Kultura21.cz

V poslední listopadové dekádě se koná již 26. ROČNÍK FESTIVALU FRANCOUZSKÝCH FILMŮ – přesně ve dnech 23. – 29. 11. 2023. Kromě Prahy tato akce zavítá do dalších velkých měst: do Brna, Českých Budějovic, Hradce Králové a Ostravy. Tak všude opět v několika sekcích nabídne pozoruhodné ukázky současné ani ne tak francouzské jako frankofonní tvorby, tedy té mluvené francouzsky, neboť jak známo, touto řečí se mluví i v jiných státech, např. v Belgii, Švýcarku nebo Kanadě. 

Případ Godard

Těch sekcí je celkem osm. Většinou nabídnou tituly, které jsme již viděli nebo je teprve spatříme. To platí pro sekce Předpremiéry, Filmy 2022-2023, Zvláštní uvedení a vlastně i pro retrospektivu význačného režiséra Jeana-Luca Godarda (1930-2022), jenž razantně ovlivnil tvář moderního filmařského vypravěčství, i když jeho divácký ohlas nebyl pokaždé příznivý. Všechny jeho zde uváděné filmy vznikly během 60. let (U konce s dechem, Pohrdání, Bláznivý Petříček, Alphaville, Číňanka) a s výjimkou Číňanky se vesměs promítaly v tuzemských kinech a rovněž je nabídly televize či internetové platformy.

Jean-Luc Godard - Číňanka

Jedině Číňanka, třebaže se jedná o titul naprosto unikátní, je však u nás naprosto neznámá, protože spadá do obskurního období, kdy Godard vášnivě vyznával čínský maoismus. Radikálně tehdy proměnil poetiku svých příběhů, které se skládají hlavně z plakátových hesel, proklamací a výkladových scének. V Číňance studenti debatují o přednostech komunismu, zvláště pak toho čínského, a vyzývají ke svržení imperialistických molochů - amerického i ruského. Jakýmsi rozbuškovým gestem se má stát chystaný atentát na sovětského spisovatele Michaila Šolochova, pobývajícího v Paříži, neboť jej považují za představitele režimu, který zasil revizionismus do jinak spásonosného komunistického hnutí. Číňanka tak mimo jiné dokládá, jak i talentovaný tvůrce může (naštěstí jen dočasně) zblbnout.

V nabídce převažují filmy zakoupené do české distribuce

Vedle Godarda bude dvěma filmy připomenuta režisérka Justine Trietová, podepsaná pod posledním vítězem canneského festivalu – bylo jím soudní drama Anatomie pádu, které rovněž spatříme. Její předchozí pokusy jsme rovněž mohli spatřit (Sibyl uvedl Cinemax, Viktorie se promítala v kinech), rovněž zpracovávaly všelijaké výstředně zauzlované zápletky, však v odborných kruzích nevzbudily větší pozornost a ani publikum je nijak vřele nepřivítalo. Avšak jejich sjednocujícím prvkem je přítomnost výrazných ženských postav, což platí i pro Anatomii pádu. Trietovou tudíž považuji za umělkyni značně přeceňovanou (nebo se přeceňující?), avšak případní zájemci se určitě sami rozhodnou, nakolik je tato režisérka osloví či nikoli.

Pokud se zaměříme na současné snímky, nalezneme historické rekonstrukce někdy dosti únavné (Jeanne du Barry – králova milenka, Umění jíst a milovat, Malíř jejího těla, Případ Goldman), dojímavé sociální i přírodní dokumenty (Volání Antarktidy, Národ velryb, Na lodi Adamant) a dokonce druhořadý animovaný snímek (Nina a ježkovo tajemství). Výraznější jsou průhledy do kriminálních někdy souvisejících i s migrací (Tori a Lokita, Saint Omer, Noc 12.), cenné jsou i průhledy na (ne)fungování současné západní společnosti, sužované leckdy podivnými politickými či ideologickými hloupostmi, jak to ukazují díla jako Nežádoucí, Těžký rok či Prezidentova žena.

Woody Allen - Zásah štěstím

Nechybějí vztahová melodramata (Pokoj zázraků, Povaha lásky, Děti těch druhých…), vesměs dosti mělkých, ba spekulativních a vyumělkovaných. Mezi nimi určitě ční zatím poslední dílo letos již osmaosmdesátiletého Woodyho Allena Zásah štěstím, rovněž mluvené veskrze francouzsky a odehrávající se ve francouzském prostředí. Ačkoli Allenovy filmy sotva něčím novátorským překvapí a jsou stále „stejnější“, udržují si humorně melancholický nadhled, vyznačují se smyslem pro drobné životní paradoxy. Jsou řekněme zralejší než většina obdobně zacílených příběhů.

Hubená soutěž

Ještě zbývá upnout pozornost na soutěžní sekci, která nabídne pouhých pět položek, mimo jiné dokument Godard o Godardovi, který tak může doplnit režisérovu retrospektivu. Trochu pochybuji o smyslu toho, že každý z titulů vybral některý z filmových novinářů, ať již pracují v rozhlase, televize nebo v tisku. To měli rozhodnout organizátoři festivalu, neboť novinářům přísluší o filmech psát, nikoli si je vybírat – těžko pak mohou vznášet případné námitky k něčemu, co sami vybrali.

Jean-Luc Godard

Zdá se, že v této kolekci by mohla více zaujmout Kniha řešení, nahlížející do zákulisí filmařiny (a její režisér Michel Gondry má za sebou pozoruhodné výsledky – viděli jsme od něho např. Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Pěnu dní). Vlastně jen tato sekce přináší díla, která jsme prozatím nikde jinde u nás vidět nemohli. Upřímně řečeno, dost dobře nechápu, proč se kdejaká filmová přehlídka chce „povyšovat“ na festival zařazením pofiderní soutěžní sekce; to se ostatně přihodilo i nedávné akci 3Kino.

www.festivalff.cz/cz/filmy-2024/

Co jsme psali o minulých ročnících:
2017, 2018, 2019, 2021, 2022