Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Známá (?) česká aktivistka Jana Peterková vydala knihu! Pro ty z vás, kteří ji neznají, nabízím stručnou citaci z Wikipedie: „Jana Peterková je česká dezinformátorka a bývalá moderátorka TV Nova. Během pandemie covidu-19 se profilovala jako politická aktivistka a šířila dezinformace o očkování proti nemoci. Za jejich šíření byla ve dvou různých kauzách shledána vinnou; v první kauze byla odsouzena za poškození dobrého jména k veřejné omluvě a peněžitému trestu a ve druhé za šíření poplašné zprávy nepravomocně k podmíněnému trestu odnětí svobody.“ To jen aby bylo již na počátku textu jasno.

Přiznám se, že v podobných bizarnostech si nelibuji, ale když jsem zjistil, že vydává knihu, vzpomněl jsem si na její covidovou angažovanost a také na výborný výkon ve Velkém nic. Zvědavost tedy zvítězila! Kniha vychází v nakladatelství Bodyart Press, také známé jako Spoutané nakladatelství. K tomu asi nemám co dodat, nabídnu jen malou perličku z mého pracoviště, kde každoročně pořádáme divadelní festival Odpoutaná scéna, v roce 2020 se konal v omezeném rozsahu a dostal název Spoutaná scéna. Je hořkou ironií, že nyní knihu popíračky covidu vydává Spoutané nakladatelství, inu, asi jsme každý „spoutaní” po svém. Navíc, vidět podobné knihy mne činí klidným, protože díky tomu vím, že máme naprostou svobodu projevu.

Je těžké hned říci s čím máme co dočinění, zadní strana tvrdí, že story je „inspirována příběhem skutečné aktivistky a novinářky Jany Peterkové“. Nemůžeme k tomu tedy přistupovat jako k čisté fikci (nebo fantasmagorii), jelikož autorka používá i (velmi vágní) zdroje, které mají vzbudit dojem, že vyprávění stojí na jakýchsi reálných základech. Zásadní otázka ale zní, zda můžu brát její knihu vážně a bez předsudků? Myslím si, že nikoli, jelikož (bohužel?) neobývám stejnou vrstvu reality jako paní Peterková.

Kamil Fila její konání před pár lety v pořadu Kinolog označil jako doklad toho, jak v naší zemi selhává psychiatrická péče. Možná je pro ni tedy psaní této knihy jakousi terapií a neměl bych tedy na ni být příliš přísný. Ale nic se nedá dělati, objektivní býti musíme. Na spoilery tentokrát nehrajeme, stejně víme jak příběh dopadne – „hrdinka“ přežila a potrestala nás napsáním knihy.

Než se dostaneme k samotnému příběhu, stojí za to zastavit se u formální stránky knihy. Ta je žel katastrofální. Už během prvních kapitol se střídá vyprávění v první a třetí osobě, někdy dokonce v rámci jediné stránky. Kapitoly jsou jednou označeny přesným datem, podruhé pouze měsícem, jindy jen rokem, přičemž chronologie často nedává smysl (počáteční kapitola příběhu je straně 10 nadepsána datem 28. 3., nicméně na straně 37 mluví o tom, že pandemie by měla – nebo neměla – skončit 24. 3., přičemž se to zcela evidentně odehrává později). Objevují se chyby ve shodě podmětu s přísudkem, překlepy, špatné odkazy na zdroje i pravopisné chyby typu „shlédnutí“. Někdy jsou komentáře, které Jana čte, psány kurzívou, jindy nikoliv, některá slova či věty jsou bez zjevného důvodu vytištěny tučně. Až se nabízí otázka, jestli nejde o tiskové chyby.

Ani práce se zdroji nepůsobí důvěryhodně. Autorka se odvolává na internet, ale zpravidla jen velmi vágně, často stylem „zdroj: Wikipedie“, což je u knihy, která chce působit jako svědectví o skutečných událostech, poněkud nedostatečné. Občas se objeví i drobné faktické chyby nebo anachronismy – například zmínka o službě Foodora v době, kdy ještě pod tímto názvem neexistovala. Jistě, sama o sobě je to maličkost, ale dobře ilustruje celkovou nedbalost redakční práce.

