prostince přímočarých, bezpříznakových obrysech načrtává chmury beznaděje i jásavou bezstarostnost, jako kdyby se jednalo o snadno zaměnitelné (a změnitelné) položky lidské života. Nedozvíme se totiž, proč člověk - včetně toho animovaného, který zjevně odkazuje k aktuálně pociťované náladě ve společnosti - podléhá, podoben rozkmitanému kyvadélku, tomu či onomu hraničnímu rozpoložení. Obávám se, že ani v animovaném filmu, který si navíc činí nárok na významové přesahy, nestačí vyzvat, aby se lidé zase začali smát a milovat, chtějí-li se zbavit černých myšlenek.

Obchod pro sebevrahy (Le magasin des suicides)
Francie 2012, 85 minut, české podtitulky
Scénář a režie: Patrice Leconte
Námět: Jean Teulé
Hudba: Etienne Perruchon
Výtvarné pojetí: Régis Vidal, Florian Thouret
Česká distributor: Asociace českých filmových klubů
Premiéra: 8. listopadu 2012

Hodnocení: 50%

Zdroj foto: Asociace českých filmových klubů