Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Už po šestadvacáté si diváci v Praze (a následně v dalších čtrnácti městech naší republiky) mohou vychutnat olbřímí přehlídku filmů nazvanou FEBIOFEST, spíše jen z prestižních důvodů opatřenou soutěží prvotin, aby se mohla honosněji zvát festivalem. V hlavním městě se pořádá ve dnech 21. až 29. března a zahrnuje jak předpremiéry distribučních filmů, tak projekce děl, která v tuzemských kinech (o televizích nemluvě) sotva spatříme.

Kromě soutěžní sekce nazvané Nová Evropa se můžeme těšit na rozsáhlé průřezy národními kinematografiemi (asijskými, americkými, ale také balkánskými či skandinávskými), na mimořádně oblíbenou sekci předpremiér, také na nová, byť někdy už bohužel slabší díla starých osvědčených mistrů. Unikátní program pak nabídne dokumentární sekce, dokonce nebudou chybět ani kulinářské hody inspirované právě filmem. Fanoušci se mohou těšit i na proslulé snímky starší a staré, nyní nově restaurované a digitalizované. Zde jsou zastoupeny tituly vskutku legendární: Vymítač ďábla, Nebe nad Berlínem, Smrt v Benátkách, Zběsilost v srdci. Žánrově i vypravěčským uchopením se různí, avšak spojuje je mistrovsky zvládnuté režijní řemeslo, které je povýšilo nad běžný spotřební produkt.

Zasloužené pocty se tu dočkají slavní umělci: svými nejvýznamnějšími díly se představí jak tuzemská Jiřina Bohdalová (jež zazáří v politické tragikomedii Ucho), tak ze zahraničí Bille August, přední dánský režisér, jenž v minulosti uspěl na významných světových festivalech i v oscarovém klání (mám na mysli díla jako Pelle dobyvatel nebo S nejlepšími úmysly – podle Bergmanova scénáře, který před lety vyšel i česky pod názvem Dobrá vůle), nebo Peter Fonda, proslavený zejména Bezstarostnou jízdou. Tento pamětihodný rebelantský „motocyklový“ snímek spaříme po rovném půlstoletí, které uplynulo od jeho vzniku. Pokud bych měl sepsat nějaké tipy, doporučil bych zájemce, aby se orientovali právě tímto směrem. Věřím, že díla prověřená časem (a v několika případech u nás dokonale neznámá) zaujmou i dnes, jakkoli postrádají tak obvyklý klipový rytmus a už vůbec nepočítající s diváckou mentalitou blízkou dospívajícímu puberťákovi.

ybrat nějaký spolehlivý bonbónek z ostatní, řekněme současné tvorby, je ovšem tvrdý oříšek. Můžeme předpokládat, že distribuční předpremiéry budou spadat mezi lehce stravitelnou duchovní stravu – jako třeba Gentleman s pistolí, údajně poslední film Roberta Redforda v jeho herecké kariéře. Lze se samozřejmě orientovat podle osvědčených jmen, jenže jejich nositelé jsou už pány (eventuálně dámami) notně zestárlými, takže jejich volba se přirozeně stává sázkou do loterie.

Svými provokujícími náhledy na selhávající společnost mě vždy zaujal kanadský režisér Denys Arcand, avšak opravdu netuším, co lze očekávat od jeho nejnovějšího díla Pád amerického impéria. Je na něm zvláštní to, že se nazývá úplně stejně jako jeho film natočený před třiceti lety (a u nás kdysi uvedený jen v televizi). Podle všeho však oba stejně nazvané filmy nemají po dějové stránce nic společného, i když jakýmsi pojítkem se nepochybně stává opět režisérův zájem o krizové jevy ve společnosti a jejich tragikomické nazírání.

Pak bych ještě upozornil na dva řekněme výlučné počiny, které slibují pozoruhodnou podívanou. Polodokumentární snímek Mrtví a ti druzí, natočený v brazilsko-portugalské koprodukci, dává nahlédnout do života jihoamerických indiánských kmenů, zvláště pak do jejich magického vnímání světa. Sugestivitě jistě napomůže i autentická domorodá mluva. Musím zmínit i unikátní střihový dokument Nikdy nezestárnou, sestavený ze stařičkých filmových materiálů pořízených v zákopech, i mimo ně, během první světové války. Zpracoval jej režisér Peter Jackson, českému publiku dobře známý z takových hitů jako Pán prstenů nebo Hobit. Dávným záběrům, zpřítomňujícím hrůzné okamžiky i chvíle odpočinku, vdechl nový život (a jistě i naléhavost), když je vyčistil, restauroval a především obarvil. S využitím nejmodernější techniky dosáhl úžasného výsledku: barvy nejsou ani řvavé, ani omšelé, použité záběry ohromují svou autenticitou, jako kdyby takový vzhled získaly už tehdy.

Možná, že v obsáhlé nabídce se skrývají další skvosty, jenže ty neobjevíme jinak, než že se na titul, který nás aspoň podle popisku zaujal, vypravíme. Podobá se to však sázce do loterie: možná nalezneme malý či větší poklad, ale s nesrovnatelně větší pravděpodobností narazíme na nějakou do sebe zahleděnou, nekomunikující hloupost. Byť musím připustit, že i takové produkty své obdivovatele nejspíš také naleznou…

www.febiofest.cz
Foto: Febiofest