Kultura21.cz

Na tento film se těšilo hodně lidí. I já. Pořád jsem si říkala, jaká dvě slova to asi budou? Miluji tě? Nebo třeba Být šťastný? Žít naplno? Vedle jak ta jedle. Jsou to jiná slova a ve filmu to zazní, dozvíte se to. A co se vlastně ještě dozvíte? Co vám film dá? Jednoznačně je to kontroverzní snímek, který někoho zasáhne, u jiného vzbudí nechuť a rozpaky. Už vidím spoustu těch, kteří film komentují slovy: To byla ale jakási ezo slátanina! Duškovina!

Já bych film chtěla zhodnotit ze dvou pohledů. Jeden pohled bude můj, jako druhý si dovolím pohled obyčejného konzumního diváka, který se jednoduše těšil do kina na zajímavý a dost propagovaný film. Oba pohledy se budou proplétat, stejně se všechno navzájem motalo a proplétalo ve filmu. Tak pojďme na to. Film nebyl dlouhý, což je v tomto případě jeho předností. Ono totiž taková nálož životní tíhy stačí člověku jen na chvilku a bude spousta těch, kteří by na film nešli znovu. Co se týká obsahu a děje: film slibuje zajímavé lidské osudy, které se navzájem proplétají a setkávají, skrývá hluboké myšlenky a primárně i předvídatelně útočí na city a má vyvolat jakési hlubší zamyšlení. Forma toho všeho ale místy není nejšťastnější. Obzvláště tedy pro normálního člověka a konzumního diváka, který se může zcela ztrácet v tom, kdo je vlastně kdo, a co tím chtěl autor říci. Někomu nemusí vyhovovat prolínání reality s myšlenkami, vzpomínkami, dějem ze Švehlíkova románu, který ve filmu sepisuje, minulostí se současností, zkrátka se potkávají různé příběhy dohromady. Mně tohle nevadí, já jsem na to zvyklá a dá se fakt říct, že to mám hodně ráda. Ale chápu, že ne každému tohle vyhovuje.

Abych neprozradila příliš děje, pokud jste film neviděli, setkáte se s postavami z filmu Úsměvy smutných mužů, ale prakticky tento film s tímto minulým nemá nic společného a jestli jste Úsměvy neviděli, nemá to vliv na pochopení tohoto snímku. V případě, že si dobře pamatujete minulé postavy a osudy, pak budete více filmem obohaceni. Herec David Švehlík jakožto spisovatel ve filmu sepisuje děj, který mu zasahuje do života. Na venkově žije se svou rodinou a už nechlastá, což je samozřejmě fajn. Přijíždí za ním jeho kamarád z léčebny (Ivan Franěk), který nemá vyřešený život a vztah se svým otcem, což vygraduje tím, co se mu stane na jejich společné cestě na Ostrov duchů mezi domorodce. Do toho se zde prolíná příběh umírajícího muže, který i když kašlal na svou rodinu, požádá svou již dospělou dceru, aby ho doprovodila na cestu, kterou jí kdysi slíbil. Nyní to bude jeho cesta poslední. Nechybí ani příběh mladé ženy, která přijde o to nejcennější, co měla a srovnává se s touto ránou osudu. Více nechci prozradit kvůli těm, kteří film ještě neviděli.

Když se nad tím vším člověk zamyslí… Dlouhé a pomalé záběry, strnulé pohledy lidí, troufám si říct, že mnohdy i cíleně technicky vytvářené depresivní a melancholické záběry, všechno zdůrazňuje určitou tíhu života, je to intenzivní a naléhavé, chce to moc na něco upozorňovat, ve filmu se stále dokola opakují klišoidní věty, které mají utkvět člověku v paměti, aby si něco uvědomil. Stále se opakuje téma života a smrti, jsou zde i záběry na umírání zvířat, které tedy pro mě vůbec nebyly příjemné… Někdo zemře, jiný se narodí… Řeší se téma rodičovství a vztahů otců, matek a jejich dětí. Obětavost versus sobectví. Tohle všechno jsou zcela zásadní životní otázky a silná témata k hlubšímu zamyšlení. Přemýšlela jsem nad tím, jestli se ve filmu najde jediný vtipný moment. Pár jich bylo. Opravdu velmi málo a myslím si, že zcela deprimovaný divák si jich možná ani nevšiml, anebo to byly momenty, které mě nutily k úsměvu, ale třeba by se tomu někdo jiný nesmál. Líbilo se mi i téma smrti a možnosti vybrat si, jak chceš umřít. Podstatou však je to, že smrt přichází nečekaně a tehdy, když to nechceš nebo nečekáš. A musíš to přijmout.

Do tohoto filmu tvůrci obsadili známého francouzského herce Pierra Richarda (88 let) v roli kněze, který rozdává chudým sušenky a mění životy lidí tím, že jim posílá dopisy, ale nevím, zda tou pověstnou perlou na závěr nebyl nakonec náš guru Dušek v roli alkoholika z Úsměvů smutných mužů. A ocenit je třeba i tu cílenou multikulturalitu a nádherné záběry přírody, ze života v Indii i na ostrově, ponechanou původní cizojazyčnou komunikaci. Oceňuji i skvělou hudbu, závěrečnou písničku, když běžely titulky a já musela utíkat na vlak. Hned jsem poznala Dana Bártu.

Já si celkově myslím, že ten film byl opravdu dobrý. Je to něco, co tu ještě nebylo. Některé záběry však příliš tlačily na pilu, přijde mi celkově jako by ten film cíleně znásilňoval diváka a snažil se působit bolest, abychom si všichni uvědomili to…. CO DÁVNO VÍME…

Jestli mně se film líbil? Ano i ne. Na jednu stranu byl geniální, dechberoucí a intenzivní, silný. Je fakt, že nic takového tady z naší české produkce nebylo. Na druhou stranu mi něčím vadil. Ne tím, co chtěl ukázat, ale spíše tou násilnou, chaotickou a prvoplánovou formou sdělení. 

Dvě slova jako klíč
Two Words as the Key
Drama
Česko, 2023, 100 min
Režie: Dan Svátek
Předloha: Josef Formánek (kniha)
Scénář: Dan Svátek
Kamera: Jakub Šimůnek
Hudba: Norbi Kovács
Hrají: David Švehlík, Ivan Franěk, Diana Dulínková, Daniel Olbrychski, Pierre Richard, Gen Seto, Jana Nagyová Pulm, Jaroslav Dušek, Marika Šoposká, Jiří Šimek, Juki Iwasaki, Terezie Vraspírová, Adam Šrámek
Produkce: Dan Svátek, Patrik Křivánek, Martin Gazda, Peter Neveďal
Střih: Alois Fišárek
Zvuk: Ondřej Muška
Scénografie: Ivo Návrat
Kostýmy: Ilona Koutková

Hodnocení: 75 %