Kniha je plná vět, nad nimiž čtenář jen nevěřícně zvedá obočí. Dozvíme se například, že „v mém těle nezůstala ani jediná kapka tekutiny, kterou bych mohla vyplakat“, křičíme: „moje umírající vlasy“, čteme o „vesmírném kyvadlu času“, hovoří k nám Bůh a později se dozvídáme, že „denní světlo a tma jsou jen buržoazní koncepty určené pro ty, kteří mají nudné, komerční životy“. Nechybí ani slavná „Einsteinova definice šílenství“, kterou Einstein nikdy nepronesl (já osobně ji znám z Far Cry 3, odkud asi autorka?). Místy má člověk pocit, že se ocitl v dialogu z filmu s majorem Haluškou, jen bez vědomé sebeparodie. Nicméně je třeba zmínit, že se ve velmi vzácném projevu sebereflexe sama sebe ptá, jestli jí nezačala šupinatět kůže na zádech.

Samotný děj se odehrává ve dvou časových liniích. Jedna sleduje pandemii covidu-19, druhá se vrací do roku 2000 a přináší romantickou zápletku, která má vysvětlit, proč se hlavní hrdinka stala bojovnicí proti systému. Výsledkem je dosti křečovitá psychologie postavy, která místo vysvětlení působí spíš jako povinná scenáristická vsuvka. Přece se jí to nemohlo stát jen tak!

Pandemická část naproti tomu představuje přehlídku klasických covidových konspirací. WHO, Bill Gates, Deep State, roušky jako náhubky, mazání videí, jediný nemocný taxikář (zde by mne opravdu neironicky zajímalo, kde toto autorka vzala), později tři nemocní v celé republice, policie násilím nasazuje lidem „náhubky“, zločinní epidemiologové je zase nařizují nosit, nechybí pochopitelně ani údajné oběti očkování. Chyběli už snad jen vesmírní ještěři z pekla, ale možná jsem je jen přehlédl. Klasickým motivem je také okamžik, kdy hrdinka sama od počítače odhalí pravdu, která uniká celému světu.

V knize je zmíněna řada skutečných osobností – David Icke, Soňa Peková, Roman Prymula nebo Jiří Černohorský. Jenže jejich přítomnost neslouží k hlubší reflexi událostí, ale spíše jako kulisa potvrzující autorčin pohled na svět.

Největším problémem knihy ale nakonec není ani forma ani děj. Je jím samotná hlavní postava. Hrdinka se stylizuje do role pronásledované bojovnice za pravdu, přitom opakovaně uráží své okolí, povyšuje se nad ostatní a vystupuje jako člověk přesvědčený, že právě on vlastní jedinou skutečnou pravdu. V jednu chvíli označuje ostatní za ovce, jindy napadá novináře nebo kolegy, vzápětí sama hovoří o svém utrpení. Také během vyhlášení karantény chlastá v pražském metru, což by bylo mimochodem trestné, i kdyby nakrásně žádný covid neexistoval. Závěrečná zhruba čtvrtina knihy pak připomíná sled stále absurdnějších epizod, v nichž se mísí hackerské spiknutí, vydírání, deepfaky a další zápletky, které působí spíš jako scénář k béčkovému thrilleru než jako údajně autentický příběh.

Po celou dobu jsem čekal, zda dojde k nějaké katarzi. Zda si hlavní hrdinka alespoň na okamžik připustí možnost, že se mohla v něčem mýlit. Že se zamyslí nad důsledky svého jednání nebo nad tím, co pandemie znamenala pro ostatní lidi. Nestane se. Poslední věta knihy navíc opakuje známou tezi, že autorka není stíhána za konkrétní činy, ale za své názory, což jednoduše neodpovídá skutečnosti.

Nejsmutnější na celé knize je právě to, jak lehkovážně zachází s obdobím, během něhož mnoho lidí přišlo o své blízké, práci, podnikání nebo psychické zdraví. Pandemie covidu byla složitým obdobím plným chyb, omylů i těžkých rozhodnutí. O to více zamrzí, když se stane kulisou pro sebemytologizaci jedné veřejně známé osoby.

Pokud chcete na covidovou dobu opravdu zavzpomínat nebo ji zkusit pochopit s odstupem, doporučil bych raději výše zmíněný dokument Velké nic (2023) Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové, rumunský film Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) režiséra Radua Judeho či slovenský snímek OUCA – (NE)SKUTOčNí PRíBECH (2022) Petera Pavlíka. Pokud vám to opravdu nedá a knížku si budete chtít přečíst, nekupujte si ji. I věnování těch tří stovek do výzkumu ploché země je rozumnější investice. Půjčte si ji raději z některé z knihoven, které jsou ze zákona o povinném výtisku (37/1995 Sb.) odsouzeny k tomu si podobné svazky pořizovat.

Název: Já, dezinformátorka
Autor: Jana Peterková
Počet stran: 190
Nakladatelství: Bodyart Press
Rok vydání: 2026
https://www.spoutane-nakladatelstvi.cz/ja--dezinformatorka-jana-peterkova/