Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V nakladatelství AMU vycházejí také knihy, které (nejen začínajícím) filmařům vysvětlují teorii, ale hlavně se obracejí k praktickým záležitostem - třeba k tomu, jak psát scénáře nebo jak nakládat se zvukem. Snadno pochopíme, že základy řemesla se lze naučit, avšak tvůrčí přístup musí být nejspíš vrozen.

První z publikací, nazvanou Scénář pro 21. století, napsala Linda Aronsonová, druhou je Hudební zvuk, podrobně prozkoumaný Václavem Syrovým. Z obou si lze přečíst ukázky zde:

https://namu.cz/files/2015-02/150204152234.pdf
https://namu.cz/files/2015-02/150204151932.pdf

Aronsonová dříve, než se rozepíše o strukturách scénáře, nejprve zdůrazní, že na počátku všeho stojí nosný nápad, volba látky, určené ke zpracování. A hned upozorňuje na možná úskalí: jednak na propadnutí k osvědčeným klišé, jednak na ustavičné, avšak v důsledku kontraproduktivní bobtnání načrtávaných motivických linií. Autorka to nazývá příklonem k vertikálnímu či naopak laterálnímu myšlení: každé má své přednosti (smysl pro věrohodnou i dobře strukturovanou zápletku na jedné straně a osobitý, svébytný přístup na straně druhé), avšak také zápory, pokud jednostranně převáží. A pak jen zbývá rozvážit, o jaký film vlastně půjde a co chce sdělit.

Další kapitoly autorka zasvětila druhům scénáře ve smyslu jejich výstavby. Probírá konvenční vypravěčské uspořádání, zpravidla členěného do tříaktové struktury. Věnuje se bodovému scénáři i scénosledu, obhlíží, jak se rovina vztahů splétá s rovinou událostí, ukazuje jak rozlišit hlavní postavy od těch, které se takovými pouze zdají, a připomíná, že hlavní postava nemusí být nutně tou nejzajímavější. Ke každé hlavní postavě by měl být zrcadlově konstruován i její protivník, případně protivníci.

Aronsonová ozřejmuje, jak jednotlivá dějství mají být vystavěna, kdy mají přicházet zauzlení, komplikace dění či zvraty. Vysvětluje, kdy by protagonista měl být vystaven ohrožení, pádu či nezdaru, aby mohl v sobě nalézt sílu vzdorovat a v posledním dějství se dočkat rozřešení, vyvrcholení, případně vést celý příběh k rozměru podobenství.

Další možností, jak scénář uspořádat, je paralelní narace neboli vyprávění postavené na souběžně rozvíjených liniích, ať již vztahují k postavám nebo zápletkám. Může se vyskytnout forma příběhové mozaiky (a to včetně vícera ucelených pohledů na tutéž událost), vícečetný (skupinový) hrdina, ale také vícero časových rovin, které mohou být různě pojednány. Každé z této eventuality určuje Aronsonová samostatnou kapitolu. A všimne si i specifických záležitosti, třeba podoby dialogu.

Velkou předností knihy je její názornost. Nalezneme nejen početná ponaučení (odlišně vytištěná), grafy a názorná kresebná schémata, ale především "případové studie", což jsou rozbory filmů, které to či ono scenáristické pojetí reprezentují. Můžeme si tak vychutnat zasvěcené postřehy o historickém dramatu Piano (které naplňuje tříaktový model), o snímku Město naděje coby reprezentantu dějové mozaiky či o filmu Americká krása, postaveném na skupině lidí coby kolektivním hrdinovi. Dokonce nalezneme zmínky o české komedii Knoflíkáři.

Kniha se vyznačuje pečlivostí, s jakou byl vybroušen český překlad, redakce konzultovala i odbornou terminologii. Rozhodně přesahuje rozměr pouhé učebnice (ve smyslu odborné "kuchařky", jak tomu bylo u Fieldovy příručky Jak napsat dobrý scénář) a lze ji doporučit každému zájemci o pohyblivé obrázky, chce-li pochopit, jak filmaři vlastně pracují a jak konstruují příběhy, aby si publikum podmanili a dosáhli co největší divácké odezvy.

Totéž lze napsat u druhé z hodnocených knih, která vychází již v druhém vydání, u Hudebního zvuku. Václav Syrový, jenž dříve sepsal tematicky příbuznou Hudební akustiku, hned v úvodu vytyčuje tři velká H: hluk, hlas a hudbu. Všechny uvedené složky jsou pro každý film - není-li němý, tudíž bez zvuku - naprosto nezbytné.

Své pojednání rozčlenil do sedmi přehledných kapitol, kde rozebral jednotlivé aspekty: tak poznáme zvuk z hlediska psychologického dopadu, kvality i estetiky. Téměř dvě třetiny rozsahu knihy autor věnoval konkrétnímu (po)užití zvukové složky. Zabývá se zdroji zvuku, jeho realizací i prezentací, čtenáře seznamuje s elektroakustickou hudbou, s elektrickými hudebními nástroji.

V neposlední řadě si všímá dramaturgických zásad při práci se zvukem. Nastoluje takové obtížně uchopitelné otázky, jako je barva zvuku nebo psychologický dopad zvukového efektu, případně zvukové montáže. Nechybí ani oddíl věnovaný zvukové režii hudební nahrávky určené pro film. A v posledku upozorňuje na speciální zásahy, jakými mohou být retušování nebo rekonstrukce zvukového záznamu. Syrového kniha tak naznačuje, že rozhodně není samo sebou, znějí-li ve filmu nějaké zvuky, neřkuli hudba.

Linda Aronsonová: Scénář pro 21. století
Z angličtiny přeložila Michaela Graeberová, redakce překladu Zdeněk Holý. Konzultace terminologie: Jiří Dufek, Vilém Hakl
Vydala Akademie múzických umění, Praha 2014. 344 stran
Hodnocení: 100%

Václav Syrový: Hudební zvuk
Vydala Akademie múzických umění, Praha 2014. 318 stran
Hodnocení: 100%

Foto: AMU, ČT,  www.goodday.cz