„V květnu 2026 se zúčastním mezinárodního knižního festivalu Svět knihy Praha, jednoho z největších literárních setkání ve střední Evropě.” Tak tohle jen tak nikdo říct nemůže, Antonín Deliš letos bude se svými knižními dětmi na festivalu poprvé.
Co všechno se honí hlavou, Tony? Knížky takhle hezky naživo s tebou, už brzy?
Nepřál bych nikomu, aby viděl, co všechno se mi honí hlavou. Jsou to trochu merlinovské vize, řekl bych. Asi proto, že mi na tom záleží, se moje vědomí snaží celou tu věc uchytit nějak víc intuitivně. Takže si jdu lehnout s něčím, co zní jako plán, abych se ráno probudil a řekl: „Aha, tak tohle mě teda nenapadlo“ a plán od základu překopu.
To je pěkné, jak to říkáš: „Knížky takhle hezky naživo,“ to je docela přesné. Protože takové to naživo jsem si zažíval před pěknou řádkou let, když jsem si jako mladý gymnazista nechal vázat v Novákově knihařství v Turnově své první básnické sbírky a pak je rozdával přátelům… teď budu knížky prodávat, vnitřně je to větší závazek.
Co bys každé jednotlivé knížce přál, aby na festivalu zažila?
Já myslím, že něco jako pořádný hype. Hlavně ne ticho. Není nic vražednějšího než ticho. Ticho na čtení, to je něco jiného. I když v mém případě – já jsem docela hlučný spisovatel – během psaní píšu texty písní, promptuju, zhudebňuju a do toho poslouchám hodně jazz, hlavně večer, nebo lofi. Takže by to asi vůči mým knihám nebylo vůbec fér, přát jim takový klid, když je člověk porodil v takovém hluku. A to nemluvím o pračce a sušičce, co mi vrní otevřenými dveřmi do koupelny.
Příprava na knižní veletrh ale začíná již dlouho před ním, rozmyslet, které knihy vzít s sebou, co nim, jak je prezentovat. Ve své tvorbě navíc spojuješ více různých vrstev. Romány i poezii. Romány Poslední noc v New Yorku prošly asi největší změnou za dobu, kdy jsem poslouchala první díl. V podstatě jsi příběhy rozepsal – příběhy jsou košatější a vlastně přirozeně rozdělil – vychází zvlášť. A přibyly k nim hudební soundtracky. Právě hudbu si od tebe mohou skrze speciální kód čtenáři odnést. Mezitím nabízíš své sociální sítě, kde si čtenáři mohou nejen užít ukázky z tvých děl, ale také nahlížení do zákulisí nebo vizuály ze svých románů.
Přiznám se, že třeba právě Poslední noc v New Yorku ve mne zanechala silný emoční otisk, takovou temnou atmosféru, byť už si po letech nevybavuju detaily. Stále ale zůstává emoční vzpomínka, která se čas od času rozprostře ve stylu „byla to kniha, nebo to byl film“? Vlastně, sní někdy autor o tom, že by jeho knihy bylo zfilmovány, nebo kdyby měly podobu animovaného díla? (Pokud ano, kterou ze svých si takhle umíš představit nejvíc?)
Upřímná odpověď by byla: Besame mucho. Protože ještě jako čerstvý absolvent filmové školy v Písku jsem napsal podle svého románu scénář celovečerního filmu, dokonce jsem se svým produkčním a kameramanem jel na Finále Plzeň a prezentovali jsme ho v sekci připravovaných filmů, ale nakonec se nám ho nepodařilo zafinancovat, což není asi ojedinělý případ. A možná proto, že jsem nakonec filmový svět opustil, jsem k němu cítil takový vnitřní dluh – a možná proto všechno uchopuju víc tak zeširoka, užívám si ten proces „samotvorby“.
Nechápej mě zle, je super mít ilustrátorku, já takhle spolupracoval s Monikou Bouchalovou, ale poslední dobou jsem tak zrychlený, že volím všechny možné dostupné nástroje, abych co nejrychleji ze sebe chrlil ty obrazy ven. Z tohohle pohledu mi přijde nejzajímavější můj poslední román, a to Usuš své vlasy v 15:30, 2:45, protože kdo by nechtěl realizovat film, který se odehrává pouze v Praze a Prahu neopustíš ani na minutu.
Ale nevím, jestli bych měl to srdce uzavřít plavecký bazén v Podolí jenom proto, aby se můj příběh natočil tam, kde se odehrává. Bože můj, Podolí, to je moje láska a stejně tak to má určitě mnoho lidí. Takže představ mám fůru, ale jestli je důležité je realizovat, těžko říct.
Animovaného díla? Hm, abych pravdu řekl, tak poslední dobou jsem potkával Olív Dolanskou, což je moje bývalá spolužačka ze školy, která se léta věnovala animovanému filmu. A přesto mě nenapadlo, že by nějaký příběh měl být animovaný, i když v době AI je to všechno vlastně animace – aspoň tak to vidím já. Neproklínejte mě, animátoři.
Jen kolikrát jsem svým spolužákům jel na Barrandov pro nožičky či ručičky – vyzvednout a zase vrátit. A na to, že jsem bydlel v Desné v Jizerských horách, jsem se pro ně nacestoval dost.
Ale když už byla položena ta otázka – dokážu si představit Fíckého detektiva ArtForka jako komiks. A že jsem milovník filmů Hajaa Mijazakiho a Makota Šinkaje, to by bylo něco, kdyby se někdo z nich chopil kterékoliv mé knížky. To by byl sen.
Autor musí ladit svoji prezentaci, třeba i oblečení, docela si umím představit, že takovým zážitkem strávím hodně času. Jak to máš ty?
No, já tuhle potkal jednu paní v metru. Dvakrát po sobě. Ona má takovou velmi výraznou tvář. Vůbec ji neznám a přesto ve mně zanechala hluboký otisk. A to jsme se ani nepodívali do očí.
A hned mě napadlo, že já jsem ten, koho si zapamatuješ – já se prostě neschovám tím, jak vypadám, což odráží mou spisovatelskou duši – a přitom bych, třeba jako Soňa Holidayová (z Vyznání na dálku od Mariny Cvetajevové, nakladatelství Votobia – poznámka redakce), mohl mít na nohou škrpále a vyšlo by to nastejno. Je to prostě v té energii.
Ale pravda je, že nepodceňuju nic. Ani barvu očí. Ani vlasy. Ani energii – a nechápej mě zle – někdy je potřeba unavená energie a někdy zase sršící, někdy odevzdaná a klidná…
Ale řeknu ti jednu věc – tuhle jsem si na telefonu přikryl palcem náhledový obrázek videa při hovoru, protože už jsem se na sebe nemohl ani dívat. Přešel jsem už ten práh, kdy mám dost sám sebe.
Ještě že jsem si našel Petra, ten mě trochu uzemňuje a vrací do reality. I když z lásky k němu na festivalu představím svou sbírku ČERNÝ.

