Téměř ztracené Brehy nehy se vracejí

Fero Fenič natáčel svůj televizní hraný debut Brehy nehy v roce 1982 (jak nasvědčuje i datum na školní tabuli) a v témže roce jej dokončil, protože záhy - v měsíčníku Film a doba 3/1983 - na něj v rámci širší studie upozorňuje Pavel Melounek. Film samotný sice nese copyright 1984, avšak na konečné schválení čekal marně. A jeho pozdější osudy jsou záhadné, údajně se nedochovaly rozmnožovací materiály (kameraman Juraj Fándli natáčel na 16mm formát) ani kopie; dostupný je pouze technicky nepříliš kvalitní, potají pořízený videozáznam, nyní uváděný stanicí CS FILM. Je to ovšem jediná šance, jak spatřit tento výjimečný snímek, ve své době – kdyby byl uveden – určitě převratný.

Přestože film neobsahuje jedinou politickou narážku, předkládá mimořádně sugestivní, dokumentaristicky věrný obraz stagnujícího společenství, smířeného se svým stavem - odráží se to jak v jednotlivých lidských osudech, tak v často trapném rozměru událostí, dominuje přízemní duchovní i vzdělanostní obzor. Hlavní hrdinkou je tu pozvolna stárnoucí, nepříliš přitažlivá, ostýchavá učitelka z textilního učiliště, jež si samotu i pocit prázdnoty a nenaplněnosti léčí aspoň před svou spolubydlící na ubytovně (tu představuje scenáristka filmu) smyšlenkami o známosti s fiktivním bratislavským doktorem.

Hlavní postavu ztvárnila vynikající Zuzana Kronerová, jež zaujme nejen svýma mírně vypoulenýma očima, ale zejména mistrně postihla vývojový oblouk od jakéhosi schoulení do sebe k uvolněnému chování, k bezprostřednějším gestům i mluvě, když se zamiluje do výřečného taxikáře, aniž tuší, že jej za úplatu "dohodily" její studentky, aby se o taneční zábavě také pobavila. Přitom nepracuje s nějakými výraznými proměnami, stále v pozadí jako by hlodaly pochybnosti, zda si nenadálé štěstí opravdu zasluhuje, zda jej dokáže opětovat. Zaujme třeba ve scéně, kdy mlčky, shrbeně, bezmála ochromena sedí naproti svému upovídanému milenci, jenž se neobratně svléká, hledaje odůvodnění v různých fiktivních pohmožděninách, které si na těle jakoby hledá.

alt

Brehy nehy se vyhýbají rozdávání jednoznačných hodnotících znamének - nakonec i sám taxikář jaksi jihne vedle dosud upjaté, nesmělé ženy, za jeho vnějším fanfarónstvím a okázalým vystupováním, jaké předvede na tancovačce, se také skrývá nejistota. Náhle si počíná s groteskní neobratností, když vycítí, že dosavadní flirt i z jeho strany přerůstá v něco hlubšího - a zůstává otevřené, jak se vztah bude vyvíjet poté, co učitelka zjistí pravou realitu. Své zklamání prozatím vyřešila výpovědí ze školy a odjezdem z míst, kde si připadala zneužitá a ponížená. Právě díky nalézání něčeho hlubšího v dvoření, původně zamýšleném jako svého druhu dobromyslný podvůdek, odečítám jistou spojitost s Clairovými Velkými manévry.

Fenič načrtnul prostředí maloměsta s dominujícím textilním průmyslem, a tudíž s naprostou převahou děvčat a žen. Výmluvná je v tomto ohledu rozsáhlá sekvence tancovačky, na kterou jsou hromadně přivezení uniformovaní studenti ze školy připravující budoucí policisty. Zde se nepochybně ozývá odkaz na Formanovy Lásky jedné plavovlásky, ale bez jejich ironie - Fenič upřednostňuje spíše melancholické, rezignací podbarvené průhledy, postihující jak hudební doprovod tamní kapely, tak zamrzávající, nespojité rozmluvy, zamlkle a rozpačitě vedené, navíc zpravidla neuměle pomlouvačné. Ostatně hudební složka je pozoruhodná už tím, že ponejvíce využívá autentické zdroje včetně neumělého prozpěvování, s nimiž dokáže vynalézavě pracovat, dokáže začlenit i reakce na ně.

