Když se po dlouhé době bez divadla, divák toužící po nějakém představení podívá, cože se hraje u Buranů v Brně, čeká ho překvapení. Koncem sezony, která díky čínskému viru nehrála, se zvědavec potěší, že i „Burani“ už začali hrát. Ale ouha, cože to na webu píší? Že se otevírá scéna Vejmínku..? Hned kouknu do wikipedie, jestli se nemýlím. No ano, vejmínek, (výměnek) je zvykový právní útvar, prostřednictvím něhož se na statek nově nastupující hospodář zavazoval k tomu, že někdejšímu hospodáři, který mu statek předával do užívání a odcházel na odpočinek do obydlí většinou v rámci statku, tak že bude doživotně zaručovat ubytování a určité množství naturálních dávek. Odstupujícím hospodářem bývala matka, otec, kteří statek předávali do užívání svému synu a sami odcházeli na vejminek.
Vzdělanější díky wikipedii začnu pátrat, kdože to komu jaký vejměnek (vejminek) dal? No ano. Večer se hraje za budovou Sokolského stadionu, kde sídlí BuranTeatr, tam v zahradě na letní scéně, představení ČARODKY. Tak to je ono! Je to vejmínek Buranů.
Autorem hry je Jan Šotkovský, jinak dramaturg Městského divadla Brno spřízněn s Burany. Režii má Mikoláš Tyc, stálý režisér BuranTeatru, také spřízněn s mnoha profesionálními scénami, s Městským divadlem Brno nevyjímaje.
Tak jsem už konečně v obraze a nahlédnu do letáčku scény Vejmínek: Čarodky je původní dramatické dílo Jana Šotkovského, v režii Mikoláše Tyce. Texty písní napsal Jan Duchek a hudbu složil Miroslav Ondra. Ten na scéně hraje Miroslava Veselého, všeuměla i flákače. To je teda všestrannost. Hudba a hra na klávesy, zpěv, herectví… Klobouk dolu! Protihráčkou mu je Kateřina Ondrová, energická právnička, kterou hraje Kateřina Veselá. Má opravdu neutichající energii a je najednou všudea hraje s patřičným elánem. Ještě tady máme Barboru Goldmannovou a Petra Tlustého, kteří hrají naprosto všechno. Třeba i tahací harmoniku, kolem které se, kromě jiného, příběh otočí.
Dramatická skládačka složená z dialogů, písní, živé hry na housle nebo klávesy, má hodně společného se základy malých divadelních forem, které se hrály v Praze v šedesátých letech (divadlo Paravan – J. R. Picka a Martin Schulze, nebo počátky Semaforu Suchého a Šlitra, nebo ve Večerním Brně – zakladatelé byli Olga Zezulová, Vladimír Černík a Ladislav Suchánek. A potom dlouho nic… Poetika Bolka Polívky je výborná, ale jiná. Aktuální špílce propojené s Brnem a volně posouvající děj přes jednotlivé skeče, to se v dnešním digitálně přeplněném světě na jevišti moc nenosí.
Nenosí? A co když právě takový žánr tady chybí? Vyplňuji jej občas televizní programy, ale živé setkání s diváky to nenahradí. Takže je tady, před několika dny zahájené představení, které veleúspěšně navazuje na někdejší Večerní Brno, nebo na pražský Paravan, J.R. Picka. (Mimochodem, víte, proč Paravan v roce 1965 zanikl? J. R. Pick sedel na prázdné scéně, před sebou měl rozevřené noviny, stranický tisk, Rudé právo. Mlčky četl, potom noviny odložil a řekl: „Okno do světa. Okno do světa lze zastřít novinama.“ No a soudruzi to jeho divadlo zastřeli. Definitivně. Vím o tom své… Byl jsem tam, prožíval jsem to. A teď? Má smysl dělat třeba nějaký humor v souvislosti se společenskými nešvary, s „nastavováním zrcadla“ jak nás kdysi upozorňovali TV hlasatelky? Určitě ano. Ne stejně jako kdysi, trochu jinak a svobodněji. Když v roce 1965 J. R. Pick řekl z jeviště Dobrý den, tak obecenstvo začalo tleskat. Vždyť jsme věděli, jakýže je ten den dobrý. Tak dnes to už neplatí, ale témat, nad kterými se můžeme smát i plakat je hromada. To právě chytře využívá autor Šotkovský a jeho tým. Smíchu je, chválabohu, v hledišti dost, i když… I když v tom letním hledišti sedělo málo diváků. Zájem by určitě byl. Ale propagace nebyla. Přesněji, peníze na propagaci asi nebyli. A je to člověku líto. Tak dobré, vysoce profesionální představení. Interpreti hráli s plným nasazením.
Při tom slovíčku – profesionálně - jsem zaváhal. V představení Čarodky byl jediný amatérský, tedy neprofesionální, fakt svícení. Zbytečné protisvětlo (contre-jour) překáželo, divák byl ochuzen v mnoha situacích o mimiku, detaily hereckého projevu. Až na tuto drobnou výhradu, závěrečný potlesk diváků dal tvůrcům určitě na vědomí spokojenost, fajn pocit, se kterým Vejmínek všichni opouštěli.
Škoda, že na té letní scéně nebylo plno. Doufám, že někdy příště. Když se povede (a snad i touto recenzí) upozornit lačné brněnské publikum, že v zahradě za BuranTeatrem, za Sokolovnou na Kounicově ulici 20 se děje něco, o co by diváci neměl přijít. Určitě budou, díky inscenaci Čarodky, všichni spokojení.
Autorkou foto k představení Čarodky je Nikol Wetterová
| < Předchozí | Další > |
|---|
V letošním roce uplynulo právě dvě stě padesát let od otcovraždy, o níž se prý K. H Mácha v kraji v okolí Doks, kterým se toulal, doslechl a která mu podle všeho byla inspirací pro jeho rozsáhlou báseň Máj. I když od jejího prvého vydání uběhlo již b...
Jak lze propojit výtvarné umění s přírodními vědami ukazuje nová výstava v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, kde se po stopách českých krajinářů vydali odborníci z Ústavu geoniky AV ČR a dalších institucí. Společn...
Cybercomics je sci-fi román z nedaleké budoucnosti od Egona Bondyho, do kterého se se vším vervou pustilo Slovácké divadlo. Svět mafie a nadnárodních společností vás pohltí a nepustí.
Každý režim, mocenské seskupení či nejšířeji civilizační okruh sleduje dva základní cíle: jednak hájí a vychvaluje sám sebe, jednak zlehčuje a odsuzuje případné protivníky, ať již je nachází ve svém vlastním prostoru, nebo mimo něj. Platilo to ...
