Kultura21.cz

Od akce pod názvem 3KINO, pořádané už drahnou řádku let, jsme dosud očekávali průřez filmovou tvorbou středoevropských zemí –dosud představovala snímky polské, maďarské a rovněž česko-slovenské. Nyní se organizátoři rozhodli soustředit se hlavně na polskou tvorbu, takže celé přehlídce vtiskli nový název: POLISH FILM FESTIVAL PRAGUE.

Pořádá se ve dnech 10. až 16. listopadu 2025 a hlavním stanovištěm je opět pražská Městská knihovna. V programu nalezneme pestrou nabídku tematickou i žánrovou, nechybějí ani dokumenty. V mnohých případech se potvrdí, že tato přehlídka, která nabídne nejnovější filmy, znamená jedinou šanci se s nimi seznámit na vlastní oči, protože pravděpodobnost, že by pronikly do zdejší filmové distribuce, televizního vysílání nebo na streamovací platformy, je dosti mizivá.

Jak překonat nedůvěru

Neskrývám, že pro diváky se vybírání filmů, na které by si měli zakoupit vstupenku, promění v náročnou záležitost. Málokdo je viděl, v českém tisku se o nich nepsalo, takže nějaká osobní doporučení bychom marně hledali. Stručné obsahy většinou vyhlížejí zajímavě, ale to nic bohužel nenapovídá o profesním zdaru.

Těžko se dopátráme, zda zvolený titul nás skutečně osloví i svým zpracováním. Ani jména tvůrců neposkytnou potřebné vodítko, protože povětšinou jsou pro nás neznámá. Osobností, jejichž díla kdysi zaujala také u nás, nalezneme poskrovnu – třeba Agnieszku Hollandovou, Wojciecha Smarzowského nebo Władysława Pasikowského.

Osvědčené jistoty?

Od Hollandové, která se dobře uchytila i v českém prostředí (známe od ní např. Hořící keř, Šarlatána či ve svém poselství spornou Hranici s tématem nelegální migrace), je zařazen koprodukční snímek Franz, přibližující osudy pražského židovského spisovatele Franze Kafky. Ovšem tento titul, na němž se významně podílelo i Česko, se již promítá ve zdejších kinech, takže jeho uvedení lze vnímat jako svého druhu pouhý doplněk, který si výrobně nárokují i Poláci. Franze vyslali i do oscarové soutěže.

Wojciech Smarzowski nejen v Polsku vyvolal pozdvižení svými nezastřeně konfrontačními výpověďmi, když se ve Volyni dotkl masakrů polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty nebo když v Kléru obnažil mravní zpustlost katolické církve, která ráda předstírá roli mravního ukazatele. Nyní spatříme drama Sladký domov, které se zabývá často tabuizovaným rodinným násilím. Zůstává utajeno, schováno v rámci příbuzenstva, vnímáno jako něco, co by mohlo narušit jeho dobrou pověst, kdyby prosáklo na veřejnost. Uchovat zdání, že je vše v pořádku, je pak stává hlavním požadavkem. Ale Smarzowski také zvažuje, nakolik a proč si oběť myslí, že za to, jak s ní partner zachází, může sama. Jak u režiséra bývá obvyklé, ani nyní nepředkládá nějaké zjednodušující fráze, ukazuje zvolený problém jako složité předivo očekávání i smířlivosti.

Chlapští hrdinové na rozcestí

Pasikowského proslavily drsné policejní thrillery (např. trojdílný cyklus Psi, televizní seriál Fízl), takže jeho nejnovější práce Atentát na papeže slibuje také napětí i pečlivé vylíčení mocensko-politických machinací. Vrací se k půlstoletí starému vražednému útoku na Jana Pavla II., zosnovanému ruskými tajnými službami. Víceméně sympatickým (anti) hrdinou je tu polský rozvědčík, jenž dostane za úkol zamést veškeré stopy a hlavně zlikvidovat najatého atentátníka. V hlavní roli se představí jedna z legend polského herectví Bogusław Linda.

Dalšího slavného polského herce Jana Englerta uzříme ve snímku Křižovatka. Představuje tam stařičkého lékaře již dávno odpočívajícího v důchodu, na něhož tíživě dolehne bezmoc i bezvýchodnost vlastní existence, když se náhodně stane svědkem silniční nehody, během níž zahyne mladý motocyklista. Snímek slibuje rozvinout psychologizující postřehy o stáří, které se však mohou týkat jakéhokoli věku, když člověk zjišťuje, že ocitá uprostřed záležitostí, které není schopen ovlivnit – stejným směrem se prý vydaly i další filmy jako Deník z výpravy do Budapešti nebo Ztráta rovnováhy.

Oceníme mistrné zpracování?

Nejvíce očekávání vzbuzují Ministranti, další polský průhled do světa církve i věřících. Zvítězili na národním filmovém festivalu. Jak praví popisek, partu ministrantů štve, že věřící i církev jsou lhostejní k sociálním nespravedlnostem, které se dějí kolem nich. Proto podlehnou mladistvé rebelii a vlastní interpretaci „svatého písma“ a rozhodnou se „konat dobro“. Ve zpovědnici instalují odposlouchávací zařízení, aby zjistili prohřešky svých sousedů. Skryti pod maskou začnou trestat viníky a pomáhat potřebným. Jenže původně dobrý úmysl se postupně mění v nebezpečnou hru, při níž se stírají hranice mezi dobrem a zlem. Díla Piotra Domalewského u nás známe jen z ojedinělých uvedení na různých přehlídkách.

Konečně bychom si měli všimnout několika dokumentů. Buď jsou životopisné a mapují osudy mnohdy upozaďovaných umělců, nebo se vztahují k politickým záležitostem, např. k osudům žen, které kdysi zápolily s komunistickým režimem, ale jejich zásluhy nebyly nikdy plně uznány, postupně všechny zmizely z veřejného života. Ostatně k tomuto mocenskému střetu, od něhož nás dělí už bezmála půlstoletí, se vrací do programu rovněž zařazený Člověk ze železa (1981), legendární snímek Andrzeje Wajdy, natočený ještě v průběhu popisovaných bouřlivých událostí a triumfující na canneském festivalu. Okamžitě přitáhl obrovský zájem publika, ale záhy byl zakázán jako ideově podvratný. Na přehlídce lze jeho uvedení vnímat jako doklad, že v Polsku se vždy točily filmy o právě aktuálních nesnázích a často dosahovaly mimořádné přesvědčivosti i naléhavosti.

https://www.3kino.cz/program/