alt

Na sugestivitě výpovědi se podílí nejen skvělé inscenační ztvárnění a střihové opracování (Jiří Brožek zvýraznil rozměr mozaiky), ale také bezvadné sloučení profesionální herečky s neherci (neherečkami) v jeden spontánně vyznívající chumel. Dokládá to i scéna návštěvy hrdinčiny matky na vesnickém hospodářstvíčku, která v dlouhém, bezelstném monologu zkoumá, nakolik si údajný ctitel její dceru zaslouží, a zejména již zmíněná "svlékací" scénka, rozehraná z jeho strany jako zpola omlouvavá, neboť si přestává být jist svou svůdností.

Brehy nehy vycházejí z dokumentaristicky zvídavého obhlížení všední každodennosti, jak se projevuje v běžných úkonech, ať již nahlédneme do textilní haly (úvodní rozsvěcování a závěrečné zhasínání světel v ní tvoří jakési zarámování celého příběhu), do školních tříd a sborovny, do ubytovny i na taneční posezení. Oceníme, že režisér bez sebemenší senzačnosti vřadí i pohledy na nahé ženské tělo, aniž by je pokrytecky skrýval pod přikrývku. Kameraman Juraj Fándli vyzbrojen ruční kamerou až s neodbytným zájmem krouží kolem snímaných postav, zvláště zachycuje-li je, řekněme, v intimních okamžicích, ať již na záchodcích nebo ve sprše.

alt

Obě tato prostředí doslova hýčká v množství krouživých, rejdivých, různě těkavých pohledů, v rámci jednoho záběru se pohybuje od velkého detailu (třeba na vzájemně předávané mýdlo nebo nápisy vyskytující na záchodcích) k polocelku, podniká jízdy kolem sprchující se hrdinky částečně skryté za plentou, pohlíží z rozličných úhlů na úrovni očí či ještě pod ní, náhle vzpřímen až nad oddělující přepážky. Tady už nejde o pouhé vizuální ozvláštnění, tady se kamera ocitá v pozici pozorovatele, chtějícího co nejpřesněji zachytit, co se děje i v těchto okamžicích.

Brehy nehy postihují dobové bezčasí, nehybnost, která dusila svobodnější rozlet. Tragikomický a navíc ztrapnělý rozměr tohoto obrazu je zhuštěn zejména v drobné epizodě z baru, kam hrdinka sama zašla: pokynutí policisty pochopí jako vyzvání k tanci, zatímco on chtěl vidět její osobní doklady. V této svého druhu anekdotě se tají jak v zárodečné kuličce poselství celé výpovědi, tady se koncentruje smysl filmu.

Není pochyb o tom, že deziluzivní náčrt všedních dnů "reálného socialismu" zapříčinil zákaz filmu – sama Kronerová s odstupem (po představení na Febiofestu 2012) podotkla, že vadila drtivá pravdivost filmu, k níž prý publikum, podle kteréhosi tehdejšího úředníka, ještě nedospělo. Brehy nehy každopádně prohmatávají poetiku každodenní bezútěšnosti, zanedlouho s podobným výrazovým roztěkáním uplatněnou v Džusovém románu (1984), rovněž několik let pozastaveném. Inu, mimořádný talent se prostě nevešel do přidělené příhrádky.

Brehy nehy
Slovensko 1982/1984, 71 minut
Režie: Fero Fenič
Námět: Zuzana Žiaková
Scénář: Zuzana Žiaková, Fero Fenič
Kamera: Juraj Fándli
Hudba: Miki Jelínek
Hrají: Zuzana Kronerová, Zuzana Žiaková, Peter Staník, Eva Černá

Uvádí CS FILM ve čtvrtek 19. dubna od 16.00

Hodnocení: 90%

Foto: www.febiofest.cz, www.ferofenic.cz