Kultura21.cz

„Až budu velkej, tak ti koupím všecko, co si jenom budeš přát,“ ujišťoval Petřík maminku. Maminka se na něho usmála a pohladila ho po hlavě: „Ty můj malý, já nic nepotřebuju. Vždyť přece všechno mám.“ Petřík nakrčil nosík a nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Nejsem malej, jsem velkej! A nemáme všechno. Víš, co by to bylo, být moc bohatý? Mít tak hromady zlata, stříbra nebo drahokamů! To by bylo něco!“

„Podívej se, jak dneska krásně svítí hvězdy,“ maminka odhrnula záclonu a vykoukla z okna. Petřík rychle vyběhl z postele, aby se také mohl podívat.Na večerní obloze skutečně blikala rozpustilá hvězdná světélka, některá svítila silně jako semafor, jiná jako plamínek dohasínající svíčky. Vypadalo to, jako by někdo navěšel na nebe stovky vánočních řetězů.

„Až budu velkej, mami. Tak ti přinesu opravdickou hvězdu, tu nekrásnější a největší. Třeba tamtu,“ ukazoval drobným prstíkem na zářivou žlutou tečku.
Maminka vzala chlapce do náruče a uložila ho do rozehřátého pelíšku: „Hvězdy jsou, Petříku, moc vysoko. Člověk na ně nedosáhne.“
„Tak si na ně vezmu žebřík a hrábě a všechny je očesám.“
Maminka už neříkala nic, zhasla světlo a popřála chlapci dobrou noc. Jenže Petřík nemohl usnout, pořád musil myslet na hvězdy venku, jak krásně blikají. Lákaly ho, proto se místo spaní usadil na parapetu okna a vyhlédl z

něho.

„Však nemyslete si. Jednou tam nahoru vylezu a všechny vás otrhám,“ pohrozil jim a dál se rozhlížel po ztemnělé zahradě. Najednou začal foukat vítr tak silný, že se pod jeho fukem ohýbal i starý ořešák, který rostl na samém konci jejich dvorku. I hvězdy se nejistě kymácely a jejich plamínky pod nádechy větru pohasínaly. V tom se jedna z těch hvězdiček odloupla z nebeské klenby, pomalu se snášela dolů a nechávala za sebou jasnou zlatou čáru.
Světélko se stále víc zvětšovalo a Petřík si uvědomil, že letí přímo k jejich domu. A žuch, dopadlo někam za jabloň. Rychle si obul boty a hajdy na zahradu, přímo k jabloni. Už z dálky viděl, jak se jablíčka stříbrně třpytí, jako by rostla na kouzelném stromku.

„Maminka se jistě bude divit, až jí tu hvězdu ukážu.“ myslel si Petřík.
Přišel blíž a co to vidí? U jabloně sedí malinká holčička se stříbrnými vlásky, v dlouhých vyšívaných šatečkách a na čelíčku se jí blýská malá zlatá hvězdička. Dívenka jen sedí a po tvářích se jí koulí jedna slzička za druhou a na zemi se mění v kulaté perličky.

„Co tu děláš?“ zeptal se jí Petřík.
„Já jsem sem spadla,“ vzlykala panenka, „hrály jsme si se sestřičkami na balkóně a vítr mě z něho shodil.“
„Ty jsi hvězda?“ vyptával se dál zvědavý chlapec.
„Copak nevidíš? Musím se vrátit domů a zase lidem v noci svítit. Pomůžeš mi?“
Petřík se nafoukl jako kohout na plotě a povýšeně zamručel: „Jasně. A nebul už.“
Hvězda si utřela uplakaná očka, zatímco se Petr rozhlížel okolo: „Kudy se k vám jde?“

Nešťastně pokrčila útlými ramínky a dala se znova do pláče. Chlapec nad ní zakroutil hlavou. „Holky jsou pěkně ufňukaný a jsou s nima jenom potíže,“ myslel si v duchu. „Půjdeme tam, odkud jsi spadla,“ řekl a ukazoval prstem tam, kde ještě před chvílí visela ostrá zlatistá čára, která se už pomalu ztrácela v hvězdné mlhovině.

A tak šli. Vítr se už uklidnil a jenom pofukoval, ale i tak Petříka za chvilku zábly ruce. Litoval, že si nevzal aspoň svetr. Chtěl se otočit a utíkat zpátky, ale jejich dům se kdesi ztratil. Zmizela jablůňka s jablky, jejich dvorek, vrátka natřená bílou barvou, dokonce celá ulice, ba celé město se propadlo bůhvíkam. Neměli se kam vrátit, obstoupila se černočerná tma a jenom v dálce nad jejich hlavami zářilo jako majáky několik světlých bodů.
Petřík se trochu bál, když se všude rozhostilo strašidelné ticho a bylo slyšet jenom jejich kroky, pod kterými hlasitě křupala tráva. Vlastně ani nevěděli, kam jdou. Před nimi černá tma a za nimi ještě větší.

„Kdybych tak měl baterku,“ litoval nahlas Petr.
„Na co?“
Petřík se plácl do čela: „Přece na svícení.“
Ona se zasmála a zlaté znamení na jejím čele se rozsvítilo a celá Hvězda zářila jako nejjasnější lucerna. Šlo od ní tolik světla, že si Petřík připadal jako na poledním sluníčku. Chvilinku musel přivírat oči, aby ho do nich tolik nebodalo, ale už se nemusel bát. Našli cestu, která byla vyskládaná krásnými bílými křemínky. Vydali se po ní. Jak tak šli, stromy a zelená tráva se ztratily a místo nich všude vyrostla vysoká bílá vápencová skaliska. Kamenná pěšinka se všelijak klikatila a zatáčela, až je dovedla k mramorovému zámku.

Zdálo se, že v zámku nikdo není. Procházeli krásnými komnatami s vysokými sloupy a ozdobnými balkonky, ale všude nacházeli jen prostydlý kámen. Ani lísteček nikde neviděli, ani včelička tu nezabzučela.
Došli do trůnního sálu, tam v mohutném křesle podřimoval král. „Co tu chcete?“ rozkřikl se na ně, sotva je uviděl.
Petřík si ochranitelsky stoupl před Hvězdu: „Já jsem Petr a tohle je Hvězda. Hledáme cestu domů.“

„Ááá, to se podívejme. Návštěva,“ řekl král. Vstal z trůnu a ukázal jim celý svůj zámek. Byl nádherný, to ano. Některé komnaty byly až po strop napěchované překrásnými kameny a drahokamy, ale nepotkali jediného člověka, všude pusto a ticho.

Král je pozval k večeři, aby se u něho dobře najedli. Na stole stály velké mísy plné roztodivných jídel připravených jenom z kamení. Petřík civěl do svého talíře a jídla se ani nedotkl. Potom se jich král zeptal: „Nechcete u mě zůstat?“
„Na jak dlouho?“ zeptal se Petřík podezřívavě.
„Navždycky,“ potvrdil král, „budete se tady mít dobře. Můžete chodit po celém Kamenném království, dám přivézt ty nejkrásnější drahokamy tobě a Hvězdě pro potěšení.“
„To nejde. Co by tomu řekla maminka. Já se musím vrátit.“
„Tak si jdi. Ale Hvězdu tady nech, dám ti za ni tolik drahokamů, kolik jen uneseš. Bude mi tady v noci svítit, vyprávět hezké příběhy a česat moje bílé vousy. Udělám z ní svou vnučku,“ těšil se starý král a už vůbec nemluvil tak přívětivě jako prve.
„A to ne,“ zamračil se Petřík jako kakabus. Zničehonic se kolem nich objevili dva kamenní rytíři v bělostném brnění a na králův příkaz je za zavedli do mramorové věže. Posadili je dovnitř a zamkli na sedm západů. Hvězda se dala do hlasitého pláče a ani Petříkovi nebylo lehko. Usilovně přemýšlel a snažil se nerozplakat také.
Ve věži bylo malé okénko. Petřík se podíval dolů: „Kdybysme měli provaz, slezli bysme a utekli.“
Hvězda se vyklonila z okénka a zavolala do temné noci: „Sestřičky hvězdičky, pomozte nám. Pro provaz já si vás posílám.“

Najednou se u okénka objevil smotek dlouhého silného lana. Petřík ho rychle uvázal ke kamenné lavici a pomalu lezli z věže. Dole na nic nečekali, chytili se za ruce, utíkali pryč a Hvězda jim při tom svítila na cestu.
Když byli dostatečně daleko od mramorového zámku, zastavili se, aby se rozmysleli, kudy dál. Nerozhodně bloumali po okolí, když narazili na cestu vydlážděnou stříbrnými cihlami. Neohroženě vykročili kupředu a nechali se cestou vést. Nakonec přišli k vysoké hoře, na které stál stříbrný zámek.
Když do něj vešli, byli překvapení, kolik tu bylo nádhery. Všude se válely kopce stříbrných mincí a kusy surového stříbra velké jako lidská hlava, dokonce i v jezírku tekla stříbřitá voda a v ní plavaly stříbrné bělice.
Královna na ně už čekala ve velkém sále, seděla v židli pokryté drahými kožešinami: „Vítejte, moje milé děti. Kde jste se tady vzaly?“

Petřík a Hvězda jí všechno vyprávěli a královna tiše poslouchala. Potom je provedla do všech komnatách a pokojích, co jich zámek měl. Když zasedli k večeři a chtěli se pustit do jídla, zjistili, že stůl se prohýbá pod vydatnými jídly, ale že jsou celá ze stříbra. Petřík si strčil kousek do pusy a málem si na tom vylomil zoubek.
„Už se těším domů, až se pořádně najím,“ otočil se ke Hvězdě.
„Ode dneška jste doma tady. Budete bydlet v zámku jako moje děti, můžete projít celé království, lovit rybky v jezírku, těšit se ze vší krásy stříbra.“

„Nebudu. Já už svoji maminku mám. A jakou hodnou!“
„Tak si klidně jdi, Petříku. Ale Hvězdu mi tu nech. Dám ti za ni tolik stříbra, co jen budeš chtít. Udělám z ní svou dcerušku, budu ji houpat na kolenou a ona bude zpívat a svítit jenom pro mne.“
„A to ne,“ vykřikli oba najednou. Petřík rozhodně zakroutil hlavou a vzal Hvězdu za ruku, než se stihli rozkoukat, zavolala královna dva stříbrné rytíře a ti je zamkli do věže na dvakrát sedm západů.
„Mít tak žebřík,“ zamyslel se Petřík, „hned bysme byli dole a frnk domů.“
Hvězda se vyklonila z okénka a zvonivým hláskem zazpívala: „Sestřičky, hvězdičky, pomozte nám, pro žebřík já si vás posílám.“
Petřík už se rozhlížel po žebříku, ale nestalo se nic. Hvězda zazpívala znova a mnohem víc nahlas, aby ji sestřičky slyšely.

A kde se vzal, tu se vzal, u okénka stál žebřík. Rychle po něm slezli dolů a utíkali, jako by jim za patama hořelo.
Když se hora se stříbrným zámkem schovala v dálce, odpočinuli si. Ale kudy dál? Tu narazili na další cestu celou ze zlata, která je jako na provázku dovedla ke zlatému mostu. Za mostem viděli přenádherný zámek, který svítil do daleka, protože byl postavený jenom z ryzího zlata. V tom zámku bydlela princezna se zlatými vlasy a oba je vlídně přijala. Petříka až oči přecházely z toho, co tady viděl. Pokoje i salony přetékaly bohatstvím – pytle mincí, zlaté pruty, šperky, dokonce i ptáci měli zlaté peří.

Princezna je uložila do postelí a nechala odpočinout. Když se vyspali, pozvala je na večeři. Chlapec už se ani nepodivil, že na talířích je samé zlato. Ani tentokrát si nepochutnal.

„Jsem ráda, že jste ke mně přišli. Teď už tu nebudu sama,“ libovala si princezna a uždibovala kousek ze zlaté pečínky.
„Ale my se musíme vrátit domů,“ namítal Petřík. „Maminka mě už určitě hledá,“ smutně si vzpomněl na svoji drahou maminku.
„Jen si běž. No, běž si, ale Hvězda tady zůstane. Budeme jako sestřičky a budeme si spolu hrát.“
„A just ne!“
„Stráže!“ vykřikla princezna a už je odváděli dva zlatě ustrojení rytíři. Zavedli je nejvyšší věže a komnatu zamkli na třikrát sedm západů. Petřík se podíval dolů a z té výšky se mu málem zatočila hlava: „Je to hrozně moc vysoko. Neslezeme ani po žebříku, ani po laně.“

Hvězda se pokoušela zavolat sestřičky, které už jim dvakrát pomohly, ale zámek stál příliš daleko, takže je vůbec neslyšely. Volali a křičeli oba, ale pomoc nepřicházela. Hvězda se zase dala do pláče, kolem ní se kutálely spousty bílých perliček, které jí stékaly z očí. I Petřík zamáčkl slzy, když mu přišlo na mysl, že by se nikdy neměl vrátit domů: „Copak asi dělá ta moje milá máma? Vzpomíná na mě?“
Najednou někdo zaklepal na okno a dovnitř nahlédl Měsíc: „Co vy tady tropíte? Přišel jsem se podívat, kdo tady tak haleká.“
„Princezna nás tady zamkla, abysme u ní zůstali. Ale my se chceme vrátit domů.“

Měsíc se na ně doširoka usmál: „Chm, když nic těžšího.“ Posadil je do svého mlhovinového kočáru a pobídl koně. Hnali se po obloze jako splašení, vlasy jim divoce vlály okolo hlavy a Petříkovi slzely oči ze studeného vzduchu.
Najednou Měsíc zastavil u velkého balkonu. Hvězda zatleskala a vylezla na něj: „Děkuju ti, Měsíčku. A děkuju i tobě, Petříku,“ otočila se ke chlapci. „Jen jedno mi ještě řekni. Proč jsi mě nenechal ani králi, ani královně, ani princezně? Vždyť ti nabízeli takové bohatství. Mohl jsi mít všechno, co by sis jenom přál.“
„Takové věci nepotřebuju. Já totiž všecko mám. Jedeme domů,“ zavelel a Měsíc trhl otěžemi koní. Hvězda mu ještě chvilku mávala než se z ní stala jenom drobounká hvězdička na tmavomodrém nočním nebi.

Petřík se díval z vozu dolů a vyhlížel vlastní domek. Támhle je! Okamžitě ho poznal. Mezitím dojeli až oknu do jeho pokoje a Měsíc ho vysadil dovnitř. Ani se nerozloučil a rychle ujížděl zpátky, aby zase svítil všem lidem na cestu.

Petřík po špičkách přešel po pokoji a nahlédl do ložnice. Maminka spala a tiše oddechovala. Vlezl si k ní pod peřinu, kde bylo příjemné teplo, a chytil ji za ruku. Ještě než usnul vzpomínal na svoje dobrodružství a byl rád, že je zase zpátky doma u své maminky.

Zdroj foto: Pixabay

O autorce: 

Romana Rusmanová je učitelka na střední škole a vyučuje český jazyk a základy společenských věd. V současnosti je na mateřské dovolené s dcerou, ale už se velmi těší do svého nového působiště, kam nastoupí v únoru. Práce ve škole ji velmi naplňuje, vnitřně cítí, že patří za katedru a že je tam, kde má být.

Má v životě to štěstí, že se její práce pojí s velkým koníčkem – literaturou. Od dětství se věnuje četbě a knihy prostě miluje, především ty psychologicky zaměřené. Z autorů, kteří ji ovlivnili, by jmenovala například Jaroslava Havlíčka a jeho knihy Petrolejové lampy, Neviditelný..., Jana Otčenáška a jeho knihu Romeo, Julie a tma...

Již delší dobu i sama aktivně tvoří, ale až letos sebrala odvahu k publikování. Zúčastnila se také soutěže IluStory 2022, kde se svou povídkou obsadila 4.- 6. místo. 

Zdroj foto: archív Romany Rusmanové