Kultura21.cz

Pamětníci a milovníci divadla si mohli všimnout, že letos 6. září to bylo deset let, co odešla ve věku 94 let vynikající herečka Růžena Lysenková. Naposledy si zahrála v roce 1997, a to v televizním filmu Čas jeřabin. A i když se objevila v řadě inscenací a seriálů, (komu by se nevybavila její postava pošťačky v Chalupářích), velké a nádherné role jí dopřávalo hlavně divadlo.

Její výrazná tvář, šarm a herecký talent, to byla poznávací znamení už coby začínající herečky. Už jako hodně mladá si Růžena Lysenková (1918 – 2013) vyzkoušela plejádu velkých rolích v několika divadelních „venkovských“ divadelních společnostech, ale teprve až v Praze se prosadila jako výrazná herečka s širokým rejstříkem.

A jaké byly její první role a herecké začátky? První angažmá po absolvování Státní konzervatoře dostala v Secově divadle. Chtěla hrát a ve velkém souboru některého z pražských divadel by asi nikdy nedostala jako začínající herečka ty role, po kterých toužila. Měla na tuhle dobu „kočování“ nejkrásnější vzpomínky.

„Měla jsem role, o kterých sní každá herečka, měla jsem obecenstvo, které mi rozumělo,“ vzpomínala Růžena Lysenková v jednom novinovém rozhovoru. „Víte, pro venkovského člověka je divadlo svátkem. V městečkách, kde jsme hrávali, nebylo stálé divadlo, a příjezd divadelní skupiny byl události. Pražský divák je rezervovaný, ať už ho představení sebevíc nadchne, jinak, než delším potleskem svou vděčnost hercům nedovede vyjádřit. Zažila jsem nezapomenutelné chvíle na jevišti, kdy jsem cítila, že diváci reagují na vše, co jim chci říci, že žijí s postavou, kterou pro ně ztělesňuji. Po představení na mně čekávaly prosté ženy, pomáhaly mi s garderóbou – bydlívali jsme všelijak a kostýmy jsme si na představení museli nosit přes ruku. A přinášely mi dárky. Bylo to za války, a tak nosily to, co bylo tenkrát nejvzácnější: doma pečené cukroví, dorty, bábovky. Pak přišla léta u Burdovy činohry, s jednou nejkrásnějších rolí, které jsem kdy hrála, Zuzanou Vojířovou. Do míst, kde jsem tenkrát hrávala, jezdím dnes na estrády a na divadelní zájezdy, setkávám se se svými tehdejšími diváky a nesmírně mě těší, že na mě dodnes vzpomínají. Za ta léta na mě nezapomněli, tak jako já nikdy nemohu zapomenout na chvíli vzácného kontaktu mezi hercem a hledištěm. Proto mám estrády tak ráda, zavádějí mě mezi lidi, kteří se nestydí za projev citu, za dojetí.“

Po osvobození přišlo první angažmá v Praze, ve vinohradském divadle (1945–1948). Helena Trojská v Troilovi a Cressidě, Lazebník sevillský, Dostaveníčko v Sain Lis a řada dalších. Do srdce venkovského publika se Růžena Lysenková zapsala Zuzanou Vojířovou, pro pražské obecenstvo byla rozkošnou paní Urbanovou z Jedenáctého přikázání v Radokově inscenaci v souboru D. F. S. Role svůdnic jí zůstaly na dlouhou dobu i na scéně Městských divadel pražských, kde působila od roku 1952. Byly to často pěkné potvůrky. Ale přesto dokázala dát každé postavě rys lidskosti a citové plnosti.

Mezi stěžejní inscenace s její účastí patřily hlavní postava ve hře Začalo to v ráji, paní Andrštová ve Sňatkovém podvodníku, učitelka Rose-Marie v americké hře Jako by den chtěl odejít a po letech znovu Arsinoe v Ódě na krále, ale také hry jako Liška a hrozny, Fidlovačka, Já k čertu žiju rád nebo Sňatková podvodnice.

„O hercích se říká musejí hrát hlavou, srdcem i smysly. Mně seděly vždycky ty role, kde jsem mohla uplatnit více to srdce a smysly,“ říkávala Růžena Lysenková, která při své herecké profesi stačila žít rodinný život a s manželem vychovat dvě děti.

A na co na své dětství a na svou maminku nejraději vzpomíná její dcera, herečka Zuzana Geislerová?

„Mámu jsme milovali, byla veselá a plná života, krásně se smála, byla poloviční Maďarka, a bylo to znát,“ říká Zuzana Geislerová. „S bratrem Petrem jsme na ní vždycky večer čekali, až se vrátí z divadla, protože jinak jsme ji moc neviděli. Otec byl doktor práv, a ti dva byli tak odlišní, jak to jen jde, ale byli skvělí rodiče, ani přehnaně starostliví, ani zanedbávači, prostě tak akorát. Máma měla ráda víno, někdy vedla dlouhé monology po pár sklenkách, byly většinou hodně legrační, jednou jsme ji s Petrem nahráli na kazeťák, ale našla to a zničila, což je velká škoda! Mezi kolegy z divadla byla velmi oblíbená, zachovala si po celý život takovou zvláštní naivitu… I když já jí podezřívám, že to hrála, protože vím stoprocentně, že se někdy tak tvářila, že je blbá, a pamatuju si, že mi jednou řekla: Víš Zuzko, nic lidi tak nepotěší, jako když si myslí, že jsou chytřejší než ty!“

Právě na jevišti našla široké uplatnění v repertoáru různorodého charakteru, projevila schopnost konverzační lehkosti, kultivovaného humoru, dokázala ale zahrát i lyrické role, prosadila se také v muzikálu. Oproti divadlu nedostala Lysenková ve filmu a televizi tolik příležitostí, respektive početně jich nebylo málo, zato málo hlavních či velkých.

Ve filmu debutovala rolí sekretářky v parodii Pytlákova schovanka (1949), v 50. letech vytvořila převážně role matek a manželek. Větší hereckou příležitost jí poskytl až Václav Lohniský (což byl první a poslední film známého herce) v hořké komedii Panenství a kriminál (1969), kde hrála roli matky hlavní hrdinky. Hodně rolí ztvárnila v televizních inscenacích a seriálech. Třeba v 70. letech jsme ji mohli vidět v několika televizních seriálech jako Hříšní lidé města pražského (1969), Chalupáři (1975), Žena za pultem (1977) nebo Inženýrská odysea (1979). Naposledy se na filmové plátno vrátila rolí tety Kornélie ve slovenském filmu Demokrati (1980) a v menší úloze v českém historickém snímku Veronika (1985).

V televizní detektivce Jak se rozloučit s Odettkou (1984) si s ní zahrála i její dcera Zuzana Geislerová: „Představte si, že z té Odettky nic nepamatuju, jen to, že to byla detektivka… Ale chtěla jsem vám říct, nevím, jak moc je to zajímavé, že já se jmenuji po Zuzaně Vojířové, táta jí v té roli viděl poprvé na jevišti, a můj bratr Petr, což je otec Ani a Ester, je zase pojmenován podle Petra Voka z Rožmberka... Otec byl prostě romantik!“

Zdroj foto: archiv Zuzana Geislerová