Kultura21.cz

Pootevřeným oknem do nemocničního pokoje vnikal jemný podzimní vánek. Přinášel s sebou vůni zlatého listí a sotva znatelný otisk odcházejícího léta. Daniela si povzdechla a opatrně se nadzvedla na loktech.
„Opatrně, slečno!“ přiskočila k ní sestřička v bílém úboru, aby zraněné dívce pomohla. Načechrala velký polštář, nalila vodu do sklenice s obrázky mořských ryb na stolečku vedle postele, usmála se a rychle zase zmizela.

Daniela vzala sklenku do ruky, upila a zadívala se na pestrobarevné ryby. V bíle vymalovaném pokoji byly kromě knih, které už několikrát přečetla, jedinou barevnou věcí. Všechno ostatní bylo bílé a šedé. Jedna z ryb měla dlouhou zelenou protáhlou hlavu a zlomyslně se na ni šklebila. Jako by moc dobře věděla, že se dívčina zlomená noha bude hojit dlouhé týdny.
„Čirik! Čirik! To je ale šeredná ryba,“ zaškrábalo cosi na parapetu.

Unavená pacientka s námahou otočila hlavu a zaostřila na drobnou poskakující skvrnu. Tmavému fleku po chvíli narostly nožičky, křídla i hlava s drobnýma korálkovýma očima.
„A ty jsi… kdo?“ otázala se.
„Já? Já jsem přeci vlaštovka,“ zašvitořila a natáhla jedno z křídel, aby si je mohla Daniela lépe prohlédnout.
„No jo, vlaštovka. Skoro jsem zapomněla, jak vy vlaštovky vypadáte. A neměla bys být na cestě do teplých krajin?“
„Tam už jsem byla vloni. A předloni. A rok předtím, čirik. Už mě Afrika nebaví. Ale ty vypadáš hrozně smutně, čirik.“
Dívka se zakabonila. Jak by jí také mohlo být do zpěvu, když dny v nemocnici byly dlouhé a noci tak osamocené, že někdy si povídala i s pípajícím přístrojem.
„Já jsem vždycky chtěla jet do Afriky. Až se uzdravím, tak pojedu někam tam, kde žije spousta divokých zvířat,“ zasnila se.
„Aha, tak tu zemi znám. Můžu ti o ní vyprávět, jestli chceš. Mám totiž rozsáhlé geografické znalosti!“ načepýřila se vlaštovka.

„A to bys mohla?“ usmála se Daniela, poprvé za několik dní doopravdy a ráda.
„Jistě. Ta země, do které každý rok létám, se jmenuje Mys dobrého ohně. Slunce tam žhne tolik, že lidé tam jsou dočista černí a kočky taky. Není tam ani jedna bílá kočka. A na stromech tam nerostou jablka nebo hrušky, ale hvězdy, které se dají jíst…“

Dívka údivem rozšířila oči. „Hvězdy, které se dají jíst? Opravdu?“
„Opravdu. Chutnají tak sladce, až se z toho točí hlava. A voda tam je všude slaná. V řekách, jezerech, i okolo celé země. Proto tam jedí jen sladké ovoce, protože každý ví, že slaná voda se pít nedá.“
„To si s sebou ale budu muset zabalit spoustu vody!“ zděsila se dívka.
„Samozřejmě. A co teprve, kdybys viděla slony! Mají dlouhé choboty a jsou tak obrovští! Jsou šediví s fialovými fleky, aby je nebylo vidět, když se schovávají v levandulových polích.“
„Před kým se sloni můžou schovávat?“ hlesla Daniela nevěřícně.
„Před geopardy, přeci,“ naklonila vlaštovka hlavu na stranu a uhladila si křídla.
„Co je to geopard?“
„Geopard,“ pokračoval rozpustilý ptáček důležitě, „je ohromná kočkovitá šelma. Dokáže běžet rychleji než vítr a je veliký asi jako čtyři sloni. Když doskočí na zem, je to taková rána, že ze všech palem okolo spadají kokosy. A víš, že kokosy jsou moc dobré?“

Jestli to dívka věděla, nebo ne, to toho večera vlaštovka nezjistila. Přeskákala po okraji postele na polštář a pozorovala velkého spícího člověka. Děvče klidně oddychovalo. Zastrčila jí neposedný pramen vlasů za ucho, usmála se, zatřepetala křídly a zmizela oknem do zahrady. Kdo by létal do Afriky, když tady je všechno tak zajímavé, pomyslela si a roztáhla křídla nad klidným městem.
Když Daniela dalšího dne otevřela oči, chvíli netušila, kde vlastně je. Až protivné zapípání jí připomnělo bolavou skutečnost. Ale kde je vlaštovka? podivila se, když nikde neviděla svou novou kamarádku. Asi to byl jen sen…
„Čirik, čirik, vyspala ses dobře?“ ozvalo se z hromádky knih u její postele.
„Tak to nebyl sen!“ zvolala dívka nadšeně.
„Já vím, že my vlaštovky jsme krásné a v daleké zemi Číně, kde jsem samozřejmě také několikrát byla, se o nás říká, že jsme duše zemřelých, ale já jsem úplně dočista skutečná,“ zasmála se a uhladila si několik rozčepýřených pírek.

