Kultura21.cz

Národní filmový archiv (NFA) zřejmě nemá čas, chuť ani kapacity na to, aby přichystal a vydal přehledné dějiny české (československé) kinematografie, takže raději upřednostňuje zpracování dílčích témat. Přitom první, ještě interní nárys dějin se tam vynořil před bezmála šedesáti lety. Možná by si pan ředitel Bregant měl vzít příklad ze sesterské slovenské organizace, která dějiny tamní kinematografie předložila již ve druhém přepracovaném znění.

Podívejme se tedy blíž na nejnovější publikace NFA – jedna se nazývá Experimentální dílna (opatřena podtitulem Československá armádní kinematografie 1920-1970), pojednává o Československém armádním filmu a sepsala ji Alice Lovejoy, druhá, jejímž autorem je Petr Hasan, se honosí poněkud záhadným názvem Ušlechtilý, dobrý, krásný a zaměřuje se na vztah katolické církve k pohyblivým obrázkům v první půli minulého století, na její nároky i cenzurní tlaky. Ani jedna z knih nevznikla popudu vydavatele: první je překladem z angličtiny, druhá má svůj původ v disertační práci.

Různé úryvky z obou knih na veřejnost v uplynulých letech pronikaly: Alice Lovejoy v době, kdy pobývala v Česku a shromažďovala podklady pro svou knihu (anglicky vyšla v roce 2015), své průběžné texty zveřejňovala jak v odborném tisku (Cinepur, Iluminace, Revue pro dokumentární film), tak v různých sbornících (např. Naplánovaná kinematografie); Petr Hasan se opakovaně vyskytoval na stránkách Iluminace. Jak tedy uspěli se svým finálním zpracováním?

Armáda jako záštita seberealizace?
Experimentální dílna není prvním pokusem zmapovat málo známé aktivity ve vojenských kruzích. Před dvanácti lety totiž Václav Šmidrkal vydal knihu Armáda a stříbrné plátno, zachycující celou druhou půli minulého století – až do zániku armádní výroby v roce 1999. Oproti výčtovému, jakoby sběratelskému Šmidrkalovu přístupu se Alice Lovejoy snaží nastolit řekněme analytické zpracování, opřené o detailní průzkum nejen filmů, ale také archivních zdrojů. Avšak oproti Šmidrkalovi své pátrání ukončuje již v roce 1970 a nezahrnuje následnou éru normalizace.

Autorka podrobně mapuje meziválečné začátky i tehdejší důležité osobnosti, přibližuje organizační strukturu i (vynucované) zaměření pro vojáky pracujících filmařů. Zjišťuje, že tvorba vždy nějakým způsobem vyjadřovala armádní zájmy (viz třeba početné instruktážní filmy), brala na zřetel i (celo)společenské povinnosti, podílela se ideologických kampaních a jen občas bylo tvůrcům dovoleno, aby se realizovali podle svých představ. Třeba během 60. let – a zejména na jejich sklonku – vznikla řada sdělením i tvarem pozoruhodných výpovědí, záhy považovaných za „pomýlené“ a záhy zakázané. Nepřicházely na svět snadno ani samozřejmě, v knize nalezneme doklady, na jaké potíže naráželo schvalování námětů, scénářů i hotových děl.

Možná překvapí, jaká jména se s armádním prostředím pojí: vedle Františka Vláčila to byli třeba Karel Kachyňa, Pavel Juráček, Ivan Balaďa, Vladimír Drha. Někteří spolupracovali dlouhodobě, jiní se vlastně jen mihli během výkonu vojenské služby. A zcela určitě šokuje zjištění, že Československý armádní film produkoval i několik celovečerních hraných děl, určených pro uvádění v běžných kinech (např. pozoruhodnou apokalyptickou sci-fi Konec srpna v hotelu Ozón, 1966 – na snímku). Je přitom nutné ocenit, že kniha obsahuje jako cennou přílohu DVD s obtížně sehnatelnými krátkými filmy (celkem jich je třináct), které zosobňují nejčastější přístupy uplatňované v časovém rozmezí 1938 – 1969.

Co se dělo pod katolickou pokličkou
Hasanova kniha se soustředí výhradně na katolické prostředí (a tím pádem pomíjí ostatní, zejména protestantské církve), aby postihl odtud vycházející tlak na filmové podnikání i divácký vkus. Sklony zakazovat vše, co se vymykalo představám o spořádanosti, ovšem souzněly se státními cenzurními orgány, jakkoli ty byly sekulární. Asi se dosti podivíme, když si uvědomíme, že v údajně liberálním meziválečném období musely každý film, každá divadelní hra, každá kniha, ba i každý novinový článek projít cenzurním řízením, které rozhodlo, zda je vhodné zveřejnění.

Hasan přibližuje některé důležité události (třeba vznik a uvádění nákladného, ale přitom divácky neúspěšného velkofilmu Svatý Václav, 1929 – na obrázku), mapuje činnost katolických kin, ukazuje, co bylo u promítaných filmů vnímáno jako sporné či vysloveně nežádoucí, protože to ponoukalo ke hříchu – jedná se najmě o nahotu, sexuální náznaky, ale také nevhodné vzorce chování. Katolické spolky hlásaly, že filmy mají bavit, ale přitom se vyhnout jakýmkoli neslušnostem či nepřístojným myšlenkám. Vadily i dokumenty, které – bez jakéhokoli erotického kontextu – zachycovaly třeba málo oblečená těla domorodců.

Cenná je obrazová příloha, která vedle záběrů z filmů obsahuje také portréty důležitých osobností, ale zejména přetisky dobových písemných dokumentů, stížností, oznámení či pouhých dotazníků či formulářů. Čerpání z archivních zdrojů je pro celou práci prioritní. Autor navíc ukazuje, jak konkrétně v časopisu Katolík vyhlížela filmová doporučení věřícím – filmy byly rozděleny do několika kategorií od zcela nezávadných až po ty, kterým by se svědomitý občan vyhnout. Třeba lyrický snímek Řeka čaruje (1946) byl označen za lacinou a ošklivou pikanterii.

Alice Lovejoy: Experimentální dílna. Československá armádní kinematografie 1920-1970
Přeložil Jan Hanzlík
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2021. 315 stran
Hodnocení: 90 %
Foto: kniha
Experimentální dílna. Československá armádní kinematografie od 20. do konce 60. let (nfa.cz)

Petr Hasan: Ušlechtilý, dobrý krásný. Římskokatolická církev a kinematografie v českých zemích 1918-1948
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2021. 327 stran
ISBN 978-80-7004-196-3
Hodnocení: 90 %
Foto: kniha
Ušlechtilý, dobrý, krásný. Římskokatolická církev a její vztah ke kinematografii v českých zemích mezi lety 1918 a 1948. (nfa.cz)