Herečka Jaroslava Vysloužilová-Wanieková hrála vždy ne na sto, ale na tisíc procent

Herečka Jaroslava Vysloužilová-Wanieková hrála vždy ne na sto, ale na tisíc procent

Tisk

jaroslava foto perex

V úterý 23. listopadu zemřela ve věku 85 let divadelní a filmová herečka Jaroslava Vysloužilová-Wanieková Přes čtyřicet let byla věrná šumperskému divadlu, kde se dočkala rolí, na které vzpomínala jak ona sama, tak její publikum i kritici. Dokládá to řada hereckých cen a uznání. Zatímco na začátku své herecké kariéry točila filmy, z nichž některé jsou kultovní, jeden z posledních filmů - Marian - byl přijat na sedmi mezinárodních festivalech, přičemž z MFF Locarno 1996 si odvezl Stříbrného leoparda a Cenu FIPRESCI.

Její tvář zná především lidé, které zajímají starší české filmy. Ti také dobře vědí, jak to mají herci z oblastních divadel těžké. Natočí třeba film, který se sice líbí, ale pak zase dlouho nefilmují, protože je vedení neuvolní z divadla. Kolikrát je režisér chce, ale nakonec obsadí někoho jiného, protože je blíž, je volný anebo působí přímo v Praze.

I když u filmu měla talentovaná začátečnice Jaroslava Vysloužilová-Wanieková dobrý nástup a ve druhé polovině šedesátých let si v několika zásadních filmech zahrála, potom točila jen sporadicky. Doménou se jí stalo jeviště šumperského divadla, kde vyrostla v jednu nejzajímavějších a nejosobitějších hereček. Její "švarný" zjev, plný ženskosti a šarmu, jako by ji předurčil pro postavy žen silných, osudových, žádoucích a nebezpečných. Své hrdinky dosáhla interpretovat s celou škálou sytých tónů i podtónů.

Jaroslava Vysloužilová-Wanieková se narodila 12. dubna 1936 v Prostějově, kde vychodila základní a potom i střední pedagogickou školu. Už během studia dobře věděla, co chce dělat po maturitě - lákalo jí herectví, a sen se jí splnil. Na brněnskou JAMU bylo přijata hned napoprvé, školu absolvovala v roce 1960. Do svého prvního angažmá nastoupila v Beskydském divadle v Novém Jičíně hned po absolutoriu a byla tam dvě sezóny. Potom odešla do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde strávila pět let.

jaroslava foto1

V roce 1967 se stala členkou šumperského divadla. Tam začala titulní rolí v Maryše, aby se postupně přehrála od dívčích postav ke zralým ženám. Vytvořila tak desítky postav jak v klasickém, tak dramatickým zaměření. Pamětníci vzpomínají nejen na její Lízu v Pygmalionu, ale později také třeba na její paní Ofku v Noci na Karlštejně, paní Svatou z Ostře sledovaných vlacích, Maude v Haroldovi a Maude nebo Marii Stuartovnu. Právě v Šumperku našla nejen velké herecké příležitosti a přízeň diváků, ale i rodinné zázemí. Jejím manželem byl Stanislav Waniek (1931 - 2012), který byl stejně jako ona dlouholetým členem Divadla Šumperk.

"S Jarkou jsem při práci zažil tvůrčí zázraky! Myslím zvlášť na naši spolupráci při inscenaci Balada o poručíkovi a Marjutce. Na celostátní přehlídce Ostrava dnešku ohromila svou rolí nejen publikum, ale i kritiku – byť se jednalo o ryze komorní příběh se dvěma herci," vzpomíná herec a režisér Jiří Fréhar.

Díky divadelnímu angažmá jsme se s Jaroslavou Vysloužilovou-Waniekovou prakticky vůbec nesetkali na televizní obrazovce, objevila se snad jen v seriálu Četnické humoresky (1997) anebo v hraném dokumentu Vincenz Priessnitz (1999). Většinou hrála v divadle a měla úspěch, za své vystoupení v představení Tři velké ženy získala cenu za nejlepší herecký výkon na divadelním Festivalu Miloše Movnara (2000). V roce 2007 obdržela cenu Senior Prix od Nadace Život umělce.

jaroslava foto 2

V roce 2010 se rozloučila s divadlem titulní rolí v tragikomedii Kanaďanky Isabelle Doré César a Drana, kde nejen hrála, ale inscenaci i režírovala, postarala se o výpravu a výběr hudby. Za roli Drany obdržela v roce 2011 Cenu Olomouckého kraje. „Byla jedna z mých nejkrásnějších. Vše, co jsem herecky a lidsky poznala, jsem mohla do té role dát,“ prohlásila Jaroslava Vysloužilová-Wanieková.

„Je to nevšední zážitek, vidět herečku Jaroslavu Vysloužilovou ve hře Cézar a Drana napsané frankofonní Kanaďankou Isabelle Doré. Pětasedmdesátiletá herečka drama režíruje, postarala se o výpravu a výběr hudby. Pomáhají ji herci šumperského divadla Hana Vonzino a Jiří Bartoň,” napsala Lenka Hoffmannová.

Herec Jiří Bartoň vzpomíná nejen na inscenaci Cézar a Drana, ale hlavně na osobnost šumperské herečky: "S Jarynou jsem partneřil ve dvou divadelních inscenacích, absolvoval s ní dlouhou řadu repríz obou her a pokaždé to stálo za to. Vnímal jsem ji jako plnokrevnou, velmi živelnou herečku, plnou instinktivního, opravdového komediantství. Nikdy nepodehrávala, raději by ve výrazu trochu přehnala, než aby nějakou jevištní situaci poctivě herecky nedokreslila. Ona v sobě skutečně měla nezměrnou zásobu temperamentu, dokázala až zaskočit svojí ohromnou dravou energií. Oceňoval jsem na ní, že vždy hrála ne na sto, ale na tisíc procent. Její poslední rolí na jevišti byla hlavní hrdinka monodramatu Cézar a Drana. Nejen že vznik inscenace iniciovala, ujala se také režie a nadto ve svém volném čase sháněla ty nejvhodnější rekvizity a kostýmy. Hlavně ale pro ni každá repríza této hry znamenala velké psychické vypětí, protože ve svých čtyřiasedmdesáti letech musela zvládnout obrovské množství textu, a to bez nápovědy. I bez případné pomoci hereckých partnerů, neboť hra obsahuje minimum dialogů a je příležitostí především pro hlavní představitelku. Jaryna se této své roli naplno odevzdala, vnímala ji koneckonců jako svoji hereckou závěť. Vím, že v mladém věku měla našlápnuto stát se také filmovou hvězdou, ale ze soukromých důvodů a vlastních rozhodnutí tyto své šance minimalizovala. Jaryna pro mě zůstane zůstane synonymem člověka, který byl pro svou profesi vnitřně zapálen. Ona divadlo opravdu milovala."

jaroslava foto3

V českém filmu začínala v roli Veverky v Kachyňově snímku Ať žije republika (1965), potom se objevila - ještě pod jménem Wanieková - ve slovenském filmu Panna zázračnica (1966). A zatímco Karel Kachyňa ji obsadil do svých dalších dvou filmů - Noc nevěsty (1967) a Směšný pán (1969), ve filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968) ztvárnila postavu živočišné Fanky.

Velkou příležitost jí přinesla úloha potvory Magdy, kterou předvedla v tragikomedii Svatej z Krejcárku (1969) - snímek natočil v žižkovské periferii Petr Tuček a vedle ní se herecky představili ještě Václav Kotva a František Peterka. Zajímavý snímek přesto zapadl, což možná způsobila i začínající normalizace a s ním související příkrý odklon od zlatých šedesátek. Poté se na několik let odmlčela, až dostala hlavní ženskou roli Nanky, manželky hospodáře Jagoše, a to v normalizačním snímku režiséra Antonína Kachlíka, nepřesvědčivém pokusu o překonání Jasného "Rodáků". Následovaly menší role ve filmech Radost až do rána (1978) a Housata (1979), ale moc nefilmovala ani v další dekádě. Zahrála si v úspěšném slovenském filmu Juraje Jakubiska Nevera po slovensky (1981) a ve Vávrově Komediantovi (1984).

O poznání větších a zajímavějších postav se dočkala v dramatu Marian (1996), kde měla postavu vychovatelky Tošovské, a v černé komedii Postel (1998), kde ztvárnila Marii. Zatímco o Marianovi napsala kritika, že jde o přesvědčivý a poctivý film, jehož mimořádné hodnoty myšlenkové a filmařské práce zůstaly zatím neoceněny, Postel zase patří k nejoriginálnějším českým filmům devadesátých let.

jaroslava foto4

Stačí si přečíst recenze - a je vám jasno, v jakých filmech Jaroslava Vysloužilová-Wanieková na sklonku své filmové kariéry hrála: "Postel - snad jediný český polistopadový film (snad ještě Tycův Vojtěch, řečený Sirotek), který jede na vlně v českém kontextu světových šedesátých let a který za touhle vlnou zdvíhá onu příslovečnou novou vlnu, na kterou tu všichni čekáme... Ozvěny surrealismu. Záměrná rezignace na komerční úspěch a úmysl dělat skutečně umělecký film. Nádherná kamera. Magický černobílý obraz. Snové vize. Umění..."

I když ji potkaly ve světě filmu spíše menší role, měla to nezměrné štěstí, že když už natáčela, pak jen se samými velikány - režiséři Otakar Vávra, Karel Kachyňa, Vojtech Jasný nebo Juraj Jakubisko jsou toho jasným důkazem. Dnes to jsou kultovní filmy. Přitom pro mnohé z šumperských diváků i jejích mladších kolegů zůstává i ona sama kultem, kultovní herečkou. Protože její životné postavy, které vytvořila v Šumperku, patří k těm nezapomenutelným.
Dokládají to i slova herečky Bohdany Pavlíkové, která s ní hrála právě v Šumperku: „Jaryna... Velká žena, tělem i duší. Láskou k divadlu, nejvíc k šumperskému. Profesionálka, vždy připravena na zkoušku, bojující za psychologii své postavy. Nekompromisní ve svém názoru na ostatní. Vyžadovala kázeň a stejnou odevzdanost inscenaci, kterou žila ona sama. Fandila všem kolegům, když zrovna nebyla obsazena. A stejně tak jim dokázala sdělit svůj názor, který nemusel být vždy lichotivým. Pro divadlo žila, a když už jí nebylo umožněno vystupovat v něm, chodila nás podporovat na premiéry. Jaryno, děkuji. S úctou! Vzpomínky zůstávají.“

jaroslava foto5

Foto archiv


 

Přihlášení



Aneta Žabková: Největší radost mi uděláte kusem klacku z lesa

Vystudovala FAMU (katedra animované tvorby), vytvořila čtyři animované filmy, které získaly řadu ocenění, je úspěšnou ilustrátorkou mnoha dětských knih a přispívá do několika časopisů jako jsou Puntík či Tečka, spolupracovala i s Mateřídouškou a Sluníčkem. Řeč je o Anetě Žabkové.

Po Vodníkovi přichází neméně skvělá Dceřina kletba

Česká spisovatelka Tereza Bartošová zaujala tuzemskou čtenářskou obec předchozím titulem Vodník. Jednalo se o případ, který smrdí bahnem. Nyní přichází Dceřina kletba lákající na obálce na to, že si starý zločin žádá nové oběti.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Saxofonista Milo Suchomel pokrstil svoj tretí album „... chcem robiť filmovú hudbu. Čakám na ponuky režisérov, kedy ma už konečne oslovia...“

Suchomel Rozh perexMilo Suchomel pokrstil 27. apríla svoj nový album Jazz In The City v priestoroch klubu Babylon v Bratislave. Patrí nielen medzi popredných hudobníkov na jazzovej scéne...

Výborné herecké kreace a silné téma nabízí nový český film Sucho

Sucho to je tísnivé vesnické drama. Na jedné straně velkostatkář a na straně druhé chudý "kolchozník", který nutí rodinu k soběstačnému životu, ale také klíčící láska revoltujících mladých lidí. Zatímco ona je dcerou chudého farmáře, on synem vlivného agrárníka, který sice dává práci půlce dědiny, nicméně půdu, vodu a krajinu devastuje chemií. To je obrazově vytříbený a emočně nabitý film režiséra Bohdana Slámy, který je i autorem scénáře.

Čtěte také...

XII. Mezinárodní festival outdoorových filmů v Praze

a 200Mezinárodní festival outdoorových filmů, který již od 3. října brázdí kinosály a další spřízněná místa nejen České a Slovenské republiky, ale i Sibiře, dorazí 20. listopadu také do hlavního města. Letošní ročník uvádí desítky snímků s adrenalinovou, ale i...


Literatura

Válečný zločinec nebo jen loutka svého otce?

dedictvi valky perexNěmecko, rok 1946. Klára Falkenbergová, která během války řídila významný rodinný podnik, přišla o všechno. Má pouze falešné doklady a naději, že svatba vyřeší její většinu jejích problémů. Poté, co jí nejlepší přítelkyně Elisa...

Divadlo

Ľadové zrkadlo

ladove zrkadlo zpV rámci Bratislavského majálesu sa 1. mája predstavili deti z ochotníckeho divadla z Devínskej Novej Vsi pod vedením Marty Potančkovej v detskom muzikálovom predstavení Ľadové zrkadlo. ...

Film

S filmem Tenet došel Christopher Nolan na konec jedné cesty

tenet perexLoňský rok byl v kinech ze známých důvodů dost slabý a od března se v nich hrály prakticky jen filmy komornější, pro náročnější publikum a blockbustery úplně absentovaly. Snad jedinou výjimkou bylo srpnové nasazení akčního sci-fi Tenet režijního...