Pokud chcete jeho knihy vidět naživo, prolistovat si je nebo si je nechat podepsat, můžete se za Antonínem Delišem zastavit na festivalu osobně.
Najdete ho na Výstaviště Praha v Křižíkově pavilonu D, expozice KD004, kde bude vystavovat v rámci kolektivní expozice nezávislých vydavatelů. Festival se koná 14.–17. května 2026 a na stánku budou k dispozici romány, poezie i materiály k projektu PNVNY Universe, který propojuje literaturu s hudebními soundtracky inspirovanými knihami.
| < Předchozí | Další > |
|---|

Zátiší je historický román odehrávající se v Nizozemsku v 60. letech 20. století. Pracuje a rozvíjí psychologii postav na pozadí událostí vracejících se Židů z koncentračních táborů. Ptá se po otázkách osobní i kolektivní viny po událostech během holokaustu i při návratu přeživších Židů. To vše usazuje do intimního příběhu rozvíjejícího se lesbického vztahu.







Barbora Charvátová je autorkou úspěšného blogu mamavkuchyni.cz, maminka Karolínky, milovnice dobrého jídla a vášnivá kuchařka. Je také lektorkou vlastních kurzů, které se věnují stravování a vaření pro děti do 3 let, a školy...

Uznávaná brněnská galerie Wannieck Gallery byla nucena koncem března zavřít. Město jí vypovědělo nájemní smlouvu. Provozovatelé dělají v současné chvíli vše proto, aby byl tento unikátní kulturní projekt v Brně zac...
Je poslední týden před volbami a v redakci nejmenovaného periodika vládne napětí. Nestačí, že musí celý tým během předvolebního týdne dělat přesčasy, aby byly pokryty všechny důležité události, ale je potřebné zveřejnovat všechno dřív, než konku...
Volné pokračování filmu Dětská hra s názvem Chuckyho nevěsta (1998) je snad tím nejlepším a zároveň nejsarkastičtějším, co může moderní horor nabídnout. Šikovně se zde stírá rozdíl mezi roztomilou...