„Ale neměla bys opravdu letět někam na jih? Vždyť umrzneš,“ namítlo děvče.
„Vždyť zvládnu přeletět půl světa. Tak mi přeci zdejší zima nemůže ublížit.“
„Mohla bys mi tedy prosím zase něco vyprávět? Tady je všechno tak smutné…“
„Vždyť proto jsem tady!“ zašvitořil namodralý ptáček nadšeně a přeskočil na dívčin polštář, „už jsi třeba slyšela o zemi jménem Kostiřeka?“
„To neznám.“
„Tak to je dobře, protože já znám Kostiřeku moc dobře. Leží ve střední Americe v půlce mezi rovníkem a obratníkem Štíra a je to nejbohatší země světa. Je tam tolik zvířat, že země nestíhá pojídat jejich kosti, a ty potom plavou v řekách.“
„Kosti v řekách? To je děsivé!“
„To je pravda. Dokonce tam žijí příšerně vřískavé opice, které ty kosti z vody loví a staví si z nich domky.“
„A mají v nich i koupelny?“
„Samozřejmě. Ale já se raději koupu venku pod hvězdnou oblohou. Nemám moc ráda opice,“ zamračila se.
„A už jsi byla někdy v poušti? Tu bych taky moc ráda někdy viděla.“
„Poušť,“ zvážněla vlaštovka, „je nesmírně krásné a nebezpečné místo. Jedna stará vlaštovčí legenda praví, že v afrických pouštích žijí štíři, kteří kradou ptákům kousky duše. Proto se také musíme vždy vracet na jih a také přesně víme, kudy máme letět, protože jejich úlomky v noci září jako hvězdy a vedou nás. Je to jen stará legenda pro malá ptáčata, ale děsivá, že?“

Daniela se zachvěla. Vlaštovka musela být ohromně odvážná, když podnikala tak nebezpečné cesty. Dívka si nedovedla představit, že by se sama vydala přes celý oceán, a tak se zatajeným dechem poslouchala příběhy drobného ptáčka. Denně si povídaly o všem možném, a ani si nevšimly, že stromy mezitím shodily listí a do vzduchu se vkradl nepříjemný chlad. Avšak jednoho dne, když vlaštovka přiletěla, místo její přítelkyně na ni čekal jen prázdný pokoj.

Usedla na bílý parapet a nevěřícně hleděla na noční stolek, na kterém byl místo stohu Danieliných knih jen obrázek několika černých postaviček a zvířat s dlouhými nosy. Co jsem to jen provedla, čirik? zabědovala, když se do místnosti vedral poryv chladného vzduchu.

Zběsile mávala křídly a poletovala městem. Bála se, že umrzne. Samozřejmě nikdy nebyla v Africe ani jinde, neopustila dokonce ani své rodné město a nezažila ani jednu zimu. Vlastně ani nevěděla, kterým směrem Afrika leží. Když potom bezradně stála před glóbusem v knihovně, nebyla moudřejší. Země na povrchu barevné koule vypadaly úplně jinak než ty, o kterých slyšela v dětství, když s bratry a sestrami bydlela v hnízdě v okně univerzity a poslouchala starého člověka, jak vyprávěl hejnu mladých lidí. Teď však nedokázala najít ani Kostiřeku. Povzdechla si. Takže takhle to tedy skončí. Zmrzne a ani se podívá, jak se poušť v noci třpytí. Stiskla zobáček, vyletěla ven a zamířila vzhůru. Když má tedy umřít, udělá to pořádně. Letěla stále nahoru, až měla celé město jako na dlani, letěla pořád výš a výš, až už se nemohla ani nadechnout a z města byla jen barevná mozaika.

Zavřela oči a spustila se po proudu vzduchu. Nechala se unášet a bylo jí jedno, kam ji vítr zanese. Dlouhé hodiny, nebo snad dny plachtila, jen občas mávla křídly, s očima pevně zavřenýma. Ani nechtěla vidět, v jakých děsivých končinách nakonec zemře. Vtom země pod ní horce vydechla. Vlaštovka se polekala, otevřela oči a zatřepetala křídly. Pod ní se v hloubce třpytila lehce zvlněná krajina, která byla posetá stovkami pableskujících světélek. Já… neumrznu? Zalkla se vzduchem a sklouzla se po teplém proudu níž.

„Já nezmrznu!“ zašvitořila a její hlas se odrazil od skal v dálce.
Hluboko pod ní se zavlnilo několik světélek. Její rodiče měli pravdu. Poušť v noci byla opravdu přenádherná, plná tajemství a starých příběhů.

„Věděla jsi, že se tady tomu říkají Mys dobré naděje, a ne Mys dobrého ohně?“ zeptala se jí Daniela, když pak spolu o několik týdnů později poslouchaly, jak vlny naráží do skal.
„Lidi tomu nerozumí,“ zasmála se vlaštovka a uhladila si několik pírek.

Zdroj foto: Pixabay

O autorce: 

Kateřina Inachis již napsala a vydala knížku Pohádky z druhého břehu a kromě psaní povídek a kratších textů se věnuje také psaní svého fantasy románu Nejdelší noc. Pokud se chcete podívat na její tvorbu, fb stárnka je zde: https://www.facebook.com/ereandil.aleanath

Zdroj foto: archív Kateřiny